Otokar Březina
STAVITELÉ CHRÁMŮ

Zpěv staletími bloudící

     Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem,
     ze zahrad, kam jsme nevešli, dech květů roztál v něm,
     jak oblak neviditelný se snesl kolem nás
     a deštěm vůní, chladnoucí, se v tichých, těžkých tonech třás’.

     V mlh jeho stínu etherném nás míjel cizí den,
     jenž dosud příval růží svých nám nesvál do oken
     a lásky srpnem bez konce na naše nivy nezaleh’,
     však za obzorem vinicím dal zráti ve svých úpalech.

     Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem,
     tep srdcí, zrychlen Blížením, se v rythmech třásl v něm:
     krok Mistrův času po vlnách a sestup svatých vidění
     po schodech září měsíčních a bílých blesků odění.

     A tichem našich modliteb se sesílil a hřměl,
     jak v tisícerých blankytů by klenby narážel,
     a světlá rozkoš, do noci jež z vln mu stoupala,
     jak kdyby dnem se rozlila a všechny světy koupala.

Stavitelé chrámu

     Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí
     kráčeli smutni. Cizí byly si duše jak by každá z jiného světa
     po tajemném ztroskotání zachránila se na zem.
     I snily o svých ztrátách.

     O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce
     podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether;
     celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života
     harmonického,
     o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských
     nížin,
     v modrých preriích vzduchu a vody:
     v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří,
     v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda
     horských růží šlo spáti
     a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí,
     tančících v rythmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi
     zářící láskou. Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle
     a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemná
     slova,
     jež jako rozhozené zrní lákají ptáky. A zvířata lesní,
     která neokusila krve, je přítulně navštěvovala.

     Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi. O rozkoši práce,
     slavnostním zvonění kladiv, zkrocení ohně, závratích boje,
     signálech jízdy, sladkosti nebezpečenství, hrdosti dávajících,
     smělosti ruky, jež hází tajemné sítě nad národy
     a o slovech, jež jako smolné věnce padají na města
     nepřátelská.

     O pýše orlů na horách osamělých, jejichž vířící křídla
     rychlostí letu zdají se nehybně ztuhlá jak z kovu
     a stačí zrakům protínajícím soumračný vesmír jak hvězdy.

     O rozkoši zničení, triumfální jízdě cyklonů nad rovinami,
     požárech lesů, ledových vichřicích polů, o démonickém
     výsměchu živlů,
     které v řinčení přetrhaných řetězů blesky vybíjejí se v chaos.

     O tragické žízni hledajících, honbě, která tajemství stíhá
     cestami nesčetných světů, ústících v jediném světě,
     zmateně probíhá tisíciletími, číhá na předvěkých
     pohřebištích
     a jako na skoby řeřavé ještě, dokuté právě posledním
     úderem kladiv,
     na slunce věší svá tenata neviditelná
     a lovecké sítě spouští v plamenná moře, která je tráví
     jak pavučiny. A odsouzená hledati věčně
     mate se mlčeními, která si kolem ní odpovídají
     v magických dotknutích rukou, v agonii mučených zvířat,
     v početí zakrytém blesky, v šílenství strhaných zraků
     i v pýše
     zahrabávající do země stopy, jimiž jsi kráčel.

     Snili o rozkoších nejistoty a hry, rozčilení tržišť,
     o zmatku tisíce jazyků, pokřikem plnících duši jak
     přístaviště,
     kam ze všech moří se vracejí lodě a kde orgie bázní,
     nadějí, krve a hříchu přehlušují hukot moří
     a pozdravnou střelbu a orchestry přijíždějících.

     A večer o sladkosti hudby táhnoucí nábřežími
     jak etherná mlha, do níž se stápí tisíce světel,
     nad řekami, jež jako žíly studené záře zdají se prýštit
     z měsíce. O ženách záhadných, zemdlených tíží své krásy,
     jež volají milence písněmi zadumčivými. A jejichž šepot
     a vlnění šatů zdá se zakleto v květech a dřímotě keřů:
     bílé, ve fosforném jiskření drahokamů a rtů, halí se
     v soumrak,
     jak by jich ruce, s pohyby hadů uspávaných kouzlem,
     házely zrní magické vůně v srdce zapálená jich zraky
     a v omamném kouři k odpovědi vyvolávaly duše mrtvých.

     Ale nejposlednější ze všech (jak jsme zakvíleli láskou!)
     miliony vyděděných, mravenci, kteří vyhrnuli se z lomů,
     otroci, kteří plíží se žitím jak sady zapovězenými,
     táhli kolem nás mlčky. Umdlená jejich duše neměla snů.
     Jen v zajiskření očí při úderu rány neočekávané
     viděli nad sebou klenutí nebes, zčernalé soumrakem věku,
     jako strop ponuré dílny, začazené prací tisíciletou:
     dmychaly větry do výhní pod obzorem, v Gehennu
     rudého žáru,
     kde celé pralesy vyvrácené zdály se praskat vln ohnivou tíží,
     a jako bubliny vyfouklé ze skla, blankyty země
     objímající,
     hrající duhou a modrem, kopule etherných paláců štěstí,
     okna na vrcholu klenby pro světlo s výše, se tavily
     v páře,
     a kroužily pěnou po hladinách varu připraveného,
     jehož reflex přes celý hvězdnatý zenit se šířil
     a v sazích mraků se chytal, jak zlatý písek slepený krví:
     gigantské pohybující se stíny promítaly se na něm,
     jak obraz tajemného zápasu kolem věčných ohňů:

     Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všech
     poznávali se znameními. Jako slib jiných nebes a země
     viděli hrůzu a nádheru věcí. V plnosti nesčíslných forem
     cítili prvotní napjetí tvého tvůrčího dechu,
     jež jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásy
     se jiskří
     nad krajinami oblaky věků zatíženými
     a ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého.
     Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce.
     Jistotou cesty vnitřní radost, nepohnutá, bílá a silná
     jak slunce,
     jež, třeba neviditelné uprostřed bouře a noci,
     dle věčného zákona vládne zemí. Vítězů matku a sestru
     ve květu tisíciletí, na rtech zardění jitřní, vítali ženu
     a souhvězdí letní Orel, Labuť, Delfín a Lyra
     vstávala v záři do jejich nocí, po dni, který se dloužil.
     K milionům trpících bratří bylo poslání jejich
     jako k najmutí dělníků k stavbě. Ale aby žhavější byla
     slova najímajících a ruce odměňujících horkostí touhy,
     tvá spravedlnost, silná a vládnoucí smrtí,
     rtům jejich odňala vzpomínku na všechnu sladkost země.

