Janko Matuška
Povesti

Svatý zákon

1.

   Pověst z Polska

     Co to za vicher od půlnoci bije?
     Ha, jak ty buky před ním se shýbají,
     Ptactvo, zvěř divá do skalin se kryje,
       Jak zbůjce v strachu, dýše jen podtají,
        Temné chodníky jsou osudu země!
        Čehož se, bídní, ještě dožijeme?

     Ne je to vicher, toť koně vzdech divý!
       S jezdcem uhání ku polední straně;
     Letí přes hory, řeky, bahna, nivy,
       Až zemdlen nízké u chyžky zastane.
        „Starušku, popřej mi – na tvé šediny —
        Pooddechnouti jen za půl hodiny!“

     Čím ti posloužím? Málo mám z požinku,
       U nás kmeň vinný ostrý nůž nečeká!
     Jestli ti libo, uží odpočinku,
       Zajez si chleba, zapí z nášho mléka.
        Co nám Pán popřál, toho radi dáme,
        Pojď dnu – o koně my se postaráme.

     Rytíř šedivce bližej k sobě volá,
       By mu odezdal sladkotěžké břímě.
     Divě otáčí zraky své dokola:
       Ticho, pusto je, jak příroda v zimě.
        Tu máš! – ne! – kdo jsi? – snáď mi zradu strojíš?
        Než tys šedivec, ty se zrady bojíš.

     Podává starci – a větřík poduje,
       Z ruky záclona zlehka se odhalí:
     Zemdlená panna pod ní oddechuje,
       Krev jí jde kradmo – žíly snad zastaly —
        Ležíc na lůžku, na matičku volá,
        A rytíř pláče! – Kdo srdci odolá?

     „Ty jsi to u mne, drahý můj Ivane?
       Nik nás nestíha, jsme-li již v bezpečí?
     Nejdime dále – nic se ti nestane?
       Nepočujem zde známé zvuky řeči.“
        Rytíř s ousměchem dí: Tu zůstaneme,
        Pokud s tělem i s duchem omladneme.

     V tom stařec vkročí, od strachu se chvěje
       A v bolném žalu rytíři cos šepce:
     Ivan vyskočí, divě se zasměje,
       Běhá a zuří a na svůj los repce:
        Běda mi, běda, již je po náději,
        Vztěku i prosbě ti se jen vysmějí!

     Spustí závoru – dveře vybořené,
       Pláč i plesání v chalupě panuje,
     Šest mužů polských do chyže se vžene,
       Schytia Ivana, kladou ho v okuje.
        On se nebrání, tvář slzou porosí,
        O milost dívky zemdlené jen prosí.

2.

     Již nad Přemyslem dávno zašly zoře,
       Hvězdy hrajíce svítí a se tratí —
     Měšťané z rady v celé jdou pokoře,
       Voj [1 - Voj znamená v Galicii soudce, purkmistr] města smuten domů se navrátí. —
        Těžko je otci, syna vidět zrádce,
        Na smrt odsoudit ještě těžší práce.

     K Ivanu vejde, líbá ho, proklíná:
       Dožil sem žalu, – já tě na smrt soudil,
     Nad tvojí zradou teď upí otčina,
       Z mé krvi pošlý červ se do ní vloudil.
        Unesls dívku do cizí krajiny,
        Otec Leščinský vyhnal ji z otčiny.

     Nic sem necítil pri měšťanech v radě,
       Zapřel sem syna, neznav o dítěti,
     Zítra ousvitem v Leščinského hradě
       Zrádcům k výstraze můj syn má viseti.
        Běda mi, sám smrt synu oznamuji!
        Zajdi potupně – já tě nelituji!

3.

     Blízko Přemysla, málo od chodníka,
       Prostý kříž stojí mezi skalinami.
     Často tam vidět přicházet poutníka,
       Žaluje, plače horkými slzami:
        Synu, pro tě sem vyhnán z mé otčiny,
        Chodím žebraje z města do dědiny.

     A v hrůzné době, když se noc v půl dělí,
       Bars hromy bijí, aneb měsíc plane,
     Veždy se něco zpod kříže zabělí.
       Toť cizí ženská: pomodlí se, vstane,
        Ubíhá do hor, k skalám se přivine —
        A hlas modlitby po okolí hyne.

Hrdoš. Pověst z časů pohanských

Vstup

     Kstraně polední od siné Oravy,
       Tam hrdá skála v oblacích se shlédá;
     Někdy pevný hrad – teď již kanec dravý
       V jeho si rumích utočiště hledá.

     Mnohé barvy dnes o ní pověst lítá,
       Hora oblačným skalám ohlas dává,
     A pravda holá v lidu bajku vítá,
       Příštím potomkům čas ji zanechává.

