-------
| bookZ.ru collection
|-------
| Svatopluk Čech
|
| Jitřní písně
-------
Svatopluk Čech
JITŘNÍ PĺSNĚ
V jitřním šeru
Ještě noci plášť se černá shůry,
jeho třásní země pokryta,
ale na východě řídnou chmůry
a svit krásné hvězdy prokmitá.
Jako jarní anemona rosná
na blankytném vzchází záhoně -
Zdráva buď, ty hvězdo těchonostná,
sličná hlasatelko Jasoně!
Dlouhá byla noc, hvězd málo měla,
můra na hruď ulehala všem;
dosud chmurné snění tíží čela
valných davů, mutné ticho zem’.
Však již tu tam zvedají se hlavy,
skráně cítí svěží jarní dech,
oko vítá jitřenku, již zdraví
pěvci háje v prvnich povzletech.
I v mé útrobě se píseň budí,
staré ptáče, tiká v moji plec,
ale pochybnost’ mé tělo trudí,
mám-li otevříti ňader klec.
Píseň moje zpíváz jiných zřídel,
jinak dosud nápěv její zněl
a čas k tomu vzal ji pružnost křídel,
hlasu mladistvého svěží pel.
Nebude se třpytit v perlách rosy,
nebude mít v zobci jarní květ,
ševelit jak zefír na rákosí,
o kráse a slastech lásky pět.
Bude asi drsnozvuká, divá,
temným šumem větru zavane
nebe skřípne, jako čepel rzivá,
když ji tasíš z pochvy zedrané.
V ňadrech zůstaň, písni! Marná slova:
Dobývá se z prsou v ranní svět.
Nevábí ji haluz vavřínová,
ani denních pochval hluchý květ -
vyletá jen, že jí dusno v nitru,
vyletá, že musí, musí ven
po svém zapěti též pozdrav jitru,
spící budit, hlásat blízký den.
Kouzelná číše
V čele vrásky, šije dolů,
oči jako v těžkých m’hách,
sestárli jsme všichni spolu,
babí léto po Čechách.
Žluté listí smutně padá
v šedé vlasy, pustá lada,
nuda u našeho stolu,
ochablost’ nám hlídá práh.
Hypochondry samé zříti,
omrzelé k zoufání,
všude na rtech sytých žití,
mrazí trpké usmání,
stesky jenom trudíme se,
žalobami nudíme se,
každý mentorem chce býti,
samé slyšet kázání.
Dost již, bratři! Hle, tam září
pohár blahodějných šťáv,
které dobrá víla sváří
z divných, čarokrásných trav;
dosud kouzlo dávné žije,
jímž se přímí svislé šíje,
jímž se trudná mdloba stáří
plaší z ňader, snímá s hlav.
Číš tam plná vláhy skvoucí
z kouzelného koření:
z dobré vůle, lásky vroucí,
odvahy a nadšení -
Hle, jak svůdnou perlou hraje
rosa zázračného kraje,
z nížto mladost’ nehynoucí
do srdcí se pramení.
Jenom chtít a ruka schvátí
vzácnou číši, zrobí div:
Mládí do duší se vrátí,
zjaří každý sval a čiv,
místo žalob, stesků marných
chopíme se prací zdarných,
jarní větřík bude hráti
v plném květu českých niv.
Nadšení
Svaté ty nadšení,
nebeský plameni,
šlehni nám do srdcí,
otčinou vzplaň!
Bez tebe nevzniká
myšlénka veliká,
v tobě jen kuje se
vítězná zbraň.
Sloupem tys ohnivým,
oblakem zářivým,
vedoucím národy
v slíbenou zem;
bez tebe pustinou
širý svět jedinou,
lidstvo se potácí
bez cíle v něm.
Báječné poklady,
žulové ohrady,
nesčetných zástupů
válečný třesk,
odvaha, vtip a lest -
bez ceny všecno jest,
neplá-li na skráních
svatý tvůj blesk.
Tebou jen do světa
zasvitla osvěta,
prapory tyranství
strhány v cár;
národů mrákotu
rozjasnil k životu,
rozpadlé sjednotil
božský tvůj žár.
Kdysi též k Vltavě
v krvavé záplavě
z kostnické hranice
plápol tvůj vlet’,
v tábory dědiny,
oráče v hrdiny
proměnil, cepem jich
pokořil svět.
Svaté ty nadšení,
nebeský plameni,
opět k nám prošlehni
malátnou hruď,
na místo těkavých
bludiček, mrkavých,
Vůdcem nám ohnivým
ku slávě buď!
Dosti nás
Jsme slabí, malí – Dosti těchto řečí!
Jen, kdo tak zoufá, sláb a malý jest.
Oč byla Hellas, byla Róma větší,
než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?
Jak směšné byly našich předků cepy,
když celý svět se zdvihl proti nim,
a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý
a Táboru se klonil věčný Řím.
Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů
a budem vojsko netušených sil!
Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,
a malým ten, kdo zná jen malý cíl.
Nevěřme nikomu
Nevěřme nikomu na světě širém,
nemáme jednoho přítele tam,
starý boj za každým skrývá se mírem,
soucit a přízeň jsou šalebný klam,
nevěřme radě, ni chvále ni haně,
nevěříme pocelu, stisknutí dlaně,
nevěřme ničemu – všechno je mam.
Všude nám hrozí zášť lítého vraha,
dýku on skrývá i pod vábný kroj,
zhubit nás věčná mu, jediná snaha,
proti nám svata mu všeliká zbroj:
plápolem válečným, osvěty třpytem,
v násilí zjevném i v úskoku skrytém
bez klidu vede ten odvěký boj.
Nevěřte! Baltu k nám peřeje hučí,
nevěřte! z jihu zní Adrie hlas,
nevěřte! minulé věky nás učí,
stále též varuje přítomný čas -
Na bratří zklamaných ohromném rovu
každým dnem úskočně klamáni znovu
či chcete, bláhoví, věřiti zas?
Jde-li kdo s pozdravem k našemu domu,
zve-li nás úsměvně pod vlastní krov,
nevěřme pozdravu, úsměvu tomu,
nevěřme nástraze lahodných slov,
nevěřme slibům ni přísahám svatým,
slavně nechť hlaholí nad stolcem zlatým,
ruce nechť královské píší je v kov.
Věřme jen sobě, své práci a píli,
věřme jen svatému nadšení v nás,
věřme jen vítězství slovanské síly,
která si podepře krajní tu hráz,
věřme, že národ náš, veliká Sláva
s korouhví lidskosti za štítem práva
dobude korunu velebných krás!
Dva zvony
Dva zvony visí pod Petřínem,
dva věrní druzi mnohý čas,
nad mariánským vzletá týnem
tři staletí jich velký hlas,
jej opětují stráně kolem,
on mocně duní širým dolem
a plní Prahu zpěvem svým;
však nasloucháš-li bystrým sluchem,
zvuk proznívá těch zvonů ruchem:
Hus, Hus, Jeroným!
Mnich bosák obraz matky boží
kdys před vítězným vojskem nes’,
a svaté panně na podnoží
vzdor lidu kacířského kles’,
na popravišti strašným soudem
krev odbojníků tekla proudem
a znovu v Čechách vládl Řím;
meč břitký s ohněm vyplel sémě,
jež zasili v prsť naší země
Jan Hus, Jeroným!
A řád, jenž zažeh’ svaté hněvy,
zde vyvolil si byt a chrám,
v něm spasný obraz rajské děvy
nad oltář vztyčil k modlitbám
a za slavíky štíhlé věži
ze staré kaple bludných kněží
dva zvony vyrval ssutým zdím,
dva zvony, s nichžto vyhlazena
zlá dvojí líc, dvě kletá jmena:
Jan Hus, Jeroným!
Tak sám ten arcikacíř dvojí,
jenž chystal pravé víře zmar,
měl nyní slavit v novém kroji
pád bludařství a církve zdar -
Než, poprvé když v bytě novém
zpěv jejich zazněl zvučným kovem,
tu mnichy zděsil pekla šprým -
Jak výsměch vzdorný v jejich cely
ty zvony nepodajné hřměly:
Hus, Hus, Jeroným!
Hned snešeny jsou zvony s hůry
a vytržena srdce z nich
i přelity jsou v nové stvůry,
jež vykropil a žehnal mnich,
kol vryta do nich zbožná slova,
šperk svatých znaků,jmena nová -
kříž zvítězil nad čarem zlým:
již umlklo na české nivě:
Hus, Hus, Jeroným…
Leč nikoli! V tom kovu starém
přec vytrval i starý zvuk
a pod vnuceným cizím tvarem
bil tajně dávný srdce tluk.
Jej nevytiskla z věrných zvonů
moc exorcismu, svatých konů,
on pod útlakem pouze zdřím’,
a duším věrným v jejich znění
vždy duníval jak dávné hřmění:
Hus, Hus, Jeroným!
A teď jej slyší tisíc uší,
těch družnýchzvonů pravý hlas,
jenž z mrtvých srdcí k živým buší
jak mučedníků svatých vzkaz:
„Jak zvonů nám, i lide, tobě
sok vyrval jaré srdce v zlobě,
znak cizí údům vtiskna mdlým,
byl’s přelit v nástroj svého vraha,
z úst vyrvána Ti jména drahá:
Jan Hus, Jeroným.“
Však nechať tebe přetvořili
všem zemím v pohrdu a smích,
přec v mošně žebrácké ti zbyly
dva skvosty vzácné předků tvých:
Ať svalili tvůj Sion v rumy
a zdeptali tvé smělé dumy,
tvé bible vmetli v žár a dým:
vždy tajně choval’s pravdy žízeň,
s níž podstoupili ohně trýzeň
Jan Hus, Jeroným.
A druhý odkaz, klenot ryzí:
to milý hlahol rodných slov;
nechť přeléván ve tvary cizí,
jím stále zvonil český kov.
Ó chraň jej dál jak záři oka
před úskokem a zlobou soka,
vždyť rosteš, vadneš, hyneš s ním -
stůj v boji zaň jak tvrdá skála,
jak dvojice ta velká stála:
Jan Hus, Jeroným!
Je trudno kol. – Na nivy naše
voj stínů slavý smutný vjezd
a mraky šeré halí plaše
nám dvojici těch jasných hvězd.
Teď prapor světla lichá třáseň,
a s ostychem jen volí báseň
o řeči rodné sešlý rým -
Pryč, péro chabé! – – Náhle ke mně
hlas dalných zvonů donik’ temně:
Hus, Hus, Jeroným!
Ó nebe, rozhluč uraganem
těch zvonů rety kovové,
ať znovu svatým ohněm vzplanem’
v jich staré písni hromové,
ať v čela vrátí hrdé vzdory
a zápal zhaslý v chabé zory,
ať sílu pažím vdechnou mdlým,
ať k novému se vypne vzletu
duch český, z něhož bleskli světu
Jan Hus, Jeroným!
Fráze
Mně zdá se, když tak mluvou nehledanou
své city, dumy vkládám do zpěvu,
že leckdo hodí knihu moji stranou
a v pohrdavém řekne úsměvu:
Oj, brachu, tvoje píseň není nová,
jde vyšlapanou všední pěšinou,
v děk davu známá, ošumělá slova
tká sobě za výbavu lacinou,
ji hluchým, planým třeskem doprovází
zvon frází.
Snad máte pravdu. Z barvy všední, matné
však obviňujte jen můj chudý zpěv,
jenž halí v roucho vetché, neúchvatné,
co plá mi v duši, zač bych cedil krev.
A věřte také: Všechno hluché není,
co starým heslem zpěv můj prochvívá,
co třeba ztupělost neb móda denní
jen pohrdlivým smíchem odbývá,
co lhostejnost neb záští skryté hází
v koš frází.
Nechť lásku k vlasti, ku Slovanstvu klade
ten onen mezi starosvětský brak,
já zbýt se nemohu té lásky mladé
a ponesu až k smrti její znak.
Co duše vssála prvním dětství jitrem,
co prohřívalo celý život můj,
to nevyrvu si, srostlé s mojím nitrem,
to dále moji píseň posvěcuj,
nechť kdokoli to pohrdavě hází
v koš frází.
Ztrň moje ruka, píše-li ta slova
jen pro potlesk, že lid je slyší rád!
Má duše stále idol Pravdy chová
a nepřilže si cností ani vad.
V tom věku, jenž se nahé pravdy děsí,
jenž stranou, šeptem k ní se jenom zná
a tmářům vděk lži třásně na ni věsí, -
vždy budu tam, kde její záře plá,
nechť pokrytec ji pohrdavě hází
v koš frází.
I Svoboda se řadí v moje hesla,
ta dávná hvězda bohatýrských dum,
jež za dob našich s jasné výše klesla
a v žert se stala mnohým národům,
že sami udidlo si kladou v zuby
a líbají bič svojich tyranů,
ba znakem hnusné poroby se chlubí, -
té nevěrným se nikdy nestanu,
ať kdokoliv ji pohrdavě hází
v koš frází.
A Lidskost, ta, jež poutem lásky pásá
vše člověčenstvo jeden bratří sbor,
všem rovnost práv a povinností hlásá
a blaho všech si píše na prapor,
jež podle nitra jenom lidi cení,
a práci záslužné jen vzdává čest,
a všechny vede k světlu, povznešení, -
ta bude vezdy září mojich cest,
nechť kdokoli jim pohrdavě hází
v koš frází.
Již ke mně zima životní se chýlí,
již první vločka zalétá v můj vlas,
však dosud ony hvězdy krok můj sílí
a hřejí srdce jako v dávný čas.
Co zlatilo svou září mladé čelo,
i šedinám buď samo v ozdobu,
a co v mé duši rajským zvonem znělo,
chci vroucně šeptat ještě u hrobu,
nechť celý svět to pohrdavě hází
v koš frází.
Pravé slovo
Často hledám v mocném ždání,
v úsilovném přemítání
slovo pravé,
břitké,žhavé,
jež by strasti vyjevilo,
v nichž se duch náš potácí,
jež by bouři ulevilo,
která v nitru burácí.
A tu slovo kmitne v čele,
slovo zvonivé a skvělé,
hrot má řádný,
důraz pádný,
jím se trhá chmůra hustá,
brání život, chrání čest -
Ale nemluví jím ústa,
mluví smělá mužná pěst.
Marně, marně! Pro nás není
v tomto slově vykoupení.
Rozum váže
chtivé páže:
Nestihlo by lebku vraha,
proklálo by vlastní hruď -
Jenom vroucí, pilná snaha
přítomnosti slovem buď!
Slovem a kovem
Když z tribuny polnicí znívá
z úst výmluvných nadšená řeč,
když do srdcí lidu se vrývá
hlas pěvce jak plamenný meč,
nechť zápal a naděje smělá
tu povznáší tisíců čela,
v mém nitru dí mrazivě cos:
Ne slovem,
leč kovem
jen padne nám budoucí los.
Když národ, jejž násilí týrá,
svůj pozvedá žalobný hlas
a surovým křivdám se vzpírá,
jež stínem jsou v osvěty jas,
soud budoucí tyranu věstí -
tu násilník, s ocelí v pěsti,
jen úšklebně křiví svůj ret:
Ne slovem,
leč kovem:
duch dějin si upraví svět.
Zlá myšlenka: Od věků darmo
hlas boží z úst proroků zněl
a železné, krvavé jarmo
duch lásky snít člověku chtěl,
jsou neplatna osvěty díla -
Jak před věky divoká síla
hřmí vítězně v barbarský rej:
Ne slovem,
jen kovem
dál burácí člověčstva děj.
Mrak zlověstný nebesa halí,
jak před bouří dusný je vzduch,
již blízko vojsk rachod se valí -
hen přikloňte k pažitu sluch!
Snad zítra již spousta se snese
a národy oněmí v děse,
jen krvavá zařinčí sbor -
Ne slovem,
jen kovem
se rozhodne velký ten boj.
A bez moci do divé vážky
zříd bude náš ubohý rod,
kam schýlí se osudné vážky,
zda právu či násilí vhod.
Snad pravdu pak bezpráví zdolá
a nepřítel potupně zvolá,
šij kruše nám železem pat.
Ne slovem,
jen kovem
můj zdržíte smrtící mlat!
Však nikoli – Jinou mám víru:
Nech křivdě zdar ověnčí zbraň,
přec nezajdem’ v záhubném víru,
zas vypneme zdeptanou skráň.
Žár posvátný ve stálé hrudi
nás uchrání z mrákoty vzbudí
a vyvede z ústrků všech -
Ne kovem
leč slovem
vstal jedou již z mohyly Čech.
Tím slovem, jež efeta! dělo
z úst horoucích v hrobový klid,
jež v kouzelných knihách se skvělo
a zázrakem vzbudilo lid -
To slovo zas národ můj spasý,
a vytrhne z propasti bět,
jej zachovává v jasnější časy,
jež v dálce zří proroků hled,
kdy slovem,
ne kovem,
krok lidstva se pošine vpřed.
Až slovo, jež nadšení plodí,
to slovo, jímž bojuje duch,
jež k dobru a ku světlu vodí
vždy do výše člověctva ruch,
třesk utiší válečných vzteků
a na prapor budoucích věků
v zář napíše krásnějších zor.
Pryč s kovem!
Jen slovem
řiď s láskou se národů sbor!
Přízrak
Když hluboká se kloní
noc v Katalaunskou pláň,
tu mračen dav se honí
přes bledou nebes báň
a v obrysech té mrakavy
zříš mihotavé postavy,
zříš mečů, kopí matný lesk
a slyšíš hluchý šum a třesk.
Ze spousty hrobů valné
to ještě v pozdní věk
jak ohlas bouře dalné
zní dávné bitvy jek,
to válčí v říši vzduchové
nesčetných hrdin duchové,
jež hrozná seč tu sklátila,
když s římem střet’ se Attila.
Mrak zacloňuje lunu
a v přízi pochmurné
zříš divné zbraně Hunů
a hlavy nestvůrné;
zde orel křídla rozvíjí
nad mrtvou římskou legií;
tam bouří vzduchem Franků voj
a mračno Gotů letí v boj.
Zbraň vzdušnou stíny páží,
štít nesou z oblaků
a zuřivě se sráží
roj mlžných přízraků -
Tak nad bojištěm dávných dob
plá z mohyl dosud plamen zlob
a v širém nebes obvodu
vře divá bitva národů.
Však podál kruté seče
ve vzdušném prostranství
bez boje, v pochvách meče,
dvé zástupů se chví.
Jich ruce nebes pomstu zvou
a bolem roucha, vlasy rvou,
z úst vichřicí jim sténá zpěv,
v němž víří žal i stud i hněv:
„Nás nepoudil v ty lány
žár pomsty, slávy chtíč,
než jedny Gotů rány
a druhé Hunů bič.
My nevedli boj hrdinný
ve vlastní při, štít otčiny -
než za věc krutých vrahů svých
kles’ dav tu rabů slovanských.
Sem, nástroj cizí zloby,
nás hnala cizí pěst
a v bezejmenné hroby
nám nezní slávy zvěst:
jen bol a hanba volá z nich,
že pro svých škůdců zisk a pych
jsme do nečestné mohyly
zde bratři bratry sklátili!“
Za noci tmavé, burné
mě nesl teskný duch
na křídlech dumy chmurné
na Katalaunský luh.
Já viděl onen děsný zjev
a slyšel onen strastný zpěv,
hruď pronikl mi duchů žal
a ze rtů těžký vzdech se dral:
Již, nebe, moje plémě
dost zakusilo běd -
ó nedej, by zrak země
zas obraz děsný shléd:
by lid můj cizím bičem štván
zas kráčel na krvavý lán
své bratry sklátit do hrobu
a sebe v tužší porobu!
Modlitba
Ó Ty, jenž řídíš člověčenstva dráhy,
moc dáváš národům, jim neseš zmar
a rukou všemohoucí držíš váhy,
v nichž kolísá se vojů skon i zdar:
až hrozná bouře rozhodnutí třeskne,
kde padne los i mému národu,
buď tam, kde ocel spravedlivá bleskne
za plemen uhnětených svobodu,
buď tam, ó Pane,
kde proti křivdě právo svaté stane!
Až národ plný zpupnosti a zloby,
jenž loupí jiným volnost’, vlast’ a reč,
a nad valnými zbitých plemen hroby
i na druhé svůj tasí kletý meč,
až léčkou zisku, postrachem i lestí
ku praporům svým připne světa půl,
by druhou podrobil své kruté pěsti
a pak i pomocníkům pouta skul -
Tam nebuď, Pane,
tam nechať hněv tvůj bleskem pomsty vzplane!
Až druhý lid, jenž sotva z jarma šije
sám vypjav, jiné poutá v okovy,
je tupí, vraždí, z jejich bídy tyje
a k jejich nářkům smích má surový,
až národ ten, – jenž cizí silou straší,
sám trpaslík, – v boj vyzve onu moc,
jenž nocí, dnem zlé svědomí mu plaší,
jsouc jeho rabům hvězdou v žalu noc -
Tam nebuď, Pane,
tam nechať metla Tvého trestu vzplane!
Až budou ústy chvástavými lháti,
že za osvětu, volnosť pádí v seč,
i jméno Tvé za clonu křivdy rváti -
Ty přehluš hromem pokryteckou řeč!
Nechť přestrojí se za rytíře ducha,
za vojsko světla proti barbaru:
hlas pravdy, práva dojde tvého ucha
přes licoměrných zbojců fanfaru -
Svým bleskem, Pane,
spal třásně liché, lží a klamem tkané!
Buď tam, kde škůdcům hrabivým se brání
rod ubohý, jenž snášel věky žal,
a živoj, jazyk, svobodu si chrání,
ty statky drahé, jež z Tvých rukou vzal,
kde o svůj úděl světový se hlásí,
a štěstí své a slávu budoucí,
buď tam, kde bídným vzchází hvězda spásy -
Ó vyslyš vlídně prosbu horoucí:
Buď tam, ó Pane,
kde slza lidu ztýraného kane!
Naše zbraně
Nechať osud přilby k čelům,
v pěsti meče nedal nám,
přece nejsme nepřátelům
za míč dánik mrzkým hrám:
máme na ně
mnohé zbraně,
jež nám ukul Tvůrce sám.
Za přilby nám skráně dány,
tvrdé jako žuly hor,
které snesly věků rány,
věky stačí na odpor,
dokud k nebi
české lebi
bude týčit mužný vzdor.
Marně budou kopím vrazi
v pancíř našich prsou rýt,
neprolomí, nerozrazí
ocelový ňader štít,
dokud vřelá,
srdce, smělá,
za ním budou věrně bít.
Máme také na obranu
v ústech jazyk, živý meč;
on má břitkou, skvoucí hranu,
jasně zvoní v ducha seč,
on se práva
dovolává
pro mateřskou sladkou řeč.
Máme ruce, ať ty tvoří
divy v píli horečné,
proti hltavému moři
staví hráze bezpečné -
dělné dlaně
naše zbraně,
práce heslo válečné.
Jen ať každý v řad se staví,
kam ho volá bratří hlas,
žádná zbroj ať nerezaví,
z pochvy skočí v pravý čas -
potom z boje
české voje
odnesou si vavřín zas.
Satanský dar
Když Čecha tvořil světa Pán,
tu přišel škůdce starý,
duch tmy a hříchu, obtěžkán
jsa pekelnými dary
a na hromadu štědře klad
směs vášní neřestí a vad -
Leč tvůrce zvolal: „Vari!
Hle, tomu tvoru podá svět
jen bodláčí a hloží,
jen svízel pozná, bídy hnět,
všem bude za podnoží.
Los černý vzal si z osudí!
Než, za to dlaň má na hrudi
jen dobra skvost mu vloží.“
Však Satan zpurně čelem hnul:
„To proti smlouvě čelí:
Ty’s ponechal mi země půl,
bych kul tam svoje střely.
Vždy záře sousedem je stín,
vždy s jasem cnosti chmůra vin
o lidskou hruď se dělí.“
„Smluv nemám s tebou, Satane,“
Bůh řekl přísné líce;
„mou vůlí se ti dostane
přec dílku z polovice.
Mé lásce moudrosť klade mez -
Smíš dar mu nechat – ale věz:
dar jediný – nic více.“
Tu Satan přemítaje skryl
tvář děsnou v tlapy obě
a náhle zdvihl, rozjiskřil
zrak v ukojené zlobě,
pak mezi dary spěšně hráb’
a v jeden zaryl křivý dráp,
v dar záští k samu sobě.
Báj tupíte as dětinnou -
neb kdože pravdou nechá,
že vadu máme jedinou?!
Však hubená v tom těcha -
neb jisto jest, co ztropil ďas:
že z lidí nejvíc po ten čas
Čech nenávidí Čecha.
Tak lítě nikdy nežehá
žár jiný srdci českém,
jak proti Čechu vyšlehá
zášť ona zhoubným bleskem,
ta v dýku mění každý hled,
vše kalem třísní, chrlí jed
a buší kyje třeskem.
Jen hleďte vůkol: Záště zmij
co zdatných sil nám ničí,
jak z líchy každé hustou šij
a z každý chýše tyčí,
nám v žití sype tisíc běd,
i z růží uměn, knihy věd
a s práhu svatyň syčí.
Až hnus tě časem zachvátí
v té věčné kolem zlobě,
tvář s bolestí se odvrátí
a trpce vzdychneš sobě:
Kéž zloduch nám chyb kopu dal
a špetku jenom zpět si vzal
té naší zášti k sobě!
Bratrství
Odhoďme ten kalich žluči,
z něhož moru dech se chví,
nechať kolem jasně zvučí
svatý pohár bratrství.
Nechtěj nikdo po své hlavě
všechny v jeden útvar skout;
dokud národ bují zdravě,
různo kypí žití proud.
Jdeme-li jen k témuž cíli,
vznět-li stejný srdcem chví,
však se najdem’ v pravou chvíli
pod jedinou korouhví.
Cit a rozum dejte zbraně,
jimiž druhu čelí druh,
dravé zášti, vzteklé haně
hraďme cestu v český kruh.
Kdo chceš hasit bratrů sváry,
očisť láskou vlastní hruď,
utlum v sobě zlobné žáry,
sám vždy snášenlivým buď,
odhoď trpký kalich žluči,
z něhož moru dech se chví,
nechať jasně kolem zvučí
svatý pohár bratrství!
Pod starým praporem
Výše ten prapor červenobílý,
hrdě ať zase k nebesům vlá,
v pažích ať nové procitnou síly,
k činům se vypne pravice mdlá,
znovu se vzpruží kročej náš vratký,
naděje smělá rozjiskří hled -
za čest a právo, za drahé statky
veselo v před!
Slyšte, jak šumí prapor ten starý
o mrtvých recích, na nimiž vlál,
kolikrát nesl odpůrci zmary,
kolikrát v záři vítězně plál -
V krvavých cárech, do prachu kleslý
stlíval pak žalně po mnohý čas,
ale zas ruce věrného vznesly
v nebeský jas.
Splýval nám, bratři, na mladé spánky,
budil v nich roje vznešených dum,
zdouval se pyšně jarními vánky,
zněl nám jak orlích perutí šum -
Ale pak čela klesala, stydla,
mdloba nám ruce spoutala všem,
prapor náš svěsil mohutná křídla,
schýlil se v zem.
Pohleď, ó lide, záští jak šlape
drahé ty třásně v nepřátel smích,
lecjaká noha po žerdi tlape,
ruměné krví praotců tvých.
Prapor, jejž slzy nadšené světí,
má-li jim směšným strašákem slout,
má-li zde tlíti hříčka jak dětí,
hozená v kout?!
Druhdy jsme pod ním v lopotném boji
snášeli hojně strastí a běd,
mnohdy se chvěli v tísni a znoji,
ale přec chutě kráčeli v před.
Skloněn je teď, a škůdce si praví,
navždy že vypad’ ramenům mdlým,
korouhev klesá v posměch mu žhavý,
v potupný šprým.
Bratři, zda plápol hněvu a studu
mdloby vám chmůru neproudí s čel?
Raději nazpět do těžkých trudů,
v zápasy, strasti, do deště střel!
Svěží zas v pažích najdeme síly,
vytryskne znovu nadšení zdroj, -
vzhůru zas prapor červenobílý
vytyčme v boj!
Moravě
Viz kol! Jak úsměv blahé dívčí dumy
hrá po krajině svěží ranní třpyt
a jako hustší paprsků těch tlumy
voj těžkých klasů svítí, rosou zpit.
To vojsko míru v pozlaceném havu,
kam sahá zor, pláň halí koukolem,
mák ruměný se mísí k jeho davu
a modrooká chrpa s koukolem.
A nad ním skřivan skryl se do blankytu,
však píseň shora rajským zvonkem zní
a z dola v odvět, plna sladkých citů,
z úst dívčích zvoní píseň národní.
To nad vysokou vlnou stébel hravých
jak rusalka těch zlatých žitných řek,
jak duše krásná niv těch žírných, smavých,
hle! žnečka zdvihá svěží tváře vděk.
Jak šat jí září! V čele máku řasu
mníš viděti, níž hrudí modro chrp,
sníh svlačců, zeleň trávy, zlato klasů
až k boku plnému, kde blýská srp.
Co veselých tu barev, kvítků sterých,
co třpytu hraje v lepém oděvu -
To v sestárlý náš západ rysů šerých
zří mladý východ v jitřním úsměvu.
Sem nevnikla ta bledá nuda žití,
jež perstrost’ našich luhů setřela,
zde ještě radost’ života se třpytí
a září slávská mysl veselá.
Ó žnečko švarná, kouzlo jitra celé
dlí na tvých lící svěžím červánku,
jas jeho klidný leží na tvém čele
a na rtu hnízdí píseň skřivánků.
Jsi Moravěnka sama, žnečko krásná!
Toť nivy tvé je prostý, zdravý vděk,
ten spokojený klid, ta záře jasná,
ten půvab tichých snův a myšlenek.
Dum třáseň duhová ti vlaje skrání -
Zda z bájí tajemných je utkaná,
z těch pokladů, jež Radosť sivý chrání
ve věrné hrudi křídlem šarkana?
Či vzpomínáš, jak slavil Hostýn svatý
kdys koňstva tatarského divý hon?
Či mlhou zříš trůn Velehradu zlatý
a slyšíš zapadlý své slávy zvon?
Hle! tvoje čelo směleji se zvedá,
výš ňadra dmou se, živěj blýští zor
a letí k západu, kde mlha šedá
tká na obzoru stíny českých hor.
Ó sestro naše, družko, hleď jen stále
v tu stranu bratrskou, slyš družiny hlas:
Sny svoje tiché, sladké, spřádej dále,
však také činnů nepromeškej čas!
Výš k dílu společnému napni síly
a čepel ostřejší si zatkni v pás,
uč srp svůj také jiné rubat býlí
a zmije bít, jež syčí kolem nás.
K nám věrně stůj! Až nad Vltavou vzplane
zas hrdoskvoucí slunce z matných clon,
i Velehrad tvůj zlatý z rumu vstane
a s výše zahřímá své slývy zvon.
I v nivě ducha s námi pilněj’ s námi sbírej
klas osvěty, nič koukol zašlých dob – -
Však bytosti své ryzí nezapírej
a nevzdávej se prostých, vlastních zdob.
Dál nitě duhové svých básní snovej,
svých písní skřivánčích se nezhosti,
své poesie vzácný šperk si chovej,
jak duchové skvost bájný v Radhosti.
Čech tvrdý muž, ty žena jeho měkká
chraň poklady mu tichých, jemných krás,
a v úvazku tom pevném jistě čeká,
laur vítězný a příští blaho vás.
Tatrám
Nechť honců Arpádových vnuk
svou patu v leb vám ryje,
nechť vašim synům jarmo muk
na měkké vkládá šíje,
nechť sladkou řeč jim ze rtů rve
a vraždí naše bratry:
přec naše jste,
vždy naše jste,
jste naše jen Ó Tatry!
Ty čisté záře mořských ok,
ten Kriváň nebetyčný,
ten bystrý Váhu, Nitry tok
ten lid tak dobrý, sličný,
těch bájí starých věčná zvěst,
těch písní sladké vděky:
vše naše jest,
vše naše jest,
jest naše věků věky.
Nechť, synu Tater, dějů proud
nás mutnou vlnou dvojí,
nic neroztrhá tisíc pout,
jež od věků nás pojí,
jsme národ jeden, jedna řeč,
táž větev slávské lípy,
ni chytrá leč,
ni krutý meč
nás ve dvé nerozštípí.
A kdyby v různo větev tu
chtěl bratr vlastní rváti,
hned první hlahol jeho rtu
zlý blud a rozkol zvrátí -
řeč jedna zní ve sváru hluk
a jasným zvonem hlásá:
Týž retů zvuk,
týž srdce tluk
vás věčným svazkem pásá.
Nad Tatrou křídla rozpjal nám
duch věští orlím vzletem,
jenž stavěl svorné lásky chrám
všem velké Slávy dětem.
Nuž za ním předně my a vy,
jenž od boha jsme svoji:
syn Vltavy
i Moravy
i Váhu v jednom voji!
Těm klínům vzrůstat nedejme,
jež násilně nás dělí,
a svornou myslí hledejme,
co svíže nás a scelí.
Vděk hojný přijme český luh
od sladké Tater víly,
váš měkký duch
zas v boje ruch
zde najde křepké síly.
Nuž, páže k páži, k boku bok,
ať zví to širá země,
že bratři jsme, že shledá sok
v nás jedno svorné plémě.
Ó, věřte, lepší vzejde čas
pro českoslávské bratry,
až zahřmí zas
vše v jeden hlas
od Šumavy až v Tatry!
Zimní fantasie
Letím, letím sanicí
mlhami a vánicí,
ze sna slyším frkot koní,
slyším saní skříp a šum
a rolničky lehké zvoní
kolébavkou do mých dum.
Ó jak milo mořem sněhů
beze břehů
v závod s vichrem do neznáma
uháněti v dálku tak!
Nechť se sype v líce, čelo
chladné bělo,
teploučko je v duši klidné,
zavírá se tiše zrak.
V jasné zvuky dětských hlasů
z dávných časů
cinkot rolniček se mění,
v dívčí šepot, zpěv a smích
a páv zlatý z bájných luhů
v jasnou duhu
před oči nám rozestírá
péra lesků báječných.
Mořem bílým beze břehu
do mlhy a do sněhu
vichrem letí povoz ručí,
že až prsa úží strach,
a rolničky divě hlučí
jako v bouři na poplach.
Co se stalo? Běda, koně
v divém honě
zplašili se – ten tam vozka -
jiný vhoup’ se na saně,
mužík starý s vousem dlouhým,
sněhem pouhým,
sobolinu na kadeřích,
na obšitém kaftaně,
metá na mne divné jasy
z šedé řasy,
divným slovem oře k letu
pobádá – Než, jaký div!
Místo dvou tři koně běží
pod otěží,
z podkov jejich jiskry srší,
vichrem vlajou sněhy hřív
a nad nimi pestrou duhu
v polokruhu
klene jařmo malované,
na němž visí zlatý zvon,
jako v bouři sebou zmítá,
sem tam lítá,
hudbou hlasnou, divukrásnou
provází ten běsný hon.
Kam to letím vichřicí
po závěji jiskřící?
Sen-li před mé oči staví
povětrný děj?
Či mne svými kouzly baví
mužík čaroděj?
Neznámý kraj šíro stele
sněhy skvělé,
v báječném se koupá světle
jako v záři severu,
skvoucí kolos v jeho středu,
zámek z ledu,
velkolepých budov týčí
nevídanou nádheru.
Všechno led je křišťálový:
stěny, krovy,
obrovité divné báně,
kol nich bání menší tlum,
z ledu kříž jim trojramenný
nad temeny
jako zdoba brillantová
pyšnětrčí k nebesům.
Démant jeden zdá se býti,
stříbrem svítí,
hoře z perel podobá se
tato stavba čarovná -
jistě na ledovém trůně
v jejím lůně
s hermelínem sněžným sedí
sama zimy královna!
Ký to palác? Jaký kraj?
Mlčí divný vozataj.
Zdržel oře v divém cvále,
skočil na práh ledový,
kynul, bych s ním kráčel dále
do zářící budovy.
Sloupořadí, síně, koby,
stropů zdoby,
všechno z nejčistšího ledu,
všechno samý lesk a třpyt
a na křeslech, na podlaze
blíž a záze
komonstvo zříš pestroskvoucí,
pohroužené v divný klid.
Sedí, leží bez pohnutí,
ňader dmutí
jenom svědčí o životě,
zachvívá se ve snu ret,
tu tam jen se řasa kmitne,
ruka chytne
jilec meče v pasu drahém,
a zas líně padá zpět.
Sarmantské zříš tváře tady,
rusé brady
neb zas kníry dlouhé, temné,
slovanský tu předčí kroj;
ale mezi ně se mísí
jiné rysy,
severních i jižních končin
různá tvář i šat i zbroj.
Tu hle! Tatar v pestrém hávu
kloní hlavu,
tamo Čerkes pod přilbicí,
s lesklým kovem pancíře,
zde muž z luhů Kalevaly,
v jižní dáli,
tam host snědý pod turbanem,
syn tu mrazné Sibiře.
Ale v nejskvostnější síni
sličná kníní
v sobolině, hranostaji
odpočívá na trůně,
s něhož orel v čisté sloni
křídla kloní,
za oporu slouže skráni
v nejvzácnější koruně.
Na mladistvé tváři leží
ruměn svěží,
krásná ňadra dmou se jemně,
víčka sklání spánku tíž -
v záři skvostů kněžna dřímá,
ve snu jímá
žezlo lilii co skvoucí,
která zdobí s hvězdou kříž.
Oddechla teď ze hluboka,
záře oka
pod řasou se pozableskla,
pevněj berlu jala dlaň,
mocněji se prsa dmula,
rtoma hnula,
leb se vypjal; však již zase
tíha spánku lehla naň.
Kdo ta kněžna usnulá?
kol ta četa ztrnulá?
Zda je mrazu pouto jímá?
Či to zámek zakletý,
princezna kde báje dřímá
s komonstvem sen stoletý?
Odpovídá vůdce sivý:
Zloboh divý
zhoubu přisáh’ velitelce
širodálných světa stran,
rozplašil rod její různo,
bil jej hrůzno
nesvorností, zaslepením,
deštěm nepřátelských ran.
Její dcery mečem zloby
klesly v hroby,
jiné již již skonávají
pod cizáckým čepelem,
jiné vlekou u nevoli
život holý,
bídu, trýzeň, ponížení
mají denním údělem.
Jenom jedné škůdce starý
svýmy spáry
nemoh urvat žezlo mocné,
prestol rozbít ledový,
však zlým kouzlem seslal na ni
těžké spaní,
sepjal ji snu mrákotného
tajemnými okovy.
Ona snila o pokladech
v indských sadech,
o byzantském trůnu dávném,
o vavřínu Hellady,
za výkřik srdce rvoucího
sester mroucích,
zatímco jí vlastní berlu
rvaly vrahův úklady.
Však ji za to, nechať snila,
rostla síla,
zmohutněly k činům velkým
páže krásné obryně
a duch strážný z její hrudi
kouzlo pudí,
prociťujíc řasou knitá,
chvátí žezlo na klíně.
Brzy prchnou všechny clony,
zahřmí zvony
nad obryní probuzenou
slavným hymnem vzkříšení:
pak se vypne v síle hrůzné,
kráse luzné
a led kolem v jarní kvítí,
sníh se v rosu promění.
Rozprchnou se před ní vrazi,
v prach je srazí,
bědným sestrám z jejich síly
nové štěstí vypučí
a máť Sláva prosta stesku,
v jasném lesku
obejme zas blahé dítky
silnou, strážnou náručí.
Ztichl, kolem ani slech,
slyšeti jen spáčů dech.
Náhle zajásaly shůry
z ledovité kupole
zvonů skvoucích valné kůry
ve hřímavém hlahole.
A touž chvílí kněžna spící
vznesla líci,
otevřela krásné oči,
omlžené ještě snem,
však již prchá v záři denní
stopa snění,
oko svítí bohatýrským
velké dumy plamenem.
Vstává kněžna na prestolu,
kráčí dolů,
do daleka směle zírá,
vznáší žezlo bleskutné
a kol kolem shrnuje se
v šumném plese
příboj davů probuzených
k velitelce mohutné.
Před velebnou její tváří,
slunnou září
v nadšení mi vlhnou zraky,
tělo skláním bezděky;
cítím, že nám vzchází spása,
lid můj střásá
s páže velkých činů chtivé
okov rabství odvěký.
Led kol taje, líbá skráni
jarní vání,
květů vonných celé moře
kypí v luzném rašení
a v tu vesnu pějí s hůry
zvonů kůry,
do širého světa hřmíce
slavnou hymnu vzkříšení.
Zvolna mizí krásný zjev,
zvolna tichne zvonů zpěv,
kolem známé sněžné pláně
s povědomou vesničkou,
k domovu mě nesou sáně,
zápřež zvoní rolničkou.
Ach, vše bylo přelud pouhý
marné touhy,
nad nímž jenom usmívá se
chladný rozum střízlivý,
a přec v duši plane dále,
kyne stále
z šerých mlžin přítomnosti
fantom onen zářivý.
A jak duch naň toužně zírá,
pevná víra
naplňuje nitro moje,
srdce těchou proniká,
že to vidmo přece není
pouhé snění,
že již zdáli Slávě kyne
chvíle ona veliká.
Mnohé ještě přejdou boje,
strastí roje,
a snad budu dávno spáti
zapomenout věčný sen -
však den jednou vzejde spasný,
kdy sen jasný,
nejkrásnější mého žití
slavně bude vyplněn.
Mládeži
Cos nového se rodí v českém vzduchu,
dum svěžích jiskření a vlnobití -
Nechť jakkoli se zoveš, mladý ruchu,
buď vítán radostně a měj se k žití!
Jen vzhůru, vzhůru, podroste ty svěží,
nás bratrů starých nedbej, der se vzhůru,
šiř zeleň kyprou bujně, bez otěží,
nechť rozdíráš nám vráskovatou kůru.
Co velké, dál se bude k nebi pnouti,
co zdravé, bez úhony vyjde z boje,
co slabé jest a shnilé, ať se shroutí,
ať skytne mrvu pro kořeny tvoje!
Však nejeden z vás pozná chvíli,
kdy dalek slunné, o níž sníval, výše
leb starou v resignaci tiché schýlí
v rum hrdých snů jak ten, jenž toto píše.
Leč nyní burně vpřed! Jak rád bych s vámi,
vy juní hrdinové, v zápas pílil,
v ten krásný boj, z let uprchlých mně známý,
zas bořil, tvořil, jásal, blouznil, šílil!
Než, těžko roků přítěže se zbavit
a muži usedlému lépe sluší,
tvář do mentorských vážných vrásek vpravit
a takto moudře mluviti vám k duši:
„Ó mládče, když se chystáš k žití pouti,
rád vídám tě, an všední míjíš lodě,
v nichž po žocích bys klidně mohl plouti
ve blízký přístav po bezpečné vodě.
Buď hrdým conquistadorem, jenž strojí
loď bohatýrskou, aby v mlžné dáli
svět dobyl bájných krás; chvěj v bouři, boji
plout odvážně za svými ideály.
Ať nedostihneš břehu luzných palem
a chud se vrátíš na rozbitém vraku,
přec na kupčíka nepohledneš s žalem,
jenž přivezl sizlato v těžkém vaku.
Ať jako Colon za vděk velkých činů
jen s pouty třeba odpočineš v hrobě,
věk příští klekne naň a mine hlínu,
v níž sobec bude tlít ve zlaté zdobě.
Pluj hrdě tam, kde září luzná meta!
Však nevztyč jenom vlajku slávy marné -
pluj bratřím k zisku! Ze všech konců světa
jim svážej zboží ducha blahodárné!
Ne to, veř právě vratká moda věří,
co zraky jenom vábí v lichém třpytu,
ne škeble peřesté a skvoucí peří,
než pravé, ryzí zlato dum a citů!
Vždy k velikému jenom vesluj cíli,
ne po známých jen drahách, nové hledej,
na práce Heraklovy vzpínej síly
a stářím bázlivým se mýlit nedej!
Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý!
Pod jeho prapory spěj v letu smělém
za hvězdou budoucna – -“ Leč končím rady,
neb vidím, že jsem v poušti kazatelem.
Ty odvracíš se od mentora, mládí,
a já se nehněvám. Z těch nejsem pánů,
kdož z katedry by spravovali rádi
tvůj každý kročej po životním lánu.
Ba, líbíš se mi, když tak pohrdavě
ret stahuješ a vzdorně týčíš čelo,
chtíc krok svůj řídit po své bujné hlavě
a vlastní dráhou k metě bouřit smělo.
Já nevěřím, že zdar tam příští kyne,
kde mládež pokorně jen křiví záda,
krok opatrně ve vodítkách šine
a chladné líce v moudré vrásky skládá.
Ne! V tobě budoucnost je, mladý světe,
vznět nových dum, jimž nerozumí stáří,
ve hrudi tvé nám nové jaro kvete -
nechť bujaře jen kypí, plesá, září!
Byť někdy brklo ve svém bujném chvatu,
jen dál ať vichrem bouří mládí žhavé
a nadšením si okřídluje patu -
jen z toho kvasu vzejde víno zdravé.
Dozvuk
Já vmetnouti chtěl v české kraje
hrsť jisker z niterného žáru,
však možná, že jsem nabral pouze
hrsť popele a chladných škvárů.
Snad bez ohlasu, beze stopy
tam zapadnou mé všední písně,
snad kritik jenom chmurné brvy
nad mojíknížkou stáhne přísně:
„Och, tendenční to rýmování,
bez jiskry, vůně, pelu, ceny,
brak zabarvený vkusem davu
a denní frází vyfintěný.“
Vše jedno. Nejdu pro pochvalu,
ať vyzní na plano mé pění -
jen ona šeř, již uvítalo,
kéž v plnou ranní zář se změní!
Kéž v rose, květech, písni,plesu
již brzy vzejde našim duším
to slunce, po němž práhnem dlouho,
den jasný, jehož blízkost’ tuším.