Текст книги "Чешская литература. Хрестоматия"

Dcerka (úryvek)

Kapitola druhá

Slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své, že hodno jest, abys poznala své svědomí. Věz, že nemůžeš hříchů konečně skryti, neb musíš je všem lidem, andělům i dáblům v soudný den oznámiti. Tu viz, a přichyl uši své, že kam se obrátíš, cos v duši, v svém svědomí položila, bud zlé neb dobré, svědomí chová tobě, dokud jsi živa, a vrátí tobě, když budeš mrtva. Neb ta jest každé duši položena úmluva, aby slib svůj Bohu držela; činí-li zle, ihned přirazí se svědomí; pakli činí dobře a v tom nezpychne duše, nekárá pravé svědomí; ale když zle činí člověk, svědomí jest při živém, a vleče se po mrtvém. A tak, kam se člověk obrátí, vždy bud chvála nebo pohanění za ním jde. A tak člověk v domu svém, totiž v duši své čeledi má protivníky: aj, žaluje na něho svědomí, svědčí paměť, soudí ho rozum, rozkoš ukazuje, kterak má mučen býti, bázeň neb strach jest kat a rozkoši jsou mučení; neb kolik měl člověk zlých, a kterak velikých zlých rozkoší, tolik a tak velikých má míti utrpení, jakož dí Písmo.

To slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své. Slyš také a viz, že svědomí jest sebe poznání, totiž jímž se člověk sám zná, je-li vinen hříchem či není, a umí uvážiti, je-li hřích či není. A bývá blud v svědomí: prvé, když člověk neví, má-li učiniti či nemá; na příklad, když jest člověk nemocen, a velí jemu v postní den jisti mléčné, a on váhá, nevěda, má-li to učiniti, aby nezhřešil, či nemá. Druhé: blud bývá v svědomí z nedbání, jako když kdo nedbá sebe poznati, je-li v hříchu, a pakli dbá, ale nechce jiného se otázati, neuměje sám sebe rozsouditi. Třetí bývá blud z pýchy, když kdo příliš troufaje sobě nad jiné, i neučiní sobě poznání v hříchu svém. Čtvrté, bývá blud nezřízené žádosti, jež člověka odchyluje od dobré věci, které on žádá, a tak činí, že pobloudí. Páté, z přílišné bázně, jako když se kdo bojí toho, čehož se nemá báti podle rozumu; jako činil-li by kdo sobě svědomí, že by chudému dal almužnu před lidmi s dobrým úmyslem.

Protož, aby člověk zpravil své svědomí i v minulých skutcích, i kteréž ještě činí, a kteréž potom bude činiti, má vždy k Písmu hleděti. A má se varovati svědomí příliš širokého, i svědomí příliš úzkého; neb svědomí široké často má zlé za dobré, hřích za nehřích. A v tom svědomí jsou lidé zlořečení, jakož dí Písmo: «Běda těm, již říkají zlému dobré a dobrému zlé!» Ó, co jest zlořečených v tom svědomí! Mnoho kněží, již smilství, svatokupectví a lakomství svého za hřích nepokládají! Též v jiných stavech, které záletů, tanců, žertů, pomluv, her, vystřihování roucha a jiných zlých obyčejů za hřích nemají, a tak svědomí sobě z nich nečiní! To široké svědomí dává také velikou všetečnost, to jest zlou přílišnou smělost, takže člověk směle hřích činí a nechce míti za hřích, a tak často položí člověka k spasení, an sluší k zatracení. A slově široké svědomí, že jakož veliký pytel slově široký, že veliké věci v se béře, neb dům široký, neb vrata široká, jimiž bez závady veliký kůň, velbloud, neb vůz projede, též to svědomí béře v sebe veliké hříchy, takže nic se rozumem a vůlí nepohádá v člověku, jenž se takového hříchu dopustí. A tak široké svědomí měli kněží a zákonníci za Krista, jenž řekl: «Běda vám, mistři a zákonníci, pokrytci, kteří komára vycedíte a velblouda požíráte!» to jest, z malých věcí sobě svědomí činíte, ale Boží přikázání přestupujíce, z toho sobě svědomí nečiníte. A v tom Kristově zlořečení jsou všichni nyní ti, kteříž málo váží přestoupení zákona Božího a svá ustanovení a přikázání mnoho váží, jakož činí papežové, biskupové a jiní preláti a zákonníci (=řeholníci) i také knížata, páni a měšťané. Také má se člověk varovati svědomí příliš úzkého neb to vede člověka k zoufalství; neb dí člověku, že jest příliš zlý, že se z hříchů právě nekaje neb nezpovídal, že nic dobře nečiní a tak že dobré položí člověku za zlé. A tím úzkým svědomím klame ďábel obecně ty, kteří hříchů hrubých se nedopustili, neb kteří dopustivše se, ted se z nich kají; a položí chytrý čert člověku i promluvení za hřích, i jídlo, i napití, i jiné skutky. Protož má se ho člověk velmi ostříhati, aby nepokládal za hřích, co není hřích; jako pokládali knězi a zákonníci, že jisti s neumytýma rukama jest veliký hřích, a Pán Ježíš ukázal, že to není hřích. Také věz, že svědomí sluhy Božího má býti pokorné a smutné, aby pokora zdržela od pýchy, a tesknost od chlípnosti neb marného veselí. To vše pilně má člověk znamenati, aby mohl duchovně vesel býti.