Vigilie

I

     Jak stráže tvé bdíme
     na místech nebezpečenství;
     před námi hranice svaté tvé noci,
     za námi království spících.

     Těžký dech bratří nám do tváří šlehá,
     rozžhaven tisíci sluncí,
     jež sálají před jejich zraky
     ve snění uzavřenými,
     pro nás už neviditelná.
     A gesta jejich nesčetných rukou,
     umdlených k smrti pracemi snění,
     jež marně se hledají ve tmě,
     a zmatená slova šeptaná ze snů,
     dušená polibky stínů,
     spojují naše duše
     v nový smysl.

     Hvězda za hvězdou hasne,
     za světem světy,
     vteřiny mrtvé
     na orloji věků.
     A ti, kteří z bratří se probudili,
     sedají vedle nás,
     ubledlí ještě tajemstvím spánku,
     k vigiliím.
     A přece, kolikrát, slabí,
     záviděli jsme spícím!

     Žár našich zraků spálil nám řasy,
     když jsme je přivřeli mdlobou.
     Všechna světla,
     jež do rukou vtiskli nám odcházející,
     vyhasla v našich lampách,
     a my ještě bdíme.
     Jen moře světelkující, plameny modré
     nad poklady skrytými v hlubinách země,
     chvějí se šachtami noci,
     hornické kahany
     z výšin světla sestouplých
     dělníků-stínů.

     A tušení našeho jitra v dálce!
     Ve tmách symboly věcí,
     mlčenlivé.

II

     Slyšte! Paprsků píseň,
     sluchová halucinace,
     zahřmění zvonů neviditelných
     do bdění vysíleného,
     zaznívá k našim duším
     přes celou hloubku země!
     Odvrácená polokoule našeho světa
     tam koupe se v slunci
     příštího rána!
     Kvetoucí zahrady ostrovů jižních
     tam plují uprostřed moří!
     Neznámí ptáci v oblacích jisker a písní
     snesli se nad lesy palem!
     Světlem jak tíží zlatého vína
     se převrhly kalichy květů,
     až rozlité voní z trávy!
     Motýlům vzňala se v plameny křídla
     rychlostí letu!

     Ale zde noc, otevřena věkům,
     a zraky otevřené noci
     a bolesti bránící zavřít je v snění
     a oklamat žízeň retů
     polibky stínů…

     Z chvíle zas těžce vyrůstá chvíle,
     jak z propasti propast,
     již v podzemních sklepeních
     horstva vápencového
     staletí klenou:
     ztracená řeka, ze světla sřícená do tmy,
     vráží tam, zpěněná, v tisíce slují
     a hledá a volá žhavého milence svého,
     slunce!
     Celý svět kvílících zvuků,
     jak bázeň kleneb se sesouvajících,
     hřímá ohlasem jejího pláče,
     marně:
     zapadlo slunce, zapadlo v studených lesích
     stalaktitových…

III

     O moci Věčného Slova!
     Vysvobozující!
     Soumraky v sladkost rozpouštějící
     druhým světlem!
     Modlitbě nové nás nauč
     v bolestech našich
     nad sněním bratří!
     Modlitbě úzkosti smrti a krve utišující,
     úzkosti lásky a vzrůstu sesilující,
     ovládající bytosti neviditelné,
     od loží bratří zaklínající
     upíry snění!
     A až proměníš v jediný požár
     okamžiky naše,
     šlehni svým vichrem
     v jejich jiskřící chaos;
     do čtyř tajemných polů je rozvěj
     a v hlubinách noci
     na sta mil od sebe nechej je zářit,
     jak v blankytu černém
     systémy hvězd,
     a závratný prostor vesmíru tvého
     pronikat vroucností světla,
     spojené jednotou zákonů tvých,
     hasnout a znova se nítit,
     kroužit a letět a hrát,
     dle svaté tvé vůle
     po věky!

Jsem jako strom v květu…

     Jsem jako strom v květu, zvonící hmyzem a včelami:
     ticho a smích;
     krev, to je sluneční východ, kde v ohni se koupe
     omladlý den;
     v korridorech světla jsem prostřela vůně pro kroky
     milenců svých
     a všechna tajemství noci jsem hodila do klína žen.

     Však žárlivá nechci, když za noci dřímu, umdlená
     objetím jar,
     bys toužil po etherné kráse mých sester, jež vábí tě
     k hrám:
     tisíce let jsem skládala bohatství svá jak královský dar
     a těm, kteří dovedou ničeho nežádat, celý ho dám.

     Pro ty je dráždivá krutost mé lásky,
     umdlení hrobový mír,
     hloubka mých zraků, z nichž sálá
     osudných souhvězdí vír,
     vteřin mých číše, kde věčnosti světlo
     do krve zlomené plá,
     a polibků závrať,
     sladká a zlá.

     Nejsem jako mé sestry: noc věčná
     je pozadím žhoucím mým snům,
     nad hlavou milenců svatební pochodní
     zažíhám dům:

     květy, které jsem nasila, ohnivým srpem jsem požala,
     ptáky, které jsem lákala, plameny zaháním zpět;
     však duše, jež čekají staletí, z tajemné noci své přiletí,
     v smrtelném tichu je uslyším šuměti,
     etherných motýlů jiskřící let,
     a kroužit kolem mých pochodní, které jsem rozžala
     o země ohnivý střed.

     Otrokyně Věčného, šílenství kněžna, znám hmoty
     nejhlubší hlas,
     slávu prvního slunce, soumraky posledních dní;
     proud slzí se valí po kráse mých tváří a z rozkoší
     přivřených řas,
     a v pláči mém hudba noci se chví a kroužící hvězdy
     jiskří se v ní:
     neboť v mém smíchu štká kletba tajemné viny a čas,
     a v pláči mém zvonícím úsměvem světla
     naděje Návratu zní.

