Текст книги "Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке"

Jednoho dne se pro mne stavil Bejval Antonín a pravil, abysme šli k řece, jelikož plujou ledy, a já jsem mu pravil: „Počkej!“ a tajně jsem se vykradl, abysem nemusil dávat pozor na Mančinku, jelikož Kristýna nemohla, protože šla k vantrokám máchat prádlo. A tak jsme šli a šel s námi také Éda Kemlink, ale nemohl vzít s sebou Pajdu. Jelikož Pajda pořád očumoval na stavbě a loudil u zedníků svačinu a spadl do vápna, spálil si kožich a nyní krempíruje. A šel s námi také Čeněk Jirsák a Zilvar z chudobince, tak jsme byli čtyři.

Když jsme přišli k řece, tak řeka strašně hučela a ledy se lámaly a z hloubek se ozývalo děsné ječení. To se nám velmi líbilo a my jsme se dívali z mostu, a když jsme pak zdvihli hlavu, tak se nám zdálo, že země a všecko, co je na ní, s velkou rychlostí utíká dozadu.

A potom přespolní žáci nepřišli do školy, jelikož se voda převalila přes cestu. Taktéž nejezdil vlak, protože trať byla pod vodou, a tam, kde byly luka, udělalo se velikánské jezero.

Jednoho dne pan Světelský, co je v továrně vrátným, byl v hasičském a utíkal po městě. I přiběhl také k našemu domu a zatroubil na trubku, pak utíkal k jinému domu a zase zatroubil na trubku a vůbec troubil pořád. A lidé křičeli: „Velká voda jde!“, já jsem také křičel a všichni hoši křičeli.

Byla nás velká síla, co jsme utíkali k řece, a když jsme tam přišli, tak jsme viděli, že už jsou pod vodou městská jatka, a mnohé domy měly vodu až po pás a některým domům šla voda až nad hlavu. A pak jsme také viděli, jak na vodě plovou umrlé slepice, almary a postele, a hasiči pluli s loďkami oknem do příbytků, aby zachraňovali lidi, jakož i majetek. A my, co jsme už velcí hoši a máme sílu, jsme také pomáhali, aby se lidi neutopili. A pomohli jsme do loďky jedné stařence a dvěma dětem, co velice brečely, a stařenka bědovala, že se jí utopí koza, a my jsme šli pro ni do chlívka, šla nám voda až pod bradu, ale kozu jsme odvázali, ona se vzpouzela, ale nic jí to nebylo platné a my ji do loďky dostali. Já jsem pozoroval, že Čeněk Jirsák si počíná moc neohroženě, on se pořád křižoval a pak se vrhal do nebezpečí, a tudíž jsem mu pravil: „Moc se tu nevytahuj, Krakonoši,“ načež on odvětil, že se nevytahuje a že mně toho Krakonoše omaže o hubu, jen co nebude ta velká voda, a byl velmi hrdý, nejhrdější ze všech.

Všichni nás chválili, že jsme si statně počínali, a taktéž od pana učitele jsme dostali pochvalu, jelikož pravil, že jsme se svými činy zapsali zlatým písmem, a Čeněk Jirsák se hlásil, a když byl vyvolán, tak pravil, že se nejvíc zapsal, protože všechny bližní zachránil. Pan učitel se zasmál, my jsme se všichni hlučně zasmáli a Jirsák měl děsného vzteka.

A když bylo po velké vodě, tak jsme se kamenovali, Jirsák začal, a pak jsme se mlátili penálama a dospělí pravili: „Fuj, to jste školní mládež!“ a my jsme teda šli dál a pak jsme se zase mlátili.

A když jsme šli do houslí, tak mně Jirsák dal futrálem přes hlavu a pravil: „To máš za toho Krakonoše,“ a já jsem mu taky dal futrálem přes hlavu. A dali bysme si víckrát futrálem přes hlavu, ale on se pan Rektorys, co k němu chodíme do houslí, díval z okna a křičel: „Kluci miliónský, jestli se mně v tu ránu nepřestanete šťuchat, tak pošlu pánům rodičům pár řádků.“ Pročež jsme toho nechali a já jsem pravil Jirsákovi: „Máš to jenom půjčené,“ on taktéž pravil, že mám to jenom půjčené, a my oba věděli, že se budeme musit prát až do úplného rozhodnutí.