Slovníček

svědomí совесть

přichytit приблизить

chovat нянчить, держать, хранить

úmluva соглашение, договор

neb= nebo

činit делать, устраивать

přirazit se натолкнуться, прижаться

pakli в случае если

kat палач

pýcha гордость, надменность

troufat si осмеливаться

almužna милостыня, подаяние

odchylovat se уклоняться

Písmo Писание

lakomství скупость, жадность

svatokupectví (prodávání odpustků) продажа индульгенций

pokrytec лицемер, ханжа

papež папа римский

řeholník монах

tesknost грусть, задумчивость

chlípnost сладострастие

I. Určite, co je a co není pravda.

1. Jan Hus ostře odsoudil vybírání odpustků

2. Jeho nejvýznamnějším dílem je překlad Bible do němčiny.

3. Jan Hus psal duchovní písně, kázání

4. Se svým spolupracovníkem Philippem Melanchthonem položil základy nové, evangelické církve

5. Jan Hus usiloval o zjednodušení českého pravopisu.

II. Najděte na internetu informace

1. Kde se nachází socha Jana Husa?

2. Kdo je autorem obrazu „ Jan Hus před kostnickým koncilem?»

3. Co je odpustek?

4. Jakým jazykem kázal Hus pro prostý lid?

5. Kdy je svátek J. Husa?

IV. Humanismus a renesance v české literatuře

Pod vlivem Evropy se dostal humanismus do Čech, kam byl přiveden především cizinci a českými studenty vracející se ze zahraničních univerzit. Čeští humanisté inklinovali k soudobým duchovním proudům a jejich snem bylo povznést českou literaturu na evropskou úroveň. Hlavním cílem česky píšících činitelů bylo dokázat, že český jazyk je vhodný pro překlad nejlepších světových díl na úrovni originálu. Základní žánry jsou kronika, české a latinské verše, drama. Oblíbeným žánrem se stal však cestopis. Jedním z autorů cestopisů byl Václav Vratislav z Mitrovic (1576—1635), autor deníku Příhody Václava Vratislava, svobodného pána z Mitrovic ze své cesty do Turecka.

Václav Vratislav z Mitrovic

Václav Vratislav z Mitrovic (zvaný Tureček, 1576—1635) byl český šlechtic, známý v české literatuře pro svůj poutavý cestopis, v němž popisuje své zážitky z diplomatické výpravy a několikaletého zajetí v Osmanské říši. Roku 1591 se s poselstvem císaře Rudolfa II. dostal k tureckému sultánovi do Konstantinopole (dnešní Istanbul), kde obvilnili ho ze špionáže, zatkli a rok a půl strávil na galejích a dva roky v nejhorším tureckém vězení v Konstantinopoli.

Mají také prostí Turci mnoho pověrků, mezi jinejmi i tento sme viděli: kde kterej z nich papír na zemi uhlídal, hned jej s uctivostí zdvihl a do škuliny vstrčil, rovně jako u nás, když chléb na zemi leží, jej mnozí políbí, a aby po něm nešlapali, na stranu odloží. Když sme se pak na příčiny té vážnosti k papíru a schování jeho ptali, pravili nám naši jančaři, že Turci papír u veliké vážnosti a poctivosti mají, protože se na něm jméno boží píše: a protož nejmenší škartičku na zemi ležeti nedopouštějí, neb v čas posledního soudu, když Mahomet následovníků svejch Musulmanův povolá z těch míst do nebe, v nichž pro hříchy, kterých se zde dopustili, pokuty nesou, aby je věčného blahoslavenství účasné učinil (jinou cestou nelze k němu přijíti nežli přes veliký, železný rošt ohněm rozpálený, přes nějž každý bosýma nohama jíti musí), tu hned veliký div se stane, nebo všeliký ten papír, kterýž tak skrze ně od pohany zachován byl, nenadále se tu kdes vezme a pod nohy jejich podestře, pomoc jim čině, aby žádné bolesti ani škody od ohnivého železa nepocejtili; taková jim odplata bude za to, že papíru poctivost učinili. Protož nám též za zlé měli, vidouce, an čeládka papíru k nejmrzutější a nejpotupnější potřebě užívala; abychom toho se činiti varovali, prosili. K tomu ještě Turci ani květu růžovému na zemi ležeti nedají, protože, jakož někdy staří pohané růži skrze Venuši pošlou bejti pravili, tak tito pověrčiví lidé na to se dali namluviti a věří, že z potu Mahometa vyrostla. Ale již přestanu, abych se daremnými takovými klevetami zbytečně nezaneprazdňoval.

Slovníček

pověra суеверие, поверье

jinejmi=jinými

sme= jsme

škulina щель

vážnost уважение

jančar (turecký pěší voják) янычар

následovník последователь

škartička бумажка, карточка

pokuta штраф, здесь: наказание

rošt решетка

všeliký= všelijaký всякий, разный

neb=neboť потому что, так как

nenadále внезапно

nepocejtili=nepocítili не почувствовали

poctivost уважение, честь, достоинство

potupný позорный, унизительный

mrzutý досадный, неприятный

daremný напрасный, излишний

kleveta сплетня

namluvit убедить, внушить

I. Určite, jaký význam mají rusko-česká homonyma

 
важность vážnost
воровать varovat
клевета kleveta
отрок otrok
охота ochota
печень pečeně
взор vzor
наглый náhlý
склеп sklep
позор pozor
ягода jahoda
власть vlast
 

II. Doplňte správné tvary životných maskulin v nominativu plurálu.

Vzor: Turek – Turci, Jančar– Jančaři

kluk, Nor, pták, pstruh, soudruh, Evropan, Ir, Arab, Skot, filozof, generál, fotbalista.

III. Vysvětlete rozdíl mezi slovy.

1. přemluvit 3. domluvit

2. namluvit 4. pomluvit

IV. Povězte o své cestě do zahraničí. Jaká byla krajina? Co se vám líbilo?

V. České národní obrození

České národní obrození je proces formování novodobého českého národa, který probíhal v letech 1750—1815. Jeho vedoucí představitelé se snažili pozvednout český jazyk opět na úroveň jazyka vzdělanců a uskutečnili to pomocí literatury. K první generaci obrozenců patřil Gelasius Dobner a zejména jeho žák Josef Dobrovský. Klíčovými osobnostmi druhé generace byli Josef Jungmann, Ján Kollár, Pavel Jozef Šafařík, Václav Kliment Klicpera a František Ladislav Čelakovský. K třetí generaci patří Karel Hynek Mácha (veršovaná skladba Máj), Karel Jaromír Erben (sbírka Kytice), František Palacký (Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě), Božena Němcová (Babička) a Josef Kajetán Tyl, který je obecně známý jako autor textu Národní hymny.

Josef Kajetán Tyl

Josef Kajetán Tyl (4. února 1808 – 11. července 1856) byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář. Ve 30. letech 19. století založil Ochotnické divadlo na Malé Straně. Tyl psal báchorky, historické hry a hry se společenskou tematikou. Mezi sociální hry patří Paličova dcera, kde je dcera vyhnána z domu otcem alkoholikem, Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, v níž poprvé zazněla česká státní hymna Kde domov můj.

 
Kde domov můj, kde domov můj?
Voda hučí po lučinách,
Bory šumí po skalinách,
V sadě stkví se jara květ,
Zemský ráj to na pohled;
A to jest ta krásná země,
(Země česká, domov můj!)
 
 
Kde domov můj, kde domov můj?
Svatopluka hrad kde stojí,
Hana s Moravou se pojí,
Jaroslav kde světa rek
Porazil Tatarů vztek;
A to jest ta krásná země,
(Zem moravská domov můj!)
 
 
Kde domov můj, kde domov můj?
Kde slovenský větřík věje,
Svatopluka slavné děje
Oživujú v srdci svých
Potomkóv rodu věrných;
A to jest ta krásná kraj’na,
(Zem slovenská domov můj!)
 
 
Kde domov můj, kde domov můj?
V kraji znášli bohumilém
Duše útlé v těle čilém,
Mysl jasnou, znik a zdar,
A tu sílu, vzdorů zmár;
A to jest to slavné plemě,
(Mezi Čechy domov můj!)
 
 
Kde domov můj kde domov můj?
Velkomoravská koruna
Klesla do mořského lůna,
A kde našich králů hrob,
Nezůstalo žádných stop;
A však nová sláva vítá
(Zem moravskou, domov můj!)
 
 
Kde domov můj, kde domov můj?
Co zhynulo, nezbudíme,
Svatopluka nezkřísime,
Aniž jeho města zdi
Zrak náš více uvidí;
Avšak nová sláva vítá
(Zem slovenskou, domov můj!)
 
 
Kde domov můj, kde domov můj?
Pro minulost nezoufejme,
Nové naději se vzdejme,
Posuď živ náš národ jest,
Mužně zastává svou česť;
V nové jarní kráse zkvétá
(Zem slovanská, domov můj!)
 
 
Kde domov můj, kde domov můj?
Bujará orlice pestrá,
Lva bílého věrná sestra,
Své perutě rozpíná,
Na svou slávu zpomíná;
V nové jarní kráse zkvétá
(Zem moravská, domov můj!)
 
 
Kde domov můj, kde domov můj?
Tam kde lidu moravskému,
Českému i slovenskému,
Apoštolé slovanští
Věstovali křesťanství,
Na posvatném Velehradě,
(Na Moravě domov můj!)
 
 
Kde domov můj, kde domov můj?
Bože, velký Hospodine,
Ruka Tvoje světům kyne,
Tebe vzývá národ můj,
Velký Bože, při něm stůj;
Světovládný Hospodine,
(Chraň Slovanský domov můj!)
 

Slovníček

domov дом, родина

lučina (книжн.) louka

stkvít se (устар.) блестеть

pojit se соединяться, сливаться

Potomkóv = potomků

útlý тонкий, хрупкий

znik=zánik гибель, исчезновение

zdar успех, удача

zmar крушение, гибель

bujarý безудержный

I. Odpovězte na otázky.

1) Které státní symboly ČR znáte?

2) Jaké jsou státní barvy?

3) Z čeho se skládá státní vlajka ČR?

4) Jaké existují regionální varianty české hymny?

2. Určite, co je a co není pravda.

1) Většina Čechů žije v Česku.

2) Návrh na vydání ústavního zákona o státních znacích České, Slovenské a Československé republiky předložil Václav Havel.

3) Státní pečeť není státním symbolem.

4) Původní státní vlajka České republiky byla složena ze dvou pruhů, spodního černého a vrchního žlutého.

BOŽENA NĚMCOVÁ

Božena Němcová, rozená Barbora Novotná, později Barbora Panklová (4. února 1820 – 21. ledna 1862), byla česká spisovatelka. Je považována za zakladatelku novodobé české prózy. Nad dílem spisovatelky se vedou spory týkající se jeho slohové přináležitosti k romantismu, realismu či biedermeieru. Jedno z její děl je vesnická povídka popisující život nebojácné pastýřovi dcery Báry, která zbaví svou kamarádku Elšku nemilého nápadníka a sama se provdá za myslivce, kterého miluje.

Vestec je velká dědina, mají tam kostel i školu; u kostela je fara, podle ní chalupa kostelníkova, také rychtář zůstává vprostřed vsi, na samém konci dědiny pak stojí chaloupka obecního pastýře. – Za chalupou táhlo se dlouhé údolí, ohražené z obou stran vršinami, porostlými nejvíce jehličím. Sem tam bylo vidět mejtiště nebo zelený palouk, na němž porůzno bělokoré, světlolisté břízy stály, ty dívky mezi stromovím, jako by je tam byla příroda vyrůst nechala k obveselení těm zasmušilým smrkům a jedlím, vážným dubům a bukům. Uprostřed údolí mezi lučinami a poli tekla řeka, zrovna okolo pastýřovy chalupy; břehy její vroubené byly olší a vrbou.

Obecní pastýř jmenoval se Jakub a zůstával se svou dcerou Bárou v té poslední chalupě. Jakub byl již šedesátník, Bára jeho prvorozené dítě a jedinačka. Přál si ovšem syna mít, dědiče svého jména, ale když Bára povyrůstala, nelitoval: milejší mu byla než syn a mnohdy si myslil: ať si je děvče, přece je mé dítě; umru jako člověk a mám stupeň do nebe.

Jakub byl rodič z vesnice; jsa sirotek, musel od malička sloužit. I sloužil co husopas, co honák, skoták, co kravař, volař, co pacholek i oráč, až dospěl nejvyššího stupně hodnosti, až se obecním pastýřem stal. To byla již dobrá služba, mohl se oženit. – Chalupu dostal k doživotnímu bydlení, dříví mu přivezli sedláci až na dvorek, mohl si držet i krávu; chleba, másla, vajec, mléka, vařiva, to vše dostával na týden. Plátna každý rok na tři košile a dva páry nohavic dostal, k tomu dvoje střevíce, šerku, kamizolu i širák a každý druhý rok kožich a húni. Mimo to o každé svátky božíhodové a o posvícení pečiva a výsluh, že ani na faře víc nebylo. – Zkrátka byla to dobrá služba a Jakub, jakkoli byl nehezký, nemluvný, zamračený, byl by přece dostal ženu, hned ale nedbal. V létě vymlouval se, že nemá kdy ohlížet se po děvčatech, že je pastva, a v zimě vydlaboval dřevenky a večer, když šli chlapci do společnosti děvčat, šel raději posedět do hospody. Když se pak trefilo, že některá z hospodyň pro hospodáře do hospody si přišla, libovával si Jakub, že nemá pro něho kdo chodit. Ani z toho si ničehož nedělal, když se mu vysmívali, že je starý mládenec, že bude muset po smrti v předpeklí písek do otýpek vázat. Tak mu prošel čtyrycátý rok. Tu mu kdosi napískal, že když umře, nemaje dětí, že nepřijde do nebe, děti že jsou stupně do nebe. – To vrtalo Jakubovi dlouho mozkem, a když se mu to rozleželo, šel k rychtářovům a vzal si děvečku Báru.

Bára byla hezká děvčice – za mladých let. Rádi ji brávali chlapci do kola, i několik jich chodilo k ní na zálety, ale byli to hoši z Drážďan a ne z Berouna, žádný si ji nevzal. Když se jí Jakub zeptal, nechtěla-li by jeho ženou být, spočítala, že má tři křížky za sebou, a ačkoliv se jí Jakub příliš nelíbil, dala mu slovo, myslíc si: lepší za svým snopem, než za cizím mandelem. Sebrali se a rychtář vystrojil veselku.

Narodilo se jim po roce děvče, jemuž dali říkat po mámě Bára; Jakub škrábal se za ušima slyše, že je děvče a ne chlapec, ale bába ho potěšila tím, že je mu podobné jako vejce k vejceti. – Několik dní po narození děvčete stala se v Jakubově chalupě nehoda. Sousedka zaskočila k šestinedělce v pravé poledne a našla ji pod komínem u ohniště polomrtvou ležet. Udělala povyk, kmotry se sběhly, přišla i bába a vzkřísily Báru. Dověděly se od ní, že vařila mužovi oběd, a zapomenouc, že šestinedělka nemá v pravé poledne ani po klekání ze sednice vykročit, zůstala stát v kuchyni pod komínem a vařila. Tu prý to okolo uší jí zašumělo jako zlý vítr, před očima dělaly se jí mžitky, něco ji začalo krákat za vlasy a na zem porazilo. «To byla polednice!» křičely všechny. «Jestlipak nepodložila divé dítě místo Barči,» vzpomněla jedna a šla ke kolíbce. Hned se všecky okolo shlukly, vzaly dítě z kolébky, rozbalily, prohlížely, jedna řekla: «Je to divé dítě, je, má velké oči!» druhá: «Má velkou hlavu!», třetí přiřkla jí krátké nohy a každá něco jiného. Matka se lekala, bába ale svědomitě prohlídnouc dítě rozhodla, že je to její vlastní, co pod srdcem chovala. Nicméně nejedna z kmoter zůstala při svém, že je dítě od polednice podstrčené.

Od té nehody nemohla se ale Jakubova žena více pozdravit a za několik let po ustavičném churavění umřela. – Zůstal Jakub se svou dívčí sám; jakkoli ho pobízeli, aby se oženil kvůli děvčeti mladičkému, přece toho více učiniti nechtěl. – Hlídal si ji jako malou ovečku, sám a sám, a dobře ji vyhlídal. Když byla trochu povyrostla, vzkázal mu pan učitel, aby ji přece také do školy posílal, a jakkoli Jakub čtení a psaní za zbytečné držel, přece poslechl. Celou zimu chodila Barča do školy, z jara ale, když nastala pastva a práce v poli, tu se nemohl bez ní obejít. Od jara do jeseně bývala beztoho škola větší část týhodne na petlici zavřená, pan učitel pracoval v poli a děti též, seč každého síly stačily. – Druhou zimu Bára už do školy chodit nemohla, musela se učit příst a tkát. Bára dosáhla patnácte let a žádné děvče v celé dědině nemohlo se jí rovnat v síle a velikosti. Tělo její bylo hrubých kostí, silných svalů, přitom ale pravidelných forem. Mrštná byla jak pstruh. Pleti byla tmavohnědé, dílem od přirozenosti, dílem od slunce i větru, neboť si nikdy, ani v parném létu nezastřela tvář, jako to vesnická děvčata dělávala. – Hlava zdála se veliká, ale to dělalo množství vlasů, černých jak havran, dlouhých, ale hrubých jako žíně. Čelo měla nízké, krátký tupý nos, ústa trochu velká a vyšpulené pysky, ale zdravé, červené jako krev. Zuby široké, silné, ale čisté. – Nejpěknější bylo u ní oko; a právě proto musela od lidí posměch snášet. Spílali jí, že má «oči buličí». – Veliké měla oko, neobyčejně veliké a modré jak charpa, obrostlé dlouhou černou řasou. Nad okem klenulo se husté černé obočí. – Když se Bára škaredila, podobala se její tvář obloze, černými mraky zatažené, z nichž se jen kousek oblohy modralo. – Ona se ale málokdy škaredila, leda když jí chasa nadávala, že má buličí oči, to jí oči hněvem sršely a mnohdy se až do pláče pustila. Jakub ale vždy jí říkal: «Ty hloupá, co si z toho děláš, já mám také velké oči. – A nechsi jsou buličí, však to není nic zlého; vždyť se ta němá tvář umí na člověka mileji podívat než ti tam!» – Přitom obyčejně ukázal holí k dědině. – Pozdější léta ale, když přišla k síle, netroufala si chasa ubližovat jí, neboť za každou urážku dávala hned oplatky. Silní chlapci nebyli s to ji poprat; kde nevystačila síla, tu užívala všelikých fortelů aneb si pomohla obratností. Tak si dobyla pokoje.