Smutek hmoty

     Sem nikdo z živých nezbloudí. Jen vzkříšen zraky mými
     vstal smutek těchto míst a kroky bázní ztlumenými,
     by bratří neviditelných ze spánku nevyrušil,
     mi vyšel naproti. (Jich oddech rythmický jsem tušil,
     jak v tvář mi zavál, ledový, a v světel žhavém vření
     se jíní chytal jehlami na vegetace snění.)

     A vzlykem dychtivým sem Vody z dálky zazvonily,
     jak nesčíslné rty by žíznivě se naklonily
     a pily z hořkých pramenů. A nové za nimi a třetí,
     jediným létem vypráhlé, bez nasycení, po staletí.

     Žal stromů, resignovaný, v mou duši z hloubky vydech’,
     o smutku hmoty hovořil a lethargických klidech,
     kde světel vlákna hedvábná pro svatební šat žití
     zem spřádá černýma a svráskalýma rukama a nítí
     svůj oheň, zvolna hasnoucí, Vestálka zadumčivá.
     Zpěv sester, mrtvých před věky, jejž doprovodem zpívá,
     bez echa letí věčností a v jeho rythmu tíži,
     zrcadle magickém, se zjevy přivolaných duchů zhlíží.

Doupata hadů

     Skryté své zahrady viděl jsem v slavnostech července kvést,
     v blankytů etherná loubí se slétlo tisíce tajemných ptáků;
     na květech zrosených nechaly půlnoci nejsladší úsměvy hvězd,
     a jako koberec pro sny, v plamenech záhony máku.

     Dalekou cestu jsem konal, neznámý navštívil svět,
     nesčetné duše jsem objal, z nesčetných zraků tvá tajemství čet’,
     a unaven milostí vrátil se do svých ukrytých sadů:
     klenbami hořící síry kouřil se blankyt, žíravě bled,
     a všechny mé záhony květů se změnily v doupata hadů.

     Před kroky mými se vztýčili, otravné prameny syčící tmou,
     na stvolech, zmítaných vichřicí hlubin, nestvůrné hlavy jim kvetly;
     v tělo mé vrůstali, vůli mi spoutali hadí svou suggescí zlou,
     a v zraky mé z nehybných očí svých stříkali sinými světly.

     Tu svaté tvé vzpomínky v duši mi prolétla zvěst,
     nádhera moří tvých, tajemství nocí tvých, sláva tvých cest:
     blankyt jak brána se otevřel, od jihu letělo tisíce ptáků;
     tvé magické jméno jsem vyslovil – a v úsměvu hvězd,
     koberec pro sny, přede mnou ležely záhony růží a máku.

Nad všemi ohni a vodami…

     Nad všemi ohni a vodami,
     vegetacemi,
     mezi tajemstvím země a světů,
     které ji, chvící se, drží
     nad propastmi,
     krouží naděje naše
     ve věčném jaru.
     Mezi tisíci sestrami svými
     svatební nádheru křídel
     rozestírají
     v zápasu lásky
     jak ptáci.

     V plamenech hnízdí
     jak uprostřed květů,
     s dráždivým výkřikem černými oblaky do kruhu víří
     kolem nepřítele svého:
     v úhlu sepjatých rukou,
     v lilijích na ňadrech ženy,
     hledají skrýší
     v blescích.
     Na hvězdy sedají umdlené letem,
     jak vlaštovky na stožáru lodním,
     a ty, které mají křídla nejzářivější,
     hnízdo své staví
     pod římsami zlatého paláce tvého.

     Svatých vítězů píseň
     zvoní k nim z křišťálných oken,
     a když se v lítosti navrátí k zemi,
     tu v jejich zpěvu
     jiskří se její
     ohlas.
     Při stavbě chrámu
     v tesání mramoru, do kladiv hovoru
     zníti je slyšíme
     z modra:

     Sladkost věčného rythmu,
     jímž dýchají stejně
     slunce i růže,
     srdce i moře,
     systémy světů,
     příliv i odliv
     světla:
     etherné vlny,
     tepající o bok
     tajemné lodi,
     která naši duši
     odveze jednou,
     až naším posledním dechem se napnou
     její plachty.

Svět rozkládá se…

     Svět rozkládá se za světem,
     za hvězdou hvězda, když půlnoc se tmí,
     a mezi nimi je jeden, krouží kolem bílého slunce,
     a let jeho hudbou tajemné radosti hřmí,
     a duše těch, kteří nejvíce trpěli,
     do něho vejíti smí.

     Sta bratří řeklo: Známe tajemství jeho,
     mrtví v něm vstávají ze sna, živí v něm zmírají snem;
     milenci řekli: Přílišnou září oslepí zraky
     a čas jako vůně neznámých květů každého usmrtí v něm;
     a ti, kteří dovedli viděti tisíciletí,
     s úsměvem ptají se: Zem?

Zas ve vidění prorockém

     Zas ve vidění prorockém noc šeptá slova neznámá,
     šum stromů, tisíc jazyků je opakuje nad náma:
     jak nad zrcadla kouzelná se k tichým vodám naklání,
     z nichž tisíc očí plá jí vstříc jak v nadpozemském usmání.

     Na černých loukách slzami jak setbou záře osetých
     sní panny dvora našeho o sestrách vinou zakletých,
     soucitnou rukou andělů v kající roucha oděných
     a v samotách své bolesti žárlivým sluncem střežených.

     Ční města, valy zřícenin na opuštěných ostrovech,
     motýli s smrti znamením se vznáší na všech hřbitovech:
     však vodotrysky vonných šťav ve květech hudba hrá
     a v krvi opojení tajemné jak v hroznech víno zrá.

     Ať sladce dřímou bratří mí v svatebních ložích nadějí
     a ztroskotaní na březích ať dřímou ještě sladčeji:
     noc ve svém snění uslyší, jak šeptá v řeči neznámé,
     že míle každou minutou do moře světla padáme.

Tělo

     Řekni mi, duše má, (z daleka jsi se vrátila)
     koho jsi na zemi potkala, viděla, ztratila?
     Z hlubin se hudba ozvala, sněžení ledových hvězd,
     zachvění etherných retů:
     Jitra, poledne, průvody květů.