Pročež jsem se zařekl, že s Jirsákem už nebudu chodit, jelikož je takový, a řekl jsem to Bejvalovi a ten pravil, že s ním taky nebude chodit a žádný hoch s ním nebude chodit, ať si chodí sám, a když bude dolejzat, tak mu řekneme, ať nedolejzá.

* * *

A bylo pořád krásněji, všechno se zelenalo, kvetly třešně, a když študenti hráli v hospodě pilijár, tak si svlékali kabát. A jednou vám, bylo to hnedle k polednímu, chodil pan Dušánek, co je na obci, po městě, a měl pod paždí plakáty, jakož i hrnek s mazem a štětku. Zastavoval se před každým nárožím a my hoši, co spolu mluvíme, jsme chodili za ním, jelikož jsme byli žádostiví, co to bude. Bejval Antonín byl ze všech nejžádostivější a ptal se: „Pane Dušánku, co to bude?“ a pan Dušánek odvětil: „Kuš, a jdi domů, maminka ti bude hledat blechy,“ a i jináč mluvil dosti sprostě, poněvadž mu vítr bral plakáty.

A když nalepil jeden plakát, tak to byl ohromně veliký plakát plný obrázků, a my jsme četli:

Pozor! —Jen několik dní!

Grand-cirkus Rudolfi!

Světová senzace!

Potom tam bylo napsáno tiskacími písmenami, že Grand-cirkus Rudolfi veškerému zdejšímu P. T. obecenstvu na vědomost dává, že je ten největší cirkus na světě, jelikož má zaručeně nejvybranější program, který zcela uspokojí všechny znalce.

Grand-cirkus Rudolfi konal svá představení před všemi císaři a králi, jakož i prezidenty a ministry, a všude sklidil uznání a pochvalu od vysokého panstva, jakož i šlechticů, ano i starostů obcí.

A ještě tam bylo napsáno, že P. T. obecenstvo uvidí krále pouště, obrovského lva nubijského, jehož příšerný řev zahání domorodcům spánek. Každý se podivovati může cvičenému tygrovi bengálskému, postrachu džunglí, strašlivému hadovi jménem krajtě tygrovité, která živé králíky, jakož i jiné živočichy hltá, o čemž se každý přesvědčiti může.

Milovníkům krkolomných výjevů naskýtá se vzácná příležitost uvidět světoznámou akrobatickou skupinu bratří Abaldini, kteří za svoje prvotřídní výkony byli odměněni zlatou medailí na Světové výstavě v San Francisku.

Program jest obohacen o řeckořímské zápasy ve volném stylu. Muž s maskou, mistr světa a všech kolonií, vyzve místní občany do ringu a ten, kdo by ho porazil, bude odměněn čestnou cenou.

Světová krasojezdkyně miss Arabella předvede ukázky svého umění, kterým oslnila obecenstvo ve všech světadílech! Poprvé v Čechách! Jedinečná příležitost.

Indický slon Jumbo! Skupina cvičených psů, miláčkové obecenstva!

Sám majitel cirkusu signore Rudolfi se bude produkovati na čistokrevné klisně Kismet.

V přestávkách mezi jednotlivými čísly budou P. T. obecenstvo obveselovati výstředníci Pif a Paf svými podařenými šprýmy.

Na konci bylo napsáno, že školní dítky a vojíni platí polovic.

A my jsme pořád chodili za panem Dušánkem, abysme viděli všecky plakáty a cizokrajná zvířata, co na nich byla vymalovaná, i šašky i krasojezdkyni i slona, žirafu, lva a jiné živočichy, pročež jsem přišel pozdě k obědu, a tatínek pravil, že se na milostpána nebude čekat, až se mu uráčí.

Já jsem na ta slova nic neřekl, ale jedl jsem polévku s kapáním, ačkoli ji nerad, a koukal jsem se velice ctnostně. Když jsem dojedl oběd, tak jsem pravil silným hlasem: „Díky Tobě, Bože, za ty dary,“ a tatínek se podíval na maminku a maminka se podívala na tatínka a chvilku se na sebe koukali.