Láska

     Vpůvabném kraji, v zelené dolině,
     Stál posvatný háj božstvu pohanskému.
     Toť místo svaté, kam kněžstvu jedině
     Vchod byl povolný; i běda jinému,
     Jenžby směl nohou hříšnou sem vkročiti,
     Běda každému to místo zprzniti!
     Uprostřed háje velebný oltář čněl,
     Kde oběť svatá bohům se dávala;
     Nížej pár kroků dávnoletý smrek pněl,
     Zpod něhož voda tiše odtekala.
     Kolem studánky sedánka zelená
     Trávou a mechem byla zarostená. —
       Půlnoc se blíží, luna již již bledne
     A tma hustější nad krajinou leží.
     Dolů chodníkem ňaká ženská běží,
     Kolkolem pátrá, dole něco zhlédne —
     Pozná jinocha, spěchá mu v oustřetí
     A jun neznámý v její náruč letí.
       „Přecis již tady po tak dlouhém čase!
     Kde si se bavil, ty můj pyštěk zlatý?
     Práhla sem teskno po tvém drahém hlase,
     Duše tušila – já se bála ztráty.
     Pověz, miláčku! proč tak smutně hledíš,
     Slovo utěchy proč tvé dívce nedíš?“
       „Ztiš se, ctná panno, zažeň srdce tísně!
     Povím překážky, povím ti příčinu,
     Já dím bázlivě, i ty nesúď přísně,
     V mém žhoucím srdci nenalezneš vinu.
     Svěřiv se otci o srdce tajnostech,
     Tušil sem jistě ku sňatku svolení;
     Již sem se kochal v rajských blaženostech,
     Nepoznav osud, že mé štěstí změní.
     Víra, milenko, víra nás rozdvojí:
     Tys zvykla božstvu slúžit pohanskému,
     Můj otec vírou tou se nespokojí,
     Neb já se kořím Bohu jedinému!
     Znám tvůj rod hrdý, znám vás co pohany,
     Známý tvůj otec, jak kazí křesťany.
     Aj, tak ží s Bohom, milenko má milá!
     Již sem tě našel, bys se mi ztratila,
     Již sem se zvítal, abych se rozlúčil,
     Přestal tě lúbit, ach – snáď i naučil!“
       „Mluvíš o lásce, a znáš, co je ona?
     Běda mi, běda, já sem ji poznala,
     Před krátkým časem v srdci mém se vzňala,
     A hle, ukrutně teď se již dokoná.
     Mluvíš, pro víru! Co je k bohům víra?
     Zbožný cit lásky z pramene čistého,
     Tato v pokoře, ta se v túžbe svírá,
     Obě vštěpila sem do srdce svého.
     Zanechat lásku? Zůstane mi jiná,
     Jedna přec padnout v obět druhé musí:
     Láska mocnější, nech víru udusí —
     Totě má žádost pevná a jediná.“
       Dívka přestane – jinoch dál nemůže,
     Neb čas již přešel a nebe se zorní.
     „Zítra víc o tom, ráje mého růže!
     Bůh můj buď s tebou.“ Ona cestou horní
     Do hradu spěchá, jinoch do doliny,
     Z doliny kráčí do blízké dědiny.

Soud

     Na vysoké skále na Hrdoši
     Scházejí se páni i vládyky:
     Přišel Radboj, pán od Babej gory,
     Došel Ondřej zpod skalného Choče,
     I Ratibor zpod sivé Lisice.
     Povolal jich Hrdoš na svou hradbu,
     Aby přišli soudit s knězi svými,
     S knězi svými po zákonu pravém.
     Když se sešli knězi a vládyky,
     Otevřena brána do soudnice,
     Tiše do ní všetci vstupovali.
     Vprostřed síne stojí stůl borový,
     Stůl borový, černým súknem krytý,
     Kolem stola stolice dubové.
     I čekali nejprv žalobníka,
     By soudili po zákonu pravém.
     Vstane Všeslav, knez to šedovlasý,
     Pokloní se vůkol na vše strany
     A tak začne ke všem hovořiti:
     „Hoj, velmožní páni, vladykové,
     Jenž ste přišli na hradby Hrdoše!
     Slyšte slova starce šedivého,
     Jehož slova vždy hlásají pravdu,
     I povím vám věci hrůzyplné,
     Na které se bohové hněvají.
     V háji našem, posvatěném bohům,
     Kde mír, poklid i ticho sídlilo,
     Porušené ticho hříšnou nohou,
     Porušené i hříšnými slovy.
     Třináct již dnů a i tolik nocí
     Hněvají se bohové na nás všech,
     Že sme svatost lépe nestrážili,
     Že sme oltář jich zprzniti dali!
     Byste ale věc tu pochopili
     A soudili po zákonu pravém,
     Nuž vám povím o té věci rovno.“
     Tiše sedí knězi i vládyky
     A jen Hrdoš se zubami škrípá,
     Když kněz Všeslav ještě takto řeční:
     „V zorném jitru vejdu obět klásti
     I prositi bohy o jich pomoc,
     By popřáli ourody na role.
     Než hle! slyšte, mužní vladykové,
     Zprzněná jest pocta bohů svatá:
     Při oltáři stromeček vyvrácen
     I květiny všecky pošlapány.
     Hned strach, bázeň údy mé projala,
     Neb sem tušil nemalé neštěstí.
     Čekám večer i čekal sem v noci.
     Ve tmě, když nás měsíc již nechával,
     Slyším hnusne bohům se rúhati
     A kydati na ně posměch slepý.
     Poznav dívku, slídil sem ji v řeči
     I zhrozil se zablúdilým slovům!
     Padla v náruč jinocha cizého,
     Pryč s ním chtěla v dálku utíkati,
     Kořiti se křesťanskému bohu.
     Já pospíchám hore do chalupy,
     Bych zavolal svoje spoludruhy.
     Bohové jsou veždy s námi byli
     A i tiše oba sme zlapali:
     Dívka Hanka dcera jest Hrdoše,
     Jinoch Němec z velikého rodu.
     A teď suďte po zákonu pravém,
     Smiřte bohy s služebníky jejich.“
       I chtěli by jiní hovořiti
     A souditi po zákonu pravém,
     Než se bojí mocného Hrdoše,
     Strachem, bázní pohlídají na něj
     I nemluví žáden ani slova.
     A povstane Hrdoš v strašném hurtu,
     Zarehce se dlouhým, divým rykem
     A pak jme se prudce hovořiti:
       „Proč ste ztichli, plachá holubátka?
     Strach vás jímá před hrdým Hrdošem?
     Láska k dceře byla vždy veliká
     I miloval sem ji přenesmírně!
     Než to znejte, bázliví soudcové,
     Že víc ctívám víru otců dávnou.
     Nechcete vy soudit dceru zradnou?
     Tehdy slyšte výrok otce její:
     Vyvlečte ji na hradbu nejvyšší,
     Nohy její pevně zamúrajte,
     Ať tam zdechne v pláči a o hladě,
     Ať tam slouží zradcům ku výstraze,
     Zhrozí se jí i vše tvorstvo lesů!“
       Dopověděl. Než řeč to silená.
     Sedne dolů a teď tiše sedí —
     Zapláče si, a pláčem srdečným
     Rmútili se mnozí nad Hrdošem.
     Než potěcha u něho daremná —
     On to činil, co velí bohové.
     Předveden byl svůdce k soudu jejich,
     Než zavrhli u něho soudění,
     Rozsekali černé telo jeho
     I shodili zverům ku chutnání.