     Jitra má bloudila v mystickém osení
     cestami prvních sedmikrás.
     Chvíle jak rosa se jiskřily v zeleni,
     stvol každý, jak by právě z něj odlétli tajemní ptáci, se třás’:
     a jak by ve slunci nejdražší kadidlo hořelo,
     azurným dýmem pokrylo ostatní světy a vůněmi nás.

     Od solných jezer se poledne blížila; žhavostí blankytů
     všemu, co zemřelo, let jejich zazvonil hranami;
     křídla svá fosforná po celém obzoru k zenitu
     prostřela nad námi.
     Kam jejich stíny se složily, zraky se v umdlení zavřely,
     krev jako výheň metala reflexy v nejčistších snech:
     mučící palčivost uprostřed věčnosti štěstí,
     nebeské město v plamenech.

     Květy jsem viděla: držely kalichy do slunce rozvité
     jak panny své lampy, zlatými oleji nalité;
     a v lampách ohně se ve větru vlnily, temněly, nítily,
     na cestu tajemné rozkoše svítily.

     Řekni mi, duše má, kam jitra tvá zbloudila,
     poledne odlétla,
     bohatství květů jak odkvetla?
     Jitra má zkvétají přede mnou
     v růžích, jež nevadnou;
     poledne v hnízdo své do slunce odlétla,
     se sluncem zapadnou;
     a květy mé v tázavém pohledu zraků mých
     nemocí zemřely záhadnou.

Se smrtí hovoří spící…

     Hle, hodina, v níž se přitíží ještě těžce nemocným
     a láska nabývá vševědoucnosti.
     Přes všechny moře a pevniny letí k nám tisíce hlasů,
     jimiž jak žalmy jednoho choru bratří bratřím odpovídají.

     – Dohořel západ, se smrtí hovoří spící a naše města
     už ztichla. Ztraceným břehem je země v moři nekonečností
     a nad ní sestydl blankyt, baldachýn otevřené jeskyně
     basaltové,
     která vyvřela ohněm. Jen ohlas tvých oceánů v ní kvílí
     a jejich zpěněné vlny sem šlehají tragickým tichem
     a výsměšně jiskří se ze tmy náplavem jemného zlata,
     smytého z ostrovů nesčetných vzdálených světů
     nepřístupných. A my zde zajatí tvoji!
     V bouři, jež valí se věky a pod sesutými slunci do
     výše stříká,
     šum rákosí nad hnízdy zkrvácenými…

     Nikdo nad nás tajemstvím času se neblížil chudší k smrti:
     neboť i bolest zrá staletími k své dokonalosti
     a ovoce její, plné mystických jader, hořkne mnohými slunci.
     Ničeho z toho, co slíbila svým dětem, nám nedala země:
     někdo neviditelný zatížil příliš váhu osudů našich
     a aby srovnána byla, měli jsme jenom závaží slzí.
     Uprostřed bohatství života k nasycení všech žízní
     byla zářící bělost kořisti naší jak fantomy oblak,
     táhnoucí v illusi klamnými hloubkami zrcadel vodních.
     A sítě, předené loviti v nekonečnosti, uvízly na dně
     v tlejícím nánose tisíce jar.

     Dni naše nejsladší byly jak dusný sen šťastných z jiného
     světa,
     z něhož procitnou bledí a s chvěním
     po celá léta si ho připomínají…

     Tisíciletí čekali jsme ve tmě tajemství tvého
     ukolébaní lahodou věčného rythmu v dřímotu nenarozených:
     jak stalo se, že světlo této země vniklo až v hloubku
     odvěké noci
     a otevřelo nám oči pro slzy a slunce?

     Ah, spáti ještě tisíciletí! a nechati kroužiti světy
     kolem propastí ohně a padati uzralá zrna na klasech
     konstellací
     v černou půdu etheru tvého, v záhyby tvého klína,
     nekonečnem rozprostřeného!

     A žádá-li utrpení našeho tajemná spravedlnost,
     proč nemluví zřetelně k našim duším? Kdo před námi kráčel
     a vyřezal znamení do kůry stromů pralesa tvého,
     jimž nerozumíme? A vlčí jámy pokryl větvemi květů?
     Proč slova proroků zní jako halucinace
     k našemu sluchu? A v noc naší bázně, v houštinách
     lesních,
     jiskří se stejně fosforné oči i hvězdy? Nemocni příliš
     tušíme nemoc
     v extatickém proměnění tváří, v zářící bledosti svatých
     i v slovech příliš hýřících světlem. A k naší smrti
     nemocí stala se pravda.

     Tak jdeme, smutni, a žena, družka naše, marně tajemstvím
     zraků
     mluví k nám o nesmrtelnosti. Marně do úsměvu svého
     jak v závoj nebeských světel halí panenskou bělost
     svého těla. Marně, laskavá, slibuje zapomenouti…
     Noc tisíciletí odňala bratrskou čistotu pohledům našim
     a rozklenula se mezi dnem muže a mezi dnem ženy:
     klamné své ticho jak stíny za každým polibkem šíří do
     nekonečna
     a její paprsky hvězdné jsou ranami blesků, jimiž umírají
     ti nejvznešenější. Dni našich duší nikdy se nepotkávají.
     Slunce, jež nad sebou stejně vysoko zříme,
     je pro ni a pro nás rozdílno v čase.
     Pláč otrokyň kvílí z růžových zahrad
     a v barbarském výkřiku síly umlkla sesterská duše,
     tiše zpívající. Objetí naše stalo se jako znamení do tmy,
     jež volá bolest. Celý ráj štěstí, ztracený věky,
     leží zavřený mezi námi. Jen nejčistší snění, letící v ether,
     dovede pohlednout z výše do jeho zářících sadů,
     z nichž marná vůně se kouří do sedmera nebes.

     A naše bloudící radost nadarmo hledá své sestry.
     Mystický polibek smíru nezahřměl dosud do všech věků
     jak zemětřesení, v němž stará země se zřítí
     a nová se zdvihne v apotheosách.

     Ale dosud vře, záhadná, ukrytým ohněm
     pod sady oranžovými. Gigantské formy dávného žití
     stiskla kamenným lisem a čeká.

     A posledním tajemstvím těla je bolest, tíže kosmu, cítěná duší.
     Všemi prameny krve se valí, tisícem smrtících vůní.
     Všechny mlýny života žene a etherně jemná
     i snění větrné mlýny na nejvyšších horách.