Bára měla vůbec do sebe tolik neobyčejných vlastností, že se nebylo čemu divit, když si sousedé o ní povídali; nemohouce si takovou povahu nijak vyložit, začaly ženy opět tvrdit, že to přece jen nějaké «divé dítě», a ne-li to, tedy že ji zajisté polednice vzala pod moc svoji. – Tím vyřknutím bylo všecko počínání děvčete vysvětleno a omluveno, ale mělo ten následek, že se jí vesničané buď štítili, buď báli, a jen několik duší ji opravdu milovalo. Kdo ji chtěl hodně pozlobit, řekl jí «divá Báro!» – ale byl každý na omylu, kdo mněl, že ta přezdívka ji víc než každá jiná mrzí, tím jí právě neublížili, každá jiná přezdívka více ji zabolela než ta. Ona slýchala sice povídačky o polednicích, večernicích, o vodním muži, o žhavém muži, který je v lese, o světýlkách, čertu a strašidlech, slýchala o tom mezi dětmi, ale nebála se ničehož. Dokud byla malá, bral ji otec s sebou na pastvu a tu hrála celý boží den s psem Lišajem, který jí byl po tátovi nejmilejší kamarád. Táta s ní mnoho řeči nenadělal, seděl a vydlaboval dřevenky, chvílemi pozdvihl hlavu po stádu, a jestli nebylo pohromadě, poslal Lišaje, by krávu nebo jalovici zavrátil, což pes jak náleží vyvedl. Když bylo potřebí, vstal sám a několikrát stádo obešel. Když byla Bára větší, vyprovázívala vždy Lišaje, a jestli která kráva po ní čmuchat chtěla, hned ji Lišaj odehnal. Jsouc větší, mnohdy v čas potřeby za tatíka stádo vyhnala; krávy znaly její hlas tak dobře jako Jakubovu troubu, zlý býk, jehož se statní chlapci báli, poslechl, když mu Bára zahrozila.

Když chtěl Jakub stádo vybrodit a přes řeku je hnal, posadil Báru některé krávě na hřbet, řekl jí «drž se», – sám pak plaval za stádem. Jednou se Bára dobře nedržela, smekla se do vody, tu ji za suknici Lišaj vytáhl a táta ji hodně vypeskoval. Ptala se tedy táty, co se musí dělat, když chce plavat, táta jí ukázal, jak musí rukama i nohama pohybovat. Bára si to pamatovala a tak dlouho zkoušela udržet se nad vodou, až to dokázala. Zalíbilo se jí plavání tak, že v létě zrána i večer se koupávala, a nejen dlouho plavat vydržela hlavou nad vodou, ale i pod vodou. – O tom umění ale kromě táty nikdo nevěděl. Od svitu do desáté hodiny večer nebyla doba, kde by Bára se nebyla koupala, a nikdy vodního mužíka neviděla; nevěřila tedy naň a vody se nebála. – Jak v pravé poledne, tak v pravou půlnoc bývala Bára pod širou oblohou, v létě spávala nejvíce na stáji u otevřeného vikýře, a přece ji nikdy nepřestrašilo, aniž by se jí cos neobyčejného bylo ukázalo. – Jednou když byla na pastvě a pod stromem na kraji lesa ležela, Lišaj vedle ní, vzpomněla si na báchorku o vandrovním, jak ležel také v lese pod stromem, jak si přál být v zámku u krásné princezny a za vyplnění toho přání čertu zadat se chtěl. Jen si na čerta vzpomněl a už stál před ním.

«Co bych já si přála, kdyby se tu nyní přede mnou vzal?» ptala se sama sebe v myšlenkách, škrábajíc Lišaje na hlavě. «Hm,» usmála se, «já bych ho poprosila, aby mě dal takovou loktuši, do které kdybych se zaobalila, by mne nikdo neviděl, a kdybych řekla: ať jsem tam a tam, abych tam hned byla. To bych hned chtěla být u Elšky.» I myslila, dlouho myslila, ale ticho bylo, ani strom nezašuměl; konečně jí všetečnost nedala, zavolala tichounko: «Čerte!» – Ono nic. – Pak hlasitěji – a ještě hlasitěji, že to daleko zaznělo: «Čerte, čerte!» – Mezi stádem pozdvihla hlavu černá jalovička, a když hlas ještě jednou zazněl, oddělila se od stáda – běžíc vesele k lesu. Tu ale vyskočil Lišaj a chtěl ji zvrátit, dle své povinnosti; černá se zarazila, Bára ale pustila se do smíchu; «Nech ji, Lišaji, nech, ona je poslušná, myslela, že volám ji.» Vyskočila, pohladila čerta po krku a od té doby na báchory o čertu nevěřila.

U lesa, několik set kroků za řekou byl hřbitov; – po klekání neradi chodili lidé tou stranou a mnoho bájí bylo o umrlcích, kteří tam v půlnoční dobu rejdy tropí. Ale Barča i noční dobou tamtudy šla, a nikdy aby se jí cos strašného bylo přihodilo. Nevěřila tedy, že by zemřelí vstávali, lidi strašit chodili a na svých hrobech se veselili.

Když šla chasa do lesa na jahody nebo na borůvky a zhlédli kdes hada, tu bylo útěku; dokonce jestli had hlavu pozdvihl a žihadlo jim ukázal, tu běželi všickni k vodě, aby tam dříve byli než had a on žádné moci k nim neměl.. – Barča nikdy neutekla, ona se nebála zlého býka, neřku-li hada nebo štíra. Jestli jí ležel v cestě, odehnala ho, nedal-li se ale odehnat a bránil se, zabila ho. Když jí nepřekážel, nechala ho.

Zkrátka, Bára neznala strach a bázeň; ani když hrom bil a bouře nad údolím vztek svůj vylévala, nechvěla se Bára. Ba naopak, když vesničané okna i dveře zavírali, hromničné svíce rozsvěceli, strachem třesoucí se modlili, by se na ně pánbůh nehněval, tu Bára nejraději stála na záspí, by lépe dívat se mohla na obzor, před okem rozprostřený. Jakub mnohdy jí říkal: «Já nevím, děvče, jakou to radost máš, dívat se do nebe, když se pánbůh hněvá.» – «Právě takovou, jakou mám, když se směje,» odpověděla. «Podívejte se, táto, ten oheň, jaká to krása v těch černých mračnech!» – «Neukazuj!» okřikoval ji Jakub, «ať ti boží posel prst neurazí. Kdo se nebojí bouřky, nebojí se pánaboha, nevíš to?» – «Elška z fary mi četla jednou knížku, tam stálo, že se nemáme bouřky bát co hněvu božího, že máme v ní obdivovat mocnost božskou. Pan farář vždy káže, že je Bůh nanejvýš dobrotivý, pouhá láska, kterak by to bylo, aby se na nás tak často hněval. Já miluju pánaboha, a proto se nebojím jeho posla.»

Jakub nerad mnoho řečí nadělal a nechal Báru být. – Sousedé ale, vidouce dívčinu neohroženost, a že se jí nikdy nic zlého nepřihodí, tím více potvrzeni byli v mínění svém, že je dítě chráněné nějakou nadpřirozenou mocí.

Mimo otce milovali ji jedině Elška a Josífek, její vrstevníci. Josífek byl syn kostelníka, Elška byla neť pana faráře. Josífek byl chlapec malého vzrůstu, bledotvářný, rusovlasý, dobrosrdečný, ale velice bojácný. Bára byla o hlavu větší než on a při pračkách schoval se Josífek vždy za její sukně, Bára pak se ho statně ujala proti chlapcům, s nimiž by byl ničehož nesvedl. Za to ji Josífek velice miloval, nosíval jí křížaly a každou sobotu bílý oplatek. Jednou v neděli, když byla Bára ještě menší, přivedl si ji domů, chtěl jí ukázat svůj oltářík, a jak umí hrát na pana pátera. Vedli se pěkně za ruce a Lišaj cáral za nimi.

U všech selských statků byly dveře na petlice zavřené, v noci na závorky; na faře byly dubové dveře pobité železem vždy zamčené, a kdo šel do fary, musel zazvonit. U kostelníka měli také u dveří zvoneček jako na faře a vesničtí hoši začasté, když šli okolo, pootevřeli dveře, aby slyšeli zvonek zazvonit _ a kostelníkovou hřešit. – Když je hodně vyhřešila, pokřikovali na ni: «Jedubabo! Jedubabo!» – Když Bára s Josífkem do dveří vešli a zvoneček zazněl, vyběhla kostelníková do síně; majíc konec dlouhého nosu skřípnutý v brejlích, křikla huhňavým hlasem: «Co si to tu vedeš?» – Josífek zůstal, jako když ho spaří, sklopil oči a mlčel. Bára také oči sklopila a mlčela. Za kostelníkovou ale vyběhl i kocourek a vida Lišaje začal ježit hřbet, prskat, očima svítit; Lišaj začal vrčet, pak zaštěkl a po kocourku se rozběhl. – Kocourek skočil pod almárku, a když i tam se Lišaj po něm hnal, vyskočil na polici mezi hrnce. Tam byl jist, ale zlostí mu každý chlup se ježil. Lišaj nemotorně vyskakoval na polici a štěkal, až uši zaléhaly. – Kostelník vyběhl ven; vida ten rámus, nepřátele na sebe dorážející, rozhněvanou ženu, rozhněval se též, a otevřev dveře, křikl na děti: «Hned se mi s tou mrchou šikujte, odkud jste přišli!» – Bára nedala si dvakrát kázat, zavolala na Lišaje, kterého ještě kostelník rákoskou notně švihl, a utíkala, jako by za ní hořelo. – Josífek ji volal zpátky, ale ona zavrtěvši hlavou pravila: «A kdybys mi jalovici dával, k vám více nepůjdu,» a také nešla, ač se jí dost Josífek naprosil a sliboval, že ji bude matka ráda vidět, dokonce kdy nechá doma psa. Nešla a ne; – od té doby ztratila také před kostelníkovou všecku uctivost a lásku, vyjmouc Josífka. – Ona myslívala, že se kostelník rovná panu páteru – a měla před ním velikou vážnost, vždyť chodíval oblečen jako pán páter, v kostele měl všecko pod sebou, když dal některému chlapci nepovedovi v kostele pohlavek, nesměl ani hlesnout, a sousedé když chtěli cosi u pana faráře, vždy se stavili dříve na poradu u kmotra kostelníka. «Musí být ten pan kostelník už přece něco hodného,» myslilo si vždy děvče, ale od té doby, co jí tak nehezky dveře ukázal a Lišaje švihl, že kňuče kus cesty po třech skákal, od té doby si myslívala, kdykoli ho viděla: «Nejsi, pane, nic hodného.»

Jak zcela jinak to bylo, když si vzala Elška Báru s sebou na faru, a to bývalo ve čtvrtek a v neděli. Jak zvoneček zazněl, děvečka otevřela, pustila děvčata, třebas i Lišaje, domácí pes dobře s ním se znal. Potichounku šla děvčata do čeledníku a vlezla na pec, kde měla Elška svoje hračky a panny. Pan farář, starý pán již, sedával na lavici za stolem, měl před sebou ležet pikslu, modrý šátek kapesní, a hlavu opřenou o zeď maje, vždy dřímal. Jen jednou byl vzhůru; tu mu běžela Bára políbit ruku, – a on ji pohladil po hlavě řka: «No jsi hodná; jděte si hrát, jděte, děvčátka!» – Také panna Pepinka, sestra pana faráře, byla hodná. Ona velkých řečí s Bárou nenadělala, ačkoli se sousedkami ráda mnoho mluvila, ale vždy jí dala veliký kus chleba s medem nebo buchtu k svačině, větší než Elšce. Panna Pepinka byla nízká osobička, ujímaly se na ní dary boží, byla tlustá, červená, na bradě měla bradavici a trochu plačtivé oči, ale za mladých let – jak sama říkala – bývala prý hezká, což vždy kostelník dosvědčoval. Nosila dlouhé šaty (panské) s krátkým životem, zástěru na celé kolo, s velikými kapsami, po boku náruč klíčů. Šedivé vlasy měla vždy pěkně uhlazené a na hlavě ve všední den hnědý šátek s žlutým okolkem, v neděli žlutý šátek s hnědým okolkem. – Panna Pepinka obyčejně šukala po domě nebo na poli, předla nebo s brejlemi na nose záplatovala, v neděli po obědě si také vždy trochu dřímla a po nešporu hrávala s panem bratrem a kostelníkem mariáš. Ona ale málokdy říkala «pane bratře», obyčejně «velebný pane». – Panna Pepinka byla hlava domu, co ona chtěla, to se dělo, co řekla, měl každý v domě za neomylnou pravdu, komu ona přála, tomu přáli všickni.