Konec

     Přešla již zima a jaro nastalo,
       Příroda zkvětá, vůne plno všude,
     Všecko se křísí, co před časem spalo,
       Každý tvor svoji píseň zpívá, hude —
        Jen v hradě mrzne, tam vždy tuhá zima,
        Odšel pryč poklid – a veselost drímá.

     Zhynula panna, již jí v hradě není,
       Zšedivěl otec, na přísnost naříká,
     Vídává dceru často v trudném snění,
       Anať se leká, od něho utíká.
        On do hor zajde, nezná sám, co hledá,
        Víc srdce přísné pokoje mu nedá.

     Vyjde na hradbu, kde dceřino tělo,
       Chtěl by ho zkřísit, v náruč přijat svoji —
     Než to již dávno, dávno zpráchnivělo,
       On tužbu marnou více neukojí.
        Nechá ho pamět – tma mu bije v oči,
        V hrůzném řehotu do hlubiny skočí.

     I zašel Hrdoš – jen památka žije!
       Teď zem skalnatou oráč přeorává,
     A když hlouběji lemeš v zem zaryje,
       Člověčí kosti pluhem ven dostává.
        I zajdou časy – století pomine,
        Než tvá památka, Hrdoši, nezhyne.

Hrdoš. Povesť z Oravy

I. Vstup

     Kpoludnej strane od mutnej Oravy,
     Tam pyšná skala v oblakoch sa skrýva,
     Dávno pevný hrad – teraz sokol plavý
       I s nočnou sovou odtiaľ sa ozýva.

     O zámku povesť v ľudu je ukrytá,
       Len hora zrutným skalám ohlas dáva,
     A pravda holá v svete bájku víta,
       V búri čas verný nám ju prechováva.

II. Láska

     Voravských horách v zelenej doline
     Stál posvätný háj božstvu pohanskému,
     Svätô to mesto, kam kňažstvu jedine
     Vchod bol slobodný – i beda inšiemu,
     Kto by smel nohou sem hriešnou vstupuvať,
     Beda každému to miesto sprzňuvať.
     V prostriedku hája velebný oltár stál,
     Kde obeť svätá bohom sa dávala,
     Nižej pár krokov hor sa smrek vypína,
     Zpod neho voda ticho odtekala.
     Vôkol studničky sedliská zelené
     Trávou a mochom boly obrastené. —
     Polnoc sa blíži, mesiačok už bľadne
     A tma hustejšia nad krajinou leží:
     Dolu chodníkom dáka ženská beží,
     Kol sa obzerá – dole dačo shliadne,
     Pozná šuhaja, letí mu v ústretia
     A on ju chytí do svojho objatia.
     „Predsi si došiel po tak dlhom čase!
     Kde si sa bavil, kde, môj pyštek zlatý?
     Veď som túžila už po tvojom hlase,
     Srdce plakalo – ja sa bála ztraty.
     Dušička zlatá, čo tak smutne stojíš
     A svojej drahej slovko riecť sa bojíš?“ —
     Stíš sa, má milá, odžeň, čo ťa tisne,
     Poviem prekážky, poviem ti príčiny;
     Vravím bázlivo, i ty nesúď prísne,
     Hoj, v mojom srdci, ver, nenajdeš viny.
     Sveril som srdca tajnosti otcovi,
     Tušil som iste jeho privolenia,
     Už som sa tešil na môj život nový,
     Nebol by veril, že sa túžby zmenia.
     Viera, má milá, viera nás rozdvojí:
     Tys zvykla slúžiť božstvu pohanskému,
     Môj otec vierou tou sa nespokojí,
     Bo ja sa klaniam Bohu jedinému.
     Znám tvoj rod pyšný, znám vás jak pohanov,
     Známy tvoj otec, jak kazí kresťanov.
     Nuž tak ži s Bohom, jediná má milá —
     Už som ťa našiel, abys sa stratila;
     Už som sa zvítal, aby sa rozlúčil,
     Prestal ťa ľúbiť, Bohu ťa poručil!
     „Vravíš o láske, a vieš, čo je ona?
     Beda mne, beda, že som ju poznala,
     Pred krátkym časom v srdci mi povstala,
     A hľa, už teraz, Bože, sa dokoná!
     Vravíš, pre vieru. Čo je k bohom viera?
     Zbožný cit lásky z prameňa čistého,
     Táto v pokore, tá sa v túžbe merá,
     Obe som vzala do srdca verného.
     Zanechať lásku? Zostane mi iná,
     Tá lebo druhá predsa padnúť musí —
     Láska mocnejšia nech vieru udusí!
     To moja žiadosť pevná a jediná.“ —
     Panna prestane – a šuhaj sa zdráha,
     Lebo čas prešiel, už sa rozbriežďuje:
     „Zajtra viac o tom, moja duša drahá.
     Boh môj buď s Tebou!“ tak sa rozlučuje.
     Ona do zámku a on do doliny,
     Z doliny chváta do blízkej dediny.

III. Súd

     Na vysokej skale na Hrdoši
     Schádzajú sa páni slávnych rodov:
     Prišiel Radboj, pán od Babej gory,
     Došiel Ondrej zpod skalného Choča
     I Ratibor zpod sivej Lišice.
     Povolal ich Hrdoš na svoj zámok,
     Aby prišli súdiť s kňazmi svojmi,
     S kňazmi svojmi po zákone pravom.
     Keď sa sišli kňazia a pánovia,
     Otvorili bránu do súdnice:
     Oni ticho do nej vstupovali. —
     V sriedku chyže stojí stôl borový,
     Stôl borový, čiernym súknom krytý,
     A kol stola stolice dubové.
     Posadali na stolce dubové
     I čakali dlho žalobníka,
     Aby nasúdili po zákone.
     Vstane Všeslav, kňaz to šedovlasý,
     Pokloní sa vôkol na vše strany
     A tak začne k predním obrátený:
     „Hoj, veľmožní páni aj vy kňazia,
     Čo ste prišli na hradby Hrdoša,
     Čujte slová starca šedivého,
     Jeho reči vždy hlásajú pravdu:
     On vám povie veci hrúzoplné,
     Veci našim nepríjemné bohom.
     V háji našom, bohom posvätenom,
     Kde vždy pokoj a tichosť bývaly,
     Porušená tichosť hriešnou nohou,
     Porušená i hriešnymi slovmi.
     Trinásť dní už a aj toľko nocí,
     Čo sa na nás bohovia hnevajú,
     Že sme oltár ich spotupiť dali —
     Ale abyste vec rozumeli
     A súdili po zákone pravom,
     Nuž vám poviem, jak sa vec má, rovno.“
       Ticho sedia kňazi i pánovia,
       Hiba Hrdoš so zubami škrípe,
       Škrípe, až tak jekot v chyži reve.
       Potom Všeslav zase začne rečniť:
     „Jednoho dňa za zorného rána,
     Zavčas rána vnídem do zahrady,
     Vnídem bohov prosiť za úrody.
     Lež čo vidia moje staré oči?
     Pri oltári stromček vyvrátený
     I kvietočky všetky pošliapané.
     Hneď som tušil nemalô nešťastie —
     Čakám večer aj čakal som v noci.
     Vo tme, keď nás mesiac už nechával,
     Čujem hnusne bohom sa posmievať
     A uvádzať ich na posmech slepý.
     Poznal dievku, sliedil som jej reči,
     Zľakol som sa nad ich bezbožnosťou:
     Preč s mládencom chcela na ďaleko
     A kloniť sa kresťanskému Bohu.
     Povolal som iných verných kňazov,
     S kňazmi tými obidvoch som zlapal.
     Dievka Hanka dcéra je Hrdoša,
     Šuhaj Nemec z velikého rodu.
     Teraz súďte po zákone pravom.“
       Lež sa boja mocného Hrdoša,
       V strachu všetci pohliadajú naňho
       I nerečie žiadon ani slova.
       Nuž povstane Hrdoš v strašnom hurte,
       Zarehce sa dlhým divým rykom
       I tak začne hovoriť k nim prudko:
     „Čo ste stíchli ako holúbčatá —
     Bojíte sa mocného Hrdoša?
     Miluval som dcéru prenezmerne,
     Ale bohov ctím si ešte viacej!
     Nechcete vy súdiť dcéru zradnú?
     Nuž počujte otca ako sudca.
     Vyvlečte ju na najvyššiu baštu,
     Do pása ju pevno zamúrajte,
     Nech tam zdochne v plači a o hlade,
     Nech tam slúži ku výstrahe zradcom!“
     Dopovedal – lež reč to silená.
     Sadne dolu a tichúčko sedí,
     Zaplače si – a plačom srdečným
     Rmútili sa mnohí nad Hrdošom;
     Lež potecha uňho je daromná —
     To on robí, čo kážu bohovia.
     I predviedli zvodca do súdnice,
     Rozsekali bielo jeho telo
     A shodili na pokrm ho zverom.

IV. Konec

     Už zima prešla a jaro nastalo,
       Príroda skvetá, vône plno všade,
     Všetko zas vstáva, čo pred časom spalo,
       Čo tešievalo Hrdoša na hrade:
        Len v zámku mrzne, vždy zima panuje,
        Pokoj, veselosť preč sa odťahuje.

     Zhynula panna – už niet inej za ňu,
       Otec sšedivel, na prísnosť narieka,
     Vídava dcéru často v trudnom spaniu,
       Jak sa ho ľaká, od neho uteká;
        On do huor zajde, sám nevie, čo hľadá,
        Viac srdce prísno pokoja mu nedá.

     Vyjde na baštu, kde dcérino telo,
       Chcel by ho skriesiť, plačúc nad ním stojí,
     Lež to už dávno, dávno spráchnivelo,
       On márnu túžbu viacej neukojí!
        Nechá ho pamäť, tma mu bije v oči —
        V hroznom rehote do priepasti skočí.

     Tak zašiel Hrdoš – len pamiatka žije.
       Teraz zem planú oráč preoráva —
     A hľa, keď hlbšie lemeš v zem zaryje,
       Človečie kosti pluhom von dostáva.
        I zajdú časy, stoletie pominie,
        Lež tvoja, Hrdoš, pamiatka nezhynie.

Pomsta

     Všude temno – tichá je noc! —
     Jen měsíce lampa bledá,
     Že v slávě nemůž zjevit moc,
     Zhaslé hvězdy kolem hledá, —
     Volá, vábí, – nic nenajde,
     Až pak v mračnách i sám zajde.
     Jak v žaláři: pusto, divě,
     Kde se s hrůzou strach objímá:
     Tak teď město, předtím živé,
     V tvrdém spánku klidně dřímá.

       Jenom v jednom domku bdějí,
     Tam světýlko ještě plane,
     Plynou slova o náději,
     Blaha chystají se k bráně!
     Při stolíčku černokrytém
     Matka s dcerou svojí sedí,
     Anať v túžbě věrným citem
     Na jinocha vedle hledí.
     Či to bratř jej, kdo nám poví?
     Vždyť se rdí vždy víc a více!
     Sestra při svojem bratrovi
     Nemění barvami líce,
     Sestra bratři tak neříká.
     Hoj, to milenců jemný hlas,
     Tak duše k duši přivyká,
     Nehledíc na stav ani čas.
     Milostí se objímají,
     Srdce srdci se podá v moc,
     Rúčky k rozchodu si dají,
     Jun šepce tiše: Dobrou noc!
     Panna zprovodit ho vyšla
     Podle národního zvyku.
     I pokud zpátkem nepřišla,
     Matka reve v strašnom křiku:
       „Byly časy, dávno tomu, tak mladý čas letí!
     Bolná zpomínka – ó, zlatá mladosti!
     Jak tě vyvábit do svého objetí?
     Daremná túžba – plakala sem dosti.
     Také mne láska někdy hojívala,
     Těšila sem se v jinocha náručí!
     Miláčku! – Darmo – černá zem ho vzala,
     Mne utrápenou zde ještě nechala
     A mysl trudná vždy a vždy mě mučí.
     Čistě a věrně sme se milovali.
     Kdo nám překážel? Bolestná památka!
     Jeho pryč vzali, mne jinému dali,
     A to činila moje vlastní matka.
     Matka? či matka? vlastnímu dítěti?
     Hoj, to je hrůza – já se pomstit musím!
     Než na kom, bídná? jak si pohověti?
     Jak ten cit černý v srdci mém udusím? —
     Tak! mám tě, mám tě! – Pryč, myšlenko z pekla!
     Ze vlastní krvi strojný dělati kvas?
     Ne! – Přece musím, jináč bych se vztekla.
     Co mi po lidech – teď je ku pomstě čas!
     Vždyť to ne dítě od miláčka mého,
     Tak bych ji jistě věrně milovala —
     Než ona pošla z lože sileného,
     Kam mě ne láska, jen povinnost hnala.
     Budu ji trápit – vždyť i mne mučili,
     Oni tu pomstu v srdci mém zbudili!!“
        Hlas temný v chýži zachází
        A panna z venku přichází.
        ,Matičko dobrá, co je ti?
        Jak se třeseš! Cos tak bledá?
        Spokoj se při svém dítěti,
        Onoť ublížit ti nedá!‘
     „Mne se ujímaš? mne, ty dcerko milá?
     Mně nic neschází – a ty se nebojíš.
     Avšak tys šťastná, oh, i já tak byla,
     V tom stála štěstí, ve kterém ty stojíš.
     Než dosti toho, neníť víc pomoci,
     Veď mě na lůžko, vždyť již po půlnoci. —“
     Lehnou si obě. – Panna spala milo
     A bídné matce o pomstě se snilo.
     Zašlo již leto, chladný vítr věje.
     Hory a role zmrzlé sněhy kryjou,
     V houští ptáčatko píseň si nepěje,
     Jen někdy vlci v dolinách zavyjou,
     Země se celá v nový šat obleká —
     Toť běh přírody, toť její určení!
     A co jiného jest život člověka?
     I on tak klesá a veždy se mění.
     Často se při nás štěstí přechovává,
     A chvilka přejde, již nás zanechává. —
       I bylo dobře, i bylo veselo
     U lidí dobrých, u rodinky milé,
     Pokud k nim jinoch chodívával smělo,
     S nimi požíval blahé lásky chvíle.
     Teď již tam jináč, všecko se změnilo:
     Matka vyzáblá – panna trupobledá,
     Obojím čelo smutkem se zakrylo.
     Panna běduje – matka pomstu hledá.
     Lásku s jinochem zakázala přísně,
     On víc k ní nesmí, jen zdaleka okem
     Někdy zře po ní – skládá na ni písně
     I obchází ji přinuceným krokem.
     Za její štěstí Pána Boha prosí
     A ona zaňho tvář slzami rosí.
     Matka ji mučí, sužuje, proklíná,
     Smrť a zhynutí od srdce jí žádá,
     Dcerka jen trpí, trpí, ač nevinná,
     Sejít v tmavý hrob i sama by ráda.
     I schne v bolestném žáli, plaču, hoři,
     Až i konečně zcela se umoří.
     Co to za hlasy, jaká temná slova?
       A proč ty zvony tak zhlboka hučí?
     Modli se, bídný, toť píseň hrobová:
       Panna nevinná se světem se lúčí.
     Viď tam ten dvůrček, viď tu rakev černou!
       Vidíš tu ženskou, anť nad ní naříká?
     Toť matka mrtvé, plače dceru věrnou,
       Viď, jak žalostí, až tak lid proniká.
     Opodál jinoch zaslzený stojí,
       To byl milenec zesnulé děvečky,
     Blížej ku rakvi přistoupit se bojí,
       Tam si on truchlí, modlí se mlčečky, —
     Chór začne píseň: „Ó smrti ukrutná“,
       Lid se pobírá, rakev zdvihnou hore,
     Máť ji nechce dat, volá nad ní smutná,
       Křičí, až se tak ozývá po dvoře.
     Než darmo plakat, přec jen rakev vzali,
       Nábožný lid ji žalmami sprovází;
     Jinoch opodál v plášť se zaobalí,
       Kradmo si stoupá v bouřlivé nesnázi.
     Došli na místo. Tu rakev složili,
       Ostatní píseň ještě zazpívali
     I srdečně se ještě pomodlili,
       Pak se na věky s pannou rozžehnali. —
     Po jednom vyšli všetci z cinteřína,
       Každý buď v žáli, buď pak v nepokoji;
     Jen jinoch zůstal, ruce k Bohu spíná,
       Modlí se, myslí – i tak dlouho stojí.
     Přistoupí k hrobu a na zemi tíše:
       Toť pomsty obět paličkou napíše.
     Ještě zře jednou k místu mutným okem,
       Pak se pryč bere dlouhým bolným krokem.

Klára Záchová Pověst zpod Roberta Karla

1.

     Pyšně běží Váh ve svém korytě,
     Tajemství mnoho se sebou pryč nesa,
     Někde zmírní běh a slýchává skrytě
     Žalmy slavíků zavznějící z lesa.

     Ne to zpěv ptačí – toť milenců je hlas,
     Nejsou to žalmy – jenom tužby blahé,
     Ne v lese – v sadě plného vnad i krás
     Toť místo lásky, čas zpomínky drahé.

     Šero večerní dvou milenců pojí,
     Oni žehnají zašlé zpomenutí,
     Doba ukrutná loučení jim strojí
     A lásky slzu srdečnou vynutí.

     Ňádra mládence divě se zbouřila,
     Rty při hovoru tiše se zachvěly:
     „Třikrát příroda celá se změnila,
     Jak, vyšed z Polska, zde žiji s přátely.

     Zanechav otce pln žalu, tesknosti,
     S milou matičkou těžce sem se lúčil,
     Tam mě žehnají oni v samotnosti, —
     Já lidem cizím teď sem se přiučil.

     Někteří z přátel mých jsou u královny,
     Jiní vrátili se do své otčiny;
     Já jen blažený u tebe, Záchovny,
     Zůstal sem lásky v otroctví – bez viny.

     Žili sme šťastně a žili blaženě,
     Ty si mi lásku nehodnému dala;
     Chci ji zasloužit, by nepodvráceně
     S životem naším v budoucnosti stála.

     Aj, teď král všude vojsko sbírá svoje,
     Aby v Dalmatsku skáral protivníky,
     Ráno i s otcem potáhnem do boje
     Pomstit lid tichý a trestat vinníky!“

     Jak, Dalibore, i ty mě zanecháš?
     Kdože s podporou ke mně se přivine?
     Z lůna milenky smrti v náruč spěcháš,
     Anť družce tvojí již zoufalství kyne?

     „Zažeň mrak s čela, ty najdeš útěchu,
     Znáť mě královna jak krajana svého,
     Budu ji prosit, by tě pod svou střechu
     Přijala vdečně do návratu mého.“

2.

     Letí sokol od půlnoci,
        Letí zděšeně,
     A zrak jeho slávu hlásá
        Pyšně, vznešeně.

     Nese proutík k tomu strojný
        Na hnízdečko své,
     Družku hledá, družku vábí
        A ji k sobě zve.

     Již se těší, již ji našel —
        Přijde samička,
     Než se děsí, polekaná
        Sedne do kříčka,

     Křídelka má vytrhané,
        Hlávka sklopená,
     Krahujci z divých pazourů
        Ušla zmořená.

     Nejsou tobě divé drápy,
        Sokole plavý,
     Nehrozí se hněvu tvého
        Krahujec dravý.

3.

     Šestý rok mizí – Dalmatsko v pokoji,
       Jeho bán Mladin v Uhersku v zajetí,
     Vše z bitky líté svých se v náruč strojí,
       Kláry Dalibor též spěchá v objetí.
        Válčil vítězně, navrací se slávně,
        Teď se splnily jeho túžby dávné.

     V dům otce vejde, a starec ho vítá
       Slovy útěchy, z něho se raduje:
     Jak na rekovství jeho chvála lítá,
       Co mu vlast za dar v obět připravuje.
        Jun nic neslyší, co mluví, nevěda,
        Srdce i oko jen milenku hledá.

     „Zač tě strach jímá? O dívku se bojíš?
       Vždyť znáš, kde sídlí na královském hradě.
     Zítra k ní půjdem, a ty se přistrojíš
       Jako mladý zeť. Chci tě já ctít v radě
        Mojí rodiny, neb sis to zaslúžil —
        Znám, žes již dávno po té chvíli túžil.“

4.

     Již dvanáct hodin z věže dolů bilo,
       Lampa v komnatě již jen slabě bledne;
     Starci Záchovi cos se hrozné snilo,
       Z lože vyskočí – a při oknu zhlédne
        Ňakou ohavu, podobu má panny,
        Vlas je spuštěný a šat roztrhaný.

     „Ha, to mé dítě! Pojď dnu, dcéro milá!“
       Dveře otevře. Ona bledá vchází —
     „Kam si zelený věneček pozbyla?“
       A ona pláče v bouřlivé nesnázi.
        Nemá věnečka, jenom černé znaky,
        Rosí bledou tvář pomatené zraky.

     Plače nevinnost, Dalibora volá,
       Proklíná bratra královny ukrutné,
     Nářek po chyžech tratí se dokola —
       A otec poznal ty výhledy smutné.
        Ven se vyrútí plný zuřivosti,
        Ku králi letí na koni v rýchlosti.

     Při stole sedí královská rodina,
       Anť Zách vzteklený do chyže se vrútí,
     Raní královnu, meč na krále spíná
       I děti jeho ku plači přinútí!
        Nářkem nevinných sluzi se sběhají,
        Na kusy drobné Zácha rozsekají.

5.

     Vesňák své dítky do hromady hledá,
       Aby viděly činy ukrutnosti:
     Na koni sedí panna trupobledá,
       Její tvář, tělo jsou jen kůže, kosti.
        Bez rtů, bez prstů, oči vyloupené,
        Bez smyslů hledá kol kolem zmateně.

     Při ní kat s mečem hlásá všemu lidu:
       Čí je to dítě, a proč uvalená
     Jestiť od krále v tu ohavnou bídu,
       Kterouž již potud byla zohavená.
        „Král osoba svatá“, slova z úst mu plynou,
        Poslední vzdechy panny z ňáder hynou.

   16. prosince 1842

Kozia skala

     Temno hory hučia, vietor stromy metá
     A o Kozej skale strašná povesť lieta.

        „Bratku, kde bežíš na tom sivom koni?
        Čo ti tak náhlo? Azdaj dakde horí?
        Kôň sa ti zbesnel, či mu v ušiach zvoní?
        Veď ťa povláči, aj seba umorí!“
     Také okriky Janka zastávajú,
        Ale on nedbá, veď mu je kôň zdravý,
     Nech si tam kričia, nech si tam volajú.
        Tak si preletel okolo Oravy,
     Ta, kde sa spína strašná Kozia skala,
     Akoby z neba strela prefundžala.

     Slnko zapadlo – polnoc už prichodí,
       Vietor len jačí dolu dolinami,
     Hustá temná noc divú hrúzu plodí
       I pusto všade hustými horami.
     Zver, vtáctvo v strachu do dier sa uvrhlo,
       Hlboko hrmí a hrom všetko borí,
     Blýska sa, prší, nebo sa pretrhlo.
       Pri Kozej skale tichý ohník horí.
        Tam Janko čuší, hromu sa neľaká,
        Dychtivý smelo na svoj osud čaká.
     Búrka utíchla. Keď už polnoc prišla,
     Ešte raz zhrmí, aj raz sa zablysne,
     A Kozia skala jak dáke kulisne
     Rozdvojila sa a z nej panna vyšla.
     Uvidí Janka, vľúdne ho privíta,
     Aby povedal, čo si od nej pýta.
       „Ach, milá panna, kráľovna pokladov,
       Láska a obec semká ma dohnaly.
       Dve letá tomu, čo ja s dievkou mladou
       Som sa soznámil, lež mi ju nedali,
       Že som chudobný a ona bohatá,
       Jej kaštiel krásny, má chyžka strapatá.
       Prosím ťa, panna, dák prostriedky hledaj
       A mne biednemu zúfať v strachu nedaj.
       Toto je jedno. – Druhô, hoj, prebeda,
       Keď na to myslím, vlasy mi vstávajú,
       To sa už ani tak vysloviť nedá:
       Nad našou obcou je diera veliká,
       V nej žraví dráci už dávno bývajú,
       Keď sa jasný deň v chladnú noc prevlieka,
       Na náš dobytok vždy vybehávajú,
       Statok nám bijú, aj všetku hydinu,
       A tým do biedy vkladajú dedinu.
       Pomôž nám, panna, sami si nevieme,
       Pomôž úbohým, ináč zahynieme.“ —
     Panna počula, divo sa zamračí:
       „Ozaj to možno, či ma tvoj hlas klame?
       Ale však ich znám, sem sa jeden vláči,
       Hody robieva na protejšej jame.
       Tu máš ten prútik, bež domov veselo,
       Choď ku tej diere a merkuj na drákov,
       Ale ich nikde nespusť z svojich zrakov!
       Keď sa vytiahnu, maj sa ku nim smelo,
       Saď na jedného, druhého tni prútom,
       Oni sa budú zvíjať z protivenia,
       Potom daj zožrať ten prútik tým žrútom,
       Ihneď v kolomaž čiernu sa premenia.
       Keď to vykonáš, ku mne sa navrátiš —
       Len sa drž smelo, tak nič neutratíš!“
        Zas zahrmelo, zavrela sa skala —
        Janko šiel konať, čo panna kázala.

       Minuly časy, minul mesiac celý,
       Čo Janko drákov na vnivoč obrátil.
       Zas sa vystrojil k tej panne veselý,
       Aj po odmenu šťastne sa navrátil.
       Rozložil ohník, vôkol robí čary,
       Zaklína duchov, pannu vyvoláva:
        „Kráľovná božská! Hotuj pre mňa dary,
        Zkazil som drákov, šťastná je Orava.
        Odmeň si Janka, daj z tvojho pokladu,
        Veď si sľúbila nevestičku mladú.“
       V tom hrom zahučí, a aj, s Kozej skaly
     Kus sa odrúti – to sa dvere dnuká:
     Čierni duchovia dnu ho zavolali
     A on šiel smelo. Panna ho ponúka:
       „Tu máš července a tu striebro, zlato,
       Vyber si, čo chceš, budeš mať poklady —
       Ale pozoruj, bys nezhynul zato,
       Škoda by bolo, keď si ešte mladý.
       Mnohí už ľudia pre striebro sem prišli —
       Že ale viacej brali ako treba,
       Hneď zahynuli, odtiaľto nevyšli,
       Mňa znečistili i zkazili seba.
       Tu máš na hrbách, naber si tu z toho,
       A druhô nechaj – oj, zle brať je mnoho!“
     Panna si sadla. Janko sa obzerá
     A nado dvermi zočí dač pekného,
     Vezme z peňazí, hodne si namerá,
     Môž mu to dosť byť až do smrti jeho.
     Keď preč odchodil, s dverí veniec schytí —
     „Dobre to bude neveste na čelo“ —
     Tak si on myslí a s tým chce odíti.
     V tom sa zablysne – strašne zahrmelo —
     Dvere sa zavrú a tma ako v rohu.
     Janko sa modlí, obracia sa k Bohu,
     Ale už darmo: prepadla sa skala
     A o Jankovi len povesť zostala.

Púchovská skala

I.

   Jsou divy na světě, o kterých
   se ani německým filosofům nesnívalo.
Povesť z ľudu považského

     V Púchove svato – zvony hlasno zvonia,
       Verných kresťanov do chrámu volajú.
     Smutný to sviatok – ľudia slzy ronia,
       Kvetnú nedeľu oni svätiť majú.
        Kňaz im pašije umučenia spieva
        A chór žalmami v spevoch sa ozieva.

     Ľud je nábožný; cíti to, čo čuje,
       Každý sa modlí, zraky hor napína —
     A u zadních dvier žena horekuje,
       V lone dač stíska – iste svojho syna.
        Iným prekážku a sebe hriech činí;
        Domov šla radšej do blízkej dědiny.

     Ta ide smutná tichúčko z kostola,
       Hlasy velebné ešte vždy načúva,
     Inšie nepočuť, ticho je dokola,
       Len ľahký vetrík popri nej podúva
        Už sa spev ztratil, víchor divo fičí,
        Z púchovskej skaly dačo na ňu kričí.

     Ona sa obzrie – a aj, tie zázraky!
       Skalu nad cestou vidí otvorenú,
     Z nej dymy husté ďaleko v oblaky
       S krvavým ohňom revúcim sa ženú.
        Ona, keď v strachu sem a tam sa točí,
        V diere peniaze – striebro, zlato zočí.

     Vbehne do skaly a dieťa v náhlosti
       Do kúta vloží na maličkú lávku,
     Pobozká si ho v detinskej radosti,
       K hračke zo zlata podá mu zábavku.
        Ono len plače, čosi od nej prosí,
        Lež mať neslúcha – veď zlato von nosí.

     Vláči hoc v sviatok – skončiť nevedela,
       Už jej môž dosť byť, preds sa nespokojí,
     Ešte raz ide – a v tom z neba strela
       Udre do skaly – ona v strachu stojí.
        S veľkým hrmotom zavrela sa skala,
        Matka von sama, bez syna zostala.

     Tak sa stať malo: matka pre poklady
       Ztratila dieťa, jedinkého syna.
     Darmo už plače, nevie si dať rady,
       Darmo peniaze i zlato preklína.
        O pomoc vrúcne Pána Boha vzýva
        A hlas po poli plaču sa ozýva.

II.

     Päť dní minulo, nastal nový sviatok,
       Zvony nehučia, rapčadlá rapkajú,
     Tak to býva vždy na Veliký piatok,
       Keď sa do chrámu ľudia schádzavajú;
        Všetko sa berie, čo v Púchove žije,
        Modliť sa, spievať vznešené pašije.

     Len tá ženička, čo syna ztratila,
       S inými nešla, kamsi inde kríva —
     Keď sú pašije, to dobre cítila,
       Že vždy tá skala otvorená býva.
        Nejde pre zlato, lež pre svojho syna,
        Veď to povinnosť aj láska matkina.

     Tam vyše mlyna, pri červenom kríži,
       Zastane, vzdychá, zraky hádže k skale,
     Kľakne nábožne, čelo k zemi sníži,
       Boha za dieťa prosí neustále.
        Hlasy velebné z chrámu doletujú
        A v skale čerti strašlivo lomcujú.

     Keď začnú spievať v kostole pašije,
       Zase dym hustý zo skaly vypáli,
     S hrmotom hrozným diera sa odkryje,
       Všetky bohatstvá jak predtým tu stály.
        Matka dnu vbehne, tam jej syn narieka,
        Do rúk ho schytí, domov s ním uteká.

     V tom černokňažník z diery von vyletí,
       Mračná rozpustí po celej doline,
     I hrnie sa mu dážď, príval v zápätí,
       Až tak vlny vrú po Váhu hladine.
        Voda sa stíši, čert padne zo sily,
        Lebo pašije v chráme už skončili.

Janko Matuška Povesti