Po obědě jsem choval Mančinku a zpíval jsem jí „Nikdy se nevrátí pohádka mládí“ a zpíval jsem tak dlouho, až maminka pravila, ať toho nechám a ať skočím tatínkovi pro noviny. Docela nic jsem neodmlouval a běžel jsem velice rychle.

Odpoledne přišel Éda Kemlink a pravil, ať s ním jdu, jelikož všichni hoši čekají. Odpověděl jsem mu silným hlasem, aby to tatínek slyšel až v krámě, že nikam nepůjdu, jelikož si musím opakovat zlomky, abych uměl.

Vůbec ani trošilínku jsem se nepral s Rampepurdou, ačkoli ona sama začínala. Ale pravil jsem jí jemným hlasem: „Milá Kristýno, nech mě být, já tě taky nechám.“

Sám od sebe jsem cvičil na housle a zkoušel jsem nátryl i dvojhmaty, snažil jsem se hrát, aby to nevrzalo, a tatínek to slyšel v krámě a bručel si spokojeně.

Čas od času jsem chodil do kvelbu a zdravil jsem zákazníky silným hlasem, až mne jedna selka pochválila, že jsem dobře vedený. Tatínkovi se to líbilo, pročež jsem dával počestnost čím dál silnějším hlasem, až tatínek pravil, že nemusím tak děsně řvát. Taky jsem pomáhal v krámě a jeden pán pravil: „Takový špunt, za pultem ho není vidět, a už se má k světu.“

Ve škole jsem seděl rovně, ani trošku jsem se nevrtěl a měl jsem ruce na lavici. Dával jsem bedlivě pozor a pořád jsem se hlásil. Mluvil jsem s Pátou Karlem laskavě a Čeněk Jirsák to slyšel a příšerně se šklebil, jako že jsem šplhoun. A Zilvar pravil, že se mnou nic není, a já jsem pravil, že už s ním nebudu chodit, jelikož jsou na něho samé stížnosti.

I chodil jsem pomalu a spravedlivě, koukal jsem se ctnostně, jelikož jsem chtěl být neobyčejně hodný a ze všech nejhodnější. Každého večera jsem zpytoval své svědomí, jestli jsem už nejhodnější, a pořád se mně zdálo, že ještě nejsem nejhodnější a že se musím ještě velice cvičit v hodnosti. A když jsem potkal paní Soumarovou, tak jsem zařval „rukulíbám“ takovým strašlivým hlasem, že se všichni obraceli.

Jednou tatínek pil kafe, a když dopil kafe, tak postavil hrnek na své místo a pravil: „Matko, ten náš Péťa se mně nechce líbit. Není nějak marodný, že ho není slyšet?“

Maminka odvětila: „Že by mu něco bylo, to mu zas není, vždyť mu dobře šmakuje.“

„Mně se zdá, že něco provedl a teď se bojí, že to praskne,“ pravil tatínek.

Ale já jsem nic neprovedl a taky nic neprovedu, ačkoli bych toho mohl provést habaděj. Mohl jsem odtáhnout vozejk s ovocem, co patří Kozí Kuncce, jak mne naváděl Zilvar z chudobince, a pustit ho z kopečka dolů, ona by děsně řvala. Jelikož se nikdo nedíval. Mohl jsem provést ještě jinší věci, ale já naschvál nic neudělám, kdyby nevím co, jelikož jsem si vzal do hlavy, že budu ze všech nejhodnější.

Jak jsem nýčko litoval, že jsme prohejřili peníze, které jsme si ušetřili na cestu do Itálie! Já jsem nechtěl, ale Éda Kemlink pořád naváděl, abysme si koupili kapsle, že prý neubude. Tak jsme si koupili kapsle a Éda pravil, že nýčko nás těch pár krejcarů nevytrhne, a tak jsme si koupili detektývku Vražda v pancéřové skříni, cucavou štangličku a svatojanský chleba a pak jsme šli na přátelský zápas Soumarova jedenáctka proti Letní hosté komb. Úředníci Heřmanovy továrny. Tak když teď přijede cirkus, nemáme nic a abysme byli pořád hodní. Já už jsem tak hodný, že mluvím pravopisně a pořád říkám „nýbrž“ a „tudíž“. Tatínek pravil: „Nech si už to nýbrž, já jsem z toho nervózní.“