     Chvějí se v klávesách stínové ruce, lehce jak motýli černí,
     každým našim vtáhnutím dechu plní se vzduchem tajemný nástroj;
     v šílenství akkordy víří, sta duší zakvílí resonancemi,
     den s nocí jak stránky jednoho listu se střídají v knize
     mystické skladby…

     Co znamená polibků šepot v této tragické hudbě, jež hřímá
     z ticha nesčetných početí v mateřském těle do ticha
     vlhké země,
     vždy nová a nová a přece plná tisíciletých reminiscencí?
     Úpěním větrů, lesů a vodstev k nebesům stoupá,
     dar země v symfonii světů,
     vřava zápasu proti nepřátelům neviditelným,
     tisíceronásobné doznění výkřiku, jenž před dávnými věky
     zdvihl se v třesení viny…
     Hle, oči, jež staletí marně toužily usnout,
     sotva přivřené, znova se otvírající jejím kvílícím echem,
     a z hlubin dní našich a nocí, fosforné, pálí,
     noty nejvyšších tonů!

     – Všechno je plné žízně. A suché rty stále nás hledají
     ve tmách
     a krev naši dychtivě střebou. Ale umdlením našim
     smějí se jara květy tím ohnivějšími. Hořká je práce v tajemství země
     jak práce otroků v dolech. A světlo plamenů našich
     v třaskavém výdechu hlubin dráždí v temnotách předoucí
     síly.
     Snopy žní našich bouřemi zvlhly, srostly a obtížily se;
     kterak je zdvihnem a podáme bratřím, když naše ruce
     strhané únavou staleté orby se chvějí?

     – Hle, duše tisíců se konečně otevřely a za všemi
     blankyty jejich
     leží propast. Víme, že všechno zasáhla kletba. Ptáci výší
     i plazové země chvějí se před mocnějšími. Staletou válku
     vedou národy hmyzů. I v rostlin nejčistším světě
     je zápas a chřadnutí, v němž vonná měsíční jemnost
     podléhá nárazu barbarské síly. Zápasu vřením
     klokotá v žáru svém život a na jeho páře
     se kolébá naděje naše: bolestí nesčetných bytostí žijem.
     Krev naše, zdá se, že vyprýštila z tajemné rány Všeho
     a vtekla do našeho těla a křečovitým pulsem v něm víří.
     Marně rozžíháme světla svá do noci v bouři; kříži blesků
     je přetíná pravda. Zmatené davy bratří zmučených žitím
     valí se všemi cestami myšlénky naší z věků do věků.
     A podobni šílencům, kteří na přízraky své hledí
     v rozkoši zapomenouti,
     o nových výkřicích slasti sníme na ložích,
     jež schladly pod umírajícími.

     – A západ, jenž v staletích dávných se klenul jak
     brána věčného města,
     z níž andělé přes černé propasti smrti spouštějí zářící
     padací mosty
     a z hlubin bílého světla zaznívá hosanna blažených duchů,
     obloha nad bolestí země sklenutá z nehybné věčnosti
     štěstí,
     kletbou se změnil:
     vírem krve je slunce zapadající,
     až k zenitu stříká svou stydnoucí pěnou po všech
     hvězdách
     a stržený život náš v menších a menších kruzích k němu
     se blíží,
     by v jeho hloubce se potopil do tmy.

     V plamennou Gehennu se dívaly naše oči a osleply žárem:
     zrcadla vržená v kypící výheň a rozteklá na skelné slzy.
     Příšerný smích jsme slyšeli ze tmy a sluch náš zkameněl:
     jako ve vápenné ulitě všechno stejně v něm šumí,
     moře úkladné vlny i rythmický úder andělských křídel. —

     Ticho… Jak nad mrtvými těly
     nad námi v modlitbách klečely duše,
     ve zracích visi:

     Čas výšemi letěl, v bouři slávy a smrti, s mystickým
     spřežením hvězd
     křižovatkami nekonečností, Vůz triumfální Nejvyššího,
     provázen světelnou vichřicí vítězících.
     Kam letí tato jízda hřmící harmoniemi,
     v nichž výkřiky milionů lkajících duší se ztrácí
     jak tiché úrodné padání deště v hudbě, jež vítěze vítá,
     a cyklony hrůzy a smrti vesmírem otřásající
     jsou jako vítr, jenž roznáší pozvání slavnostních zvonů
     jediným dechnutím z tisíce věží?
     Kam letí tato jízda? Kde se zastaví jednou?
     Vířila kola,
     v bílých plamenech žhavěly tajemné osy jak slunce,
     oblaky jisker pokryly ostrovy duší a zrním svatého ohně pálily spící.
     Vzrůstala světelná vojska od věku k věku jak píseň,
     již první zachytil z božského Slova
     a mezi zástupy zapěl
     a která ze rtů na rty se šíří,
     až zachvátí všechny,
     miliony duší,
     v plamenech jednoho rythmu!

Apotheosa klasů

     Zde kroky zastavím a zraků zbožností a vzpláním
     nad krajem, jemuž požehnals, svou duši rozestru:
     a v modlitbě své uslyším, jak země zpívá zraním
     ve světů mystickém, tvou slávou hřmícím orchestru.

     O klasy pracující dnem! O bratří nesčíslní
     ke kořenům svým schýlení a zbledlí v únavě,
     a času žhavým tajemstvím, jež nad vámi se vlní
     chléb síly z věků do věků nesoucí laskavě,

     o vlídní! Bratrsky jste dovolili, aby v skrýši
     řad vašich stísněných o létu nadpozemských krás
     květ horečný snil v samotách a v zracích oheň výší,
     tmu země v kořenech, svou písní doprovázel vás.

     Mír letních jiter nedělních z vln vašich dýchat cítím,
     let země, zvonů zachvění ve vesmír odváté,
     a vůni ze rtů pějících, jimž jednou k vyšším žitím
     zrn sladkost sílící a proměněnou podáte.

     A půlnoc, němá extasí, když bloudí nad zeměmi,
     lích vašich jiskření se do blankytů navrací,
     klas každý hoří hvězdami a hvězdy nadějemi
     a stébla paprsků jak stříbro zvoní vibrací,

     a všemi výšemi jak záliv moře z nedohledna
     se vlní jedna žeň! Snů skvoucí loďstva etherná
     se na ní v dálce ztrácejí a v zlatém písku ze dna,
     pod vesly zvířeném, zář slunce hoří nádherná!

     O Dechu obtížený životem, jenž z líchy do lích
     pel jeho snášíš jiskřící nad hlubin závratí,
     k svým chudým bolestem, květ unavený na tvých polích,
     před přísnou nesmírností tvou se bojím přiznati.

     Sil závoj z blesků zkřížených jsi zraku mdlému nestáh’,
     od světa k světu napjatý tvůj vesmír otkává,
     a přece v slávě smrtí všech na nejskrytějších cestách
     při každém dechu života tě duše potkává

     a šeptá zmatená: V tvé moci jsem, svým větrem pohni,
     žeň celá, v setbu změněná, ti padne do dlaně,
     a jako v půdě zázračné, v tvé síly žhoucím ohni,
     jak viděl jsi ji věčností, ti vzklíčí oddaně.

Když nebe vaše okna ozáří…

     Když nebe vaše okna ozáří a v žáru milosti
     když na výsluní plody zčervenaly, trhejte a jezte,
     a svatou radost slavně vítejte, poselství věčnosti,
     a k slovům jejím záhadným ve jménu bratří odpovězte.

     Je radost jako píseň ztracená ze žití vyššího,
     zpívaná v opojení mystického vína,
     jak úsměv na zářící tváři spícího,
     jímž náhle procitlý na sen svůj zapomíná.
     Bratrské zachvění, jež letí všemi dušemi,
     početí světa, jenž se v hloubce věků tvoří,
     a k němuž jara minulá s kořistí svojí odplula
     průplavy žhoucích západů, přes černé vlny moří;
     přes černé vlny moří,
     kde louky na dně, zkvetlé hvězdami, v čarovném tichu
     hoří.

     Chlad vane končinami času našeho a podzim laskavý
     nám dal už setbu sluncí předvěkých; teď růže kvetou
     k ránu
     a duše volají se v modru radosti, jak ptáci zpěvaví,
     v šik řadící se trojhranný ve vůních oceánů.

Svět rostlin

     Svět rostlin. Bez hnutí stromy sní o svých cestách
     staletími tvarů. Šťávy země v rozkoši tekly jim ze tmy
     a sladké bylo, ssajícím, jiskřící mléko slunce.
     A nejvyšší rozkoš: dáti lahodné formě
     rozkvést tajemstvím tíže a větrů a světla. V hlubinách sálá
     vzpomínka ohně. O nadbytku číše přetékající a polibků
     slávě
     hovoří vůně. Ať přijdou hmyzy všech tvarů,
     i na ně čeká zde dílo a nejpříšernější
     jak nejkrásnější uvítá stejně měsíčná bledost
     i vášnivé zardění květů. – Má duše, daleko od nás
     teče zde život, hučení řeky vzdálené nocí.
     Pod hvězdami mlčenlivými slyším ho šumět,
     jak varem se kouřil v ohnivých letech třetihorních.
     V zrcadle jeho
     nádheru barev svých uzřelo jitro i večer, tajemný odlesk
     věčné krásy. Daleko za námi teče a valí své hloubky
     do moře,
     jehož vlažné a jako krev sladké vlny nesly nás v ostrovy
     tyto.
     Ale ticho u skalních pramenů vládne a u břehů
     budoucích zemí,
     a němý je lidskému sluchu stejně pád světů
     a první zavíření nového slunce ve tmách mystické noci,
     jako skládání vůně a koření žízeň.

Proroci

     Do měst, jichž věže a paláce zachví se jednou
     zemětřesením, až oblaky neznámých tvarů
     zakvílí hněvem, raněné blesky vlastních svých hlubin,
     a oheň, jenž v tisíci ukrytých doupatech snil o své slávě,
     až pohne se k pomstě po věky uvězněného,
     a všemi jazyky svými vzkřikne tvé jméno,
     a známou tvář, již ukazovalo věkům, promění slunce:
     přicházejí, nepovšimnuti, vyslanci tvoji,
     dobyvatelé království tvého.

     Uprostřed hudby a tančících dívek a písní
     naslouchají tvému svatému dechu,
     jenž smrtelným zhasíná světla, však požáry světů
     do běla rozdmychává;
     v němž květy se nepohnou ani, když v jejich hlubinách víří,
     však staleté skály drtí jak drobty vonného chleba,
     pro jemné rty života čekajícího.
     Hlas jejich, stržený vichřicí času, za nimi vane,
     sladký jak vůně za nesoucím růže, hořký jak pochodní
     dým;
     a nejtajnější myšlenky vlastní, zaleklí vševědoucností,
     nad sebou slyší v blankytech hvězdami zpívat,
     pod sebou mlčet ohněm a tajemstvím v hlubinách země,
     světel a nocí střídavý chor!

     O tobě mluví a o tvé slávě,
     o kletbě, jež leží na bratrství duší
     a rozdělila řeč stavitelů; a jejich láska
     ze staletí do staletí nad zemí bloudí,
     jak léto ze sídel, kam věčně kolmo naráží slunce.
     Ovoce nové vydává stromoví země,
     štípené rouby jejich tajemných zahrad;
     ale naděje jejich, schopné tak vysokých letů a písní,
     stavějí hnízda svá nízko při samé zemi,
     jak slavíci!

     A když se přiblíží chvíle určení jejich, svět mrtvý
     zatmí jim slunce; jako řinutí rány ze srdce milujícího
     v krev se jim promění světlo; a před jejich zrakem
     rozloží krajiny staletí příštích,
     zářící novými konstelacemi.
     Miliony se před nimi pohnou tvým dechem, jak vlny
     věčného moře, jež v širokých zátokách zalévá zemi
     a mění pevniny její v tisíciletích.
     Po sněhu, jímž tajemství času pokrývá ozim tvé setby,
     bosi, jak vyhnanci, půjdou a myšlenky jejich, nesčetný
     zástup,
     v tisíci šlépějích zakrvácejí
     při každém kroku!
     V útěku prchati budou přes hořící města budoucích věků,
     jako po ohnivém koberci, prostřeném na schody
     svaté tvé výše! A každá myšlenka jejich,
     která se v soucitu obrátí nazpět,
     poznáním utuhne v kámen! —

     A nové a nové oblaky staletí před nimi zahřmí:
     Blesky, jež metají sinavou bledost do tváří ženců!
     Osudná sražení odvážných korábů v mlze!
     Hučení davu na staveništích tajemných staveb,
     jichž lešení, pokrytá černě, jsou třísněna krví,
     popraviště!
     O písně vášní, jež uslyší z plamenů stoupat!
     Pohledy trpících příštích, magická dotknutí jejich!
     Polibky otvírající nové věčnosti světla a smutku!

     Šílenství jediné duše, na jejíž zářících vlnách
     houpá se země! Trpící věky, staletí umírající,
     nesmrtelné,
     tíži všech souhvězdí nesoucí,
     slávu svou poznávající!

     A když konečně v stišení slavném
     vrcholy loďstev osudů příštích,
     jež vypluly při stvoření tohoto světa,
     s tajemných břehů se blížiti uzří,
     vesla zakrytá ještě vydutím hladiny v dálku:

     Tu jejich radost vykřikne silná a žhavá
     a netrpělivá! A oni, kteří neznali rozkoš,
     rozkoší procitnou z vidění svého,
     a bolest, jedině hodná jich síly, sevře jim duši:
     bolest času prodlévajícího.
     Příliš pomalu krouží jim země, příliš pomalu vstávají jitra,
     a příliš dlouho poledne odpočívají ve stínech stromů,
     mezi ženci.
     Letěti přejí si tisíciletí, rychlostí světla letěti věky,
     míti tisíce srdcí, aby krví svou živila extasi jejich
     a zarděním podobným východu slunce
     a polární záři a požáru světů
     tvář jejich lásky!
     Všechny duše rozjařit vínem, které jim dalo tak slavnou
     bolest a opojení
     a které z jednoho pramene prýští
     ukrytého,
     a do celého vesmíru voní ze šťastné země,
     jen k jejím dětem po celá staletí ještě
     nadarmo!

Hvězd hasnou tisíce…

     Hvězd hasnou tisíce, jak zrna rozžhavená kadidla,
     jež z kaditelnice při náhlém pohybu se rozsypala
     prostorem,
     a vůně nekonečnem zdvižená zakryla zbledlé tváře andělů,
     však úzkost hlasu v jejich hymnu slyšíme:

     pro lásku k nám se zachvěli! Den blíží se a my jsme
     nepřipraveni!
     Vzbouření šílí v našich ulicích! Hle, zvony ustrašené zní
     a nevidíme dosud požáru! Jen ptáci věštební
     jak černé konstelace krouží nad námi.

     Od milionů přicházejících své město obležené vidíme.
     A stále noví z věků hrnou se. Proč pláčete? A bázní
     z rukou milenců
     proč růže vypadávají? Což nejsou vítězové bratry našimi
     a není otcem naším dárce vítězství?

     Co ze sopečných černých kamenů Gehenny podzemské
     jsme stavěli,
     ať padne do ssutin! Krásnější města, nežli naše jest,
     viděly zraky proroků. A přece dýmem jejich ohňů
     budoucích
     v extasi otevřené oči krví plakaly!

     Pro hroby nesčíslných těl je země dosti hluboká,
     však duší rozletu nestačí celý vesmír, světy kvetoucí.
     Z bělostných sluncí touží stavěti jak z mramoru a vteřinu
     své radosti
     ve věčnost nad ně rozklenout jak nebesa!

     Otevřte brány! Panny věnčené ať zpívají! A k nejvzdálenějším
     poselství lásky vyšlete jak holuby! Na srdcích bratří
     odpočinou si
     a k mystickému domovu svou cestu najdou nekonečností,
     kde skryté písmo jejich bude přečteno.

     Ať v zapálených ulicích před námi tančí plameny
     jak zajatí při triumfu! Řetězem magickým zlé síly
     spoutáme.
     A donutíme zem, by rozkvetla, jak ještě nekvetla,
     až mezi růžemi vstříc půjdem nesmrtelnosti.

Milost

     Z oblouků triumfálných nejvyššího azuru
     po šesti práce dnech v mystickou sálá neděli;
     a nejchudší tvé odívá v šat královského purpuru,
     jenž, bratřím země neviditelný, je viděn anděly.

     Těm, kteří v žáru břehů tvých, zajatci hvězd a snů,
     nemocní světem tvým, v zimnici žití úpějí,
     je lékem v jižním slunci zrajícím, ztišením v tajemnu,
     vdechnutím vůně na rozhraní tmy a chladem krůpějí

     z mlh před jitrem. A v krve dusotu a s hřívou jiskřící,
     jež hvězdy pokrývá, když vášeň v mrtvá jezera
     pít letí v šílenství: je bleskem, který šlehne vichřicí
     a jízdu zastaví a v duši vzplá, tvé lásky nádhera,

     jak úsměv mezi slzami. Je srpů souzněním
     do zlata klasů řinčících, hlas jemný pramene,
     a na rtech vyvolených tvých se chvěje svatým blouzněním,
     jímž pravda věčná zaznívá do duše nepřipravené.

     Sen dobyvatelů se blíží k bázlivým a lov
     jim připravuje v nejhlubších tvých lesů soumraku,
     a rukou spjetím zavolán, šik výšemi kroužících slov,
     jak sokoli kořisti nebeské k nim sletí z oblaků.

     Však májem jara věčného tvé pěvce opájí,
     když vesmír v jediné se políbení rozplývá,
     a v dechu zahrad etherných, jež zavěšeny houpají
     se na řetězích paprsků, když duší mračna ohnivá

     zavíří mlhovinami; zem jako v zakletí
     když mizí větrem odvátá před zraky vzňatými
     a brány nocí sklenuté před tisíci se rozletí,
     pobité hřeby souhvězdí, jak znameními svatými.

     Tu z otevřených prostorů tvé slávy zpívá chor,
     bolestí souzvuk nejvyšší, všech stínů skrytý jas,
     všech životů a smrtí objetí a sladký rozhovor
     a z bouře zápasu, jenž věky hřmí, mystický hodokvas.

Země vítězů

     V chlad večera, jak horkou krví politá, se země kouřila
     a vůní krve přilákané stíny půlnocí se z lesů plížily:
     šly němé hodiny po nesčíslných skrytých bojištích,
     zrak do všech hlubin pronikající setmělý slzami;

     když náhle nad horami východu se vzňalo jitro tajemné,
     jak vysílené země halucinace; magií měsíce
     se nepřístupné moře světla pohnulo a z břehů vylilo
     a zemi zaplavilo jedním přílivem. Od království
     se rozlévalo v království a na dně jeho lesy chvěly se
     jak vegetace řas, v tekutém větru harmonických vln,
     a města v kletbě usínající se tměla ze hlubin
     a věže jejich kathedrál a klášterů a hvězdáren
     a vězení. – A když se převalily vlny světelné,
     hle, květem modrých plamenů zem po nich hořela,
     kapradí tropické se pozdvihlo na kmenech etherných,
     sil nesčíslné vodotrysky jiskřící se hvězdami,
     a růže, jako vůní víry šumící,
     se rozpěnily na hladinách zelených a dlouhé zachvění
     životem země letělo, jak procitnutí zraku nového,
     a věci na svou minulost a budoucnost se rozpomínaly.
     Prameny zapomenuté vykřikly z nitra skal
     o nejžhavějších sluncích předvěkých a cestách jeskyněmi
     křišťálů,
     kde kovy magické o příští moci sní,
     a zajásaly nadějí o slávě veleřek a oblaků a ledovců
     a moří na svých vlnách jitra kolébajících.
     Nad zahradami lesy neviditelné se vůní pozdravovaly
     a větry vydaly zpět hudbu polibků,
     jež po staletí v hloubku žití padaly, jak sémě čistší rozkoše,
     již nese v sobě léto národů.

     Těm, kteří snesli bdění chvíle té, se duše na rty blížila
     a vlna důvěrnosti neznámé je zachvátila jako šílenství:
     hlas jejich nejtajemnější se nad zeměmi rozléhal,
     a ze sta duší hřměla odpověď na slova nevyslovená,
     i cítil každý ve svém zmatení přítomnost tisíců.

     Neb v těchto chvílích duše řadily se podle světel svých,
     vojsk nesmrtelných přehlídka před zrakem
     Všudypřítomným,
     a každá myšlenka se stala setkáním všech nekonečností.
     Jak průhledný byl čas a k oslepnutí vzplál! Jak den,
     v němž všechna slunce vesmíru by vyšla najednou
     svým světlem dálkou neseslabeným a zahořela nad zemí!
     O vroucnost modlitby, jíž omdlévala naděje,
     by vstala udivena, jako smrt na prahu nesčíslných životů!
     Hle, věků pohnutím, v němž jednou světy potápěly se
     v hlubiny světa tohoto, jak trosky fregat obtížených
     bohatstvím,
     když skvoucí vyjely z tajemných přístavů
     a bouří, která slove stvořením, se ztroskotávaly —
     uprostřed vichřic všemi hlasy bolesti a lásky burácejících,
     uprostřed požárů, jež všechny hvězdy v dálku šířily
     v noc nekonečností jak samohaše krvavé —
     nad mořem metamorfos vlastní vlny pohlcujícím
     po celá staletí a přece nenasyceným:
     jak korálové ostrovy se ukládala země Vítězů.

     A v slavnost půlnocí tvůj prostor chvěl se jemným
     jiskřením,
     jak vojska andělů by letěla jím v ozářených oblacích
     od světa k světu nesouce tvá poselství,
     a odlesk jejich pancířů ze světel stříbrných se zemí zrcadlil,
     až nesčíslní spící z těžkých snů se probouzeli s úsměvem.

Pozdravujeme jaro!

     Pozdravujeme jaro! Když blíží se v jásotu bystřin,
     v mateřském pohnutí země, v zrychlení času a krve!
     V sen slávy nás větry ukolébaly. Slity v oddechu
     omamujícím
     třesou se růže a slunce, rythmy ňader a písní!

     Pozdravujeme jaro tvé práce! Sta rukou neviditelných
     pracuje s námi. Stínem pohybu jejich je jiskření světla. —
     Hlasy hmyzu, jak cvakot tajemných hodin, zní z pole
     jetelového
     a jak úder číše o číši z komnat vůně ve květech
     kaštanových.

     Pozdravujeme jaro, jež přináší bouře! A v žáru svých
     blesků
     zápasy lásky, k úsměvům bělostnou záři a v rosy
     krystalné lázni
     k bolesti sílu! Pohledem krásy zadrží ruku sebevražednou
     a duši dá sníti o vznešeném šílenství heroismů.

     Pozdravujeme jaro, jež volá tisíce jar! Slyšíte odpověď
     jejich,
     jak ze všech světů se třese, vesmír, jenž o svých
     nadějích zpívá?
     Zlaté petrklíče jiskří se v azurných lukách, hvězdy jak oči
     se otevírají, extase lásky z nich vytryskla slzami světel!

     Pozdravujeme jaro, pupence ohnivé vůně v myšlence
     bratří!
     Do své zahrady slyšíme ptáky všech zahrad. A naše slova
     se sněhem kvetoucích třešní padají k zemi a jako
     královny včelstev
     do výše vzlétají na svou svatební cestu a vrací se dávati
     život!

     Pozdravujeme jaro, vodopád mystické řeky,
     jež z ledovců v hloubku se tříští, milion jisker, duha
     tvým sluncem,
     a v jasmínů vířící pěně se slévá a mlčením věků
     jak mezi skalami k moři se valí světlem zatopenému.

     Pozdravujeme jaro! Hle, dni se střídají s nocí
     jak okna anděly malovaná s kresbami symbolickými,
     v nesmírno sklenutá k etherným obloukům chrámu tvého,
     kde všechny plameny lustrů svých rozžal jsi o Vzkříšení.

     Pozdravujeme jaro! Vítáme netrpělivost duší!
     Třesení křídel sesílených! Odvahu zraku zjasnělého!
     Nekonečnosti čekají na nás, jiná slavnější jara,
     věčností hřmící písně, vysvobození!

Otokar Březina STAVITELÉ CHRÁMŮ