I chodil jsem tam i sem a smutně jsem přemýšlel, že cirkus třeba odjede a já ho neuvidím. Každého večera jsem se modlil modlitbu, kterou jsem sám vynalezl: „Božíčku milý, dopusť, abych uviděl všecka představení cirkusu, jakož i krmení dravé zvěře, což jest za poloviční vstupné. Všichni hoši tam budou a já bych nesměl? Za to Ti slibuju, že budu pilně obcovat službám božím, a až bude písemná práce, tak si dám pozor, abych měl vnější úpravu velmi úhlednou a neudělal ani jednoho kance.

Nedopusť, ó Panebože, aby tatínek pravil: ‚Do žádného cirkusu se nepůjde, to je zbytečné vyhazování peněz, kde to má jeden brát. V cirkusu se naučíš jenom skotáctví a zacpeš si hlavu darebnostmi.‘

Naopak ať praví: ‚Jen si jdi do cirkusu, tady máš peníze a hezky se bav.‘

Za to, ó Panebože, můžeš mít ode mne, co hrdlo ráčí. Budu hodný pořád furt, i když mně hoši budou nadávat, že jsem jako ten svatý Utřinos. Nevynechám housle ani jednou, s nikým se nebudu prát ani kamenovat, při obědě budu dávat pozor, abych se nepobryndal. A budu koukat ctnostně, chodit pomalu, myslit spravedlivě, mluvit způsobně a zdravit hlasitě. I třeba pana Fajsta, mně je to fuk.

A nepovedu žádné kamarádšofty, které by mne naváděly ke skotáctví, a nebudu se spolčovat s uličníky. Když něco uvidím, tak půjdu od toho pryč. A nikdy už nezdvihnu žádnou válku a budu milovat své bližní, ano Habrováky a Ješiňáky.

Když mně maminka řekne: ‚Doskoč, podej, podrž, posluž!‘, tak doskočím, podám, podržím, posloužím a nikdy nebudu reptat.

Namoutě kutě, že je to prauda.

Toto jest modlitba, kterou jsem sám vynalezl, jelikož jsme ji v nábožce neměli. Amen.“

Když jsem se pomodlil, tak jsem špatně spal, a když jsem usnul, tak přišel na mne šeredný sen. Zdálo se mně, že jsem v kleci zavřený s bengálským tygrem, který se příšerně šklebil, jelikož to nebyl žádný bengálský tygr, ale Čenda Jirsák, ale to jsem nemohl vědět, jelikož jsem spal. Bengálský tygr pravil: „Jó, holenku, do cirkusu, to jo, ale učit se, to ne. To by tak hrálo.“

* * *

A my hoši, co spolu mluvíme, jsme se každého dne chodili dívat na Nové náměstí, jestli už ten cirkus přijel, a bylo nám to dlouhé.

Až jednoho dne přijelo pět komediantských vozů a byly červené, žluté, modré a zelené a kolem dokola měly vyřezávané a krásně malované květy.

A v těch vozech měli vám pokojíčky a v těch pokojíčkách měli docela malilinká kamínka, obrázky, zrcadla, postele, ano i nádobíčko.

Taky měli kozu a mnoho psů a houf dětí, které se mezi sebou štětily.

Pak byly ještě jinačí vozy, z kterých se ozývalo děsné řvaní, jelikož tam byla zavřena cizokrajná zvěř, a ty vozy zapáchaly velice neobyčejně.

A z vozů vylézali mužští, všichni byli velice vlasatí, kouřili retka a mluvili hlučně. Měli pak štráfkovaná trička a holé paže, na nichž byly vymalovány všelijaké figury, květiny a znaky, ano i nápisy, což se mně neobyčejně líbilo.

A vynesli z vozů klece, co v nich byly opičky, velice roztomilé, a hledaly si blechy, které kousaly, a tvářily se přitom starostlivě, až se jim na čele dělaly vrásky. Čenda Jirsák to hnedky uměl dělat po nich, čemuž jsme se smáli.

A byl tam taky velký huňatý medvěd a ten vám pořád přešlapoval a cosi bručel, čemu jsme nerozuměli.

My jsme pořád stáli a koukali se, co se bude dít, a vlasatí mužští stavěli stan a křičeli přitom. A byl to neobyčejně velikánský stan, do kterého by se vešli všichni žáci obecné i měšťanské školy, jakož i školy dívčí. A v jednom voze seděla u okénka ženská, co jako měla prodávat lístky.

Já jsem to všecko doma vypravoval, pořád jsem vypravoval a znova jsem vypravoval a pravil jsem, že musím jít do cirkusu, jelikož musím vidět cizokrajná zvířata, abych je uměl, až bude přírodopis, a že všichni hoši tam budou.

Tatínek pravil: „O musení jití do cirkusu není žádná řeč, já taky nemusím, maminka nemusí, Kristýna taky nemusí a budeme bez toho živi.“

Já jsem brečel.

A ptal jsem se našich, to mám za to, že jsem byl pořád hodný?

Tatínek pravil, že mám být hodný jen tak, a ne za cirkus. Já jsem pravil, to není prauda, nikdo není hodný jen tak. A měl jsem hrozného vzteka, že jsem byl zbytečně hodný, a umínil jsem si, že budu ze všech nejhorší a přijde si pro mne četník a naši budou mít ostudu a bude jim to škodit v obchodě. A brečel jsem čím dál tím více.

Potom maminka mluvila s tatínkem velice tiše, načež tatínek pravil hlasitě: „Tak dobrá, dobrá, ať je po vašem, jednou půjdeme do cirkusu, a teď mně dejte svátek, jelikož mám vás plnou hlavu.“

Já jsem zajásal, ale nikoli velice, jelikož musím do cirkusu každý den, abysem viděl všecka představení, ale to jsem věděl, že naši nebudou chtít a budou říkat řeči. Tak jsem si dělal pro to starosti.

Pravil jsem, že s cirkusem přijelo také mnoho dětí a jeden cirkusácký hoch přišel do naší třídy, aby se s námi učil. My jsme byli proto velice hrdí a celá škola nám to záviděla, že máme spolužáka od cirkusu.

Velice jsem si přál, aby se posadil vedle mne, já by sem mu napovídal a všichni by měli vzteka. Ale pan učitel ho posadil do zadní lavice vedle Sabaty, jelikož je veliký. On je největší ze všech, ale nic neumí, píše, jako by chodil do kašičky, dělá samé kaňoury a nezná ani násobilku, ani které jsou smrtelné hříchy, ani úměru, ani zlomky, jelikož vystupuje v cirkuse a nemá čas na učení.

On se nazývá Alfons Kasalický, ale jeho tatínek se jmenuje signore Rudolfi a v cirkuse je ze všech nejprvnější, jelikož má pod sebou všechny krasojezdce, šašky, verbloudy, opice a jinou dravou zvěř. Tázal jsem se ho, jak to přijde, že se jmenuje Kasalický, ale jeho tatínek signore Rudolfi, a on mně pravil, že v cirkuse si všichni umělci dávají jiná jména skrz reklamu. Tomu jsem se velice podivil.

Ale tělocvik umí ze všech nejlépe, šplhat, skok přes kozu, na bradlech, veletoč i stojku a ještě jiné věci, co se ve škole neučí. A o přestávce dělal kotrmelce třikrát ve vzduchu a tak se umí zkroutit, že má hlavu tam, kde má ostatní lidstvo nohy, a nohy, kde mají jiní hlavu, a vypadá to tak, jako by byl tak zamotaný, že ho už nikdo nerozmotá. Pan učitel to viděl a pravil: „Kasalický, Kasalický, tady není žádný cirkus, ale budova školní,“ čemuž jsme se všichni i s panem učitelem srdečně zasmáli. Když pan učitel viděl, že se smějeme, tak ještě pravil: „Pročež všeho s mírou!“ a vzal ho za ucho a my jsme se smáli ještě víc.

My hoši s ním všichni mluvíme a on mluví s námi, Bejval Antonín k němu dolejzá, protože by chtěl, aby s ním mluvil ze všech nejvíc, a pravil, že musejí spolu chodit, protože Bejvalovi mají také koně, ale Kasalický mluví nejvíc se mnou, jelikož jsem mu slíbil, že mu přinesu tabák, co má tatínek v piksle na almaře. Po škole jsme ho vždycky vzali mezi sebe doprostřed a mluvili jsme a žáci z jiných tříd chtěli jít s námi, ale my jsme pravili: „Jděte si sami, my si jdeme také sami.“ A hodně jsme s ním mluvili, hlavně o cirkuse, všechno jsme chtěli znát a on nám to povídal. Ptali jsme se ho, jak dlouho tu cirkus zůstane, a on pravil, až jak podle toho, to přijde na návštěvu. Jeho tatínek pravil, že se mu zdá, že u nás bude špatná štace, jelikož v našem městě je prý moc hospod, dva bijáky a ochotnické divadlo, pročež zdejší lidi jsou asi moc vzdělaní a nebude tu pochopení pro prvotřídní umění. Já jsem pravil, že to není prauda, že tu lidi vůbec nejsou vzdělaní a všecko půjde do cirkusu. Načež Kasalický pravil: „To jsem sám rád, však už je na čase, aby se kšefty trochu hnuly.“

Když jsem přišel domů, tak jsem to všecko vypravoval, nejdřív Kristýně, pak mamince, pak tatínkovi a potom všem dohromady a tatínek pravil: „Ten cirkus nám byl čert dlužen, jelikož se z toho ještě zblázníš.“ Ale maminka pravila: „Nech ho, my jsme nebyli lepší.“

A když jsem si večer lehl, tak maminka se posadila ke mně na pelest, bylo tma a my jsme si povídali, to mám velice rád. A maminka začala vypravovat o tatínkovi, co dělal, když byl malý. Tehdá, když byl tatínek v mém věku, tak ještě s jinými hochy utekl z domova, jelikož chtěli jít do Afriky. Vzali si s sebou jídlo a dobrodružné knížky a tatínek doma odcizil cukr a knížku „Rádce pro dívky dospívající aneb Kterak si získati vážnou a trvalou náklonnost muže“. Mimoto si vzali rybářský prut a udičky, neboť se chtěli živit rybami. Toulali se celý týden, spali ve stozích a v cihelnách, četníci je hledali po celém kraji a vyptávali se všech lidí. Jenomže oni přišli sami, byli celí hladoví a otrhaní a špinaví jako cikáni.

Tatínek to slyšel, jak maminka vypravuje, a pokáral ji, že mně to povídá, a pravil, jak ten kluk může mít pak před jedním respekt, ale pak se tomu sám zasmál a udělal si: „Jó, to byly tenkrát jiné časy.“

Já jsem chtěl, aby mně to taky vypravoval, jak šel do Afriky, a tatínek toho vypravoval ještě víc a pořád si přidával, jelikož jsem se toho povídání nemohl nabažit. A ptal jsem se ho, proč si vzal s sebou do Afriky knížku „Rádce mladé dívky“, co by mu byla platná mezi divokými kmeny? A tatínek odvětil: „Co jsem měl dělat, holenku, když jsem jinou knížku neměl, a hoši by mne pomluvili, že jsem přišel s holýma rukama. Lepší něco než nic.“

Od té doby mám tatínka ještě radši, jelikož jsem si pořád myslil, že tatínek byl vždycky rozumný, ale nýčko vidím, že nebyl vždycky rozumný.

* * *

V ten den, co měl cirkus zahájit představení, bylo u nás veliké pozdvižení, jelikož cirkusáci táhli městem v průvodu, a byli tam koně a slon a verbloudi a šaškové a žirafa a všichni děsně troubili a bubnovali, pročež všichni obyvatelé vybíhali z baráků, aby viděli, co se děje.

Průvod táhl také kolem našich a celá rodina se postavila před kvelb a maminka měla Mančinku na rukou a Mančinka třepetala ručkama a pravila ve svém nářečí: „Oni, oni!“, což znamená koně, a tatínek se usmíval a pravil hrdě: „V našem městě se pořád něco děje, a pak ať nám někdo řekne, že jsme Zapadákov.“

Tato slova uslyšela jedna krasojezdkyně, co seděla na takovém docela malilinkém koníčku, a poslala tatínkovi polibek a tatínek smekl čepici a pravil: „Mámo, co bys tak tomu řekla, kdybych ti utekl s cirkusačkou?“ a maminka ho pleskla a pravila: „Nestydíš se trochu, starý šplechto, před těmi dětmi?“ a tatínek se smál a pravil: „Oho!“

Já jsem zpozoroval v průvodu Kasalického Alfonse, on seděl na verbloudu a měl takovou krásnou kazajku, celou zlatém pošitou a ruku měl v bok a tvářil se velice hrdě a já jsem tahal maminku a tatínka za rukáv a křičel jsem: „To je Alfons, co chodí do naší třídy,“ a pustil jsem se za průvodem a pořád jsem křičel: „To je Alfons, co chodí do naší třídy!“, aby to všichni obyvatelé věděli, a ukazoval jsem na Kasalického prstem. A všichni hoši, ti, co spolu mluvíme, i ti, co spolu nemluvíme, utíkali za průvodem a taky Ješiňáci a Habrováci a jiní nepřátelé a byl z toho velký křik, který byl slyšen v celém okolí.

A když jsem utíkal, tak jsem najednou zpozoroval, že se mnou utíká Eva Svobodová, pročež jsem ihned přestal na Alfonse prstem ukazovat, aby se jí nezalíbila jeho kamizolka zlatem prošívaná, a ukazoval jsem na slona, na němž seděla jedna slečna a měla v uších zlaté peníze a na hlavě turban. Eva Svobodová pravila: „Víš, Péťo, my spolu budeme chodit do cirkusu,“ a já jsem odvětil: „Beze všeho, ale dneska musím jít s našimi,“ a ona odvětila, že dneska půjde také s tatínkem a maminkou, což se právě šikuje, aspoň se v cirkuse uvidíme. I pravil jsem: „To se vr!“ a pak jsem zase utíkal a křičel, Eva také utíkala a křičela, tak jsme křičeli oba.

A příšerně jsme se nasmáli šaškům, kteří vám měli takové malinké kloboučky a děsně široké kalhoty, do nichž by se vešlo nejméně pět hochů z naší třídy. Měli také červené nosy a bílou tvář a širokou hubu a pořád klopýtali a mluvili blbě, a když uviděli nějakou slečnu, tak smekali kloboučky a holky děsně kvičely po holčenčím způsobu.

Na náměstí stál pan Fajst, docela nic se nesmál, ale smutně pokyvoval hlavou a pravil pomalým hlasem Kozí Kuncce, která seděla pod parapletem a prodávala jablka: „To jest ohavnost spuštění,“ a Kuncka odvětila: „Však se Pánbůh na tu rozkoš dlouho dívat nebude, to ať si nikdo nemyslí, jelikož Pánbůh má těch rumrejchů plné zuby.“

A když to pravila, tak průvod zastavil a jeden hudebník zatroubil neobyčejně silně a jeden komediant pravil úpěnlivým hlasem, že se velectěnému publikum na vědomost dává, že dnes zahajují představení, a co bude k vidění, to dosud nikde na světě nebylo k vidění, a chválil cizokrajnou zvěř pro její sílu a zuřivost, což jest poučné pro milovníky přírody, a že jako má každý přijít, aby spatřil prvostřídní program. Pak zase jeden hudebník zatroubil a jiný hudebník děsně silně zaramploval na buben a byl konec.

To bylo slávy! Ten den ve škole nikdo nedával pozor, ani neobyčejně mravní žáci, co mají samé jedničky, a pan učitel pravil: „Copak to je? Já se tu namáhám a vy bloudíte duchem mimo zdi této učebny. Schvaluji sice vše, co k veselosti přispívá, ale pamatujte si, hoši, že jest napřed povinnost a potom zábava.“ Ale my stejně pořád myslili na cirkus, a kdo byl vyvolán, ten neuměl.

Když tatínek večer zamkl krám, tak si vzal nové šaty a ze škatule vytáhl tvrdý klobouk a do tobolky si dal dvě trabuka, takže mně připadalo, že je neděle, ačkoli byla středa. A pak se koukl do zrcadla a nakroutil si vousy, přičemž se tvářil neobyčejně vážně. Pak chodil po pokoji a zpíval si „tradadá-bumdijá“. Ale maminka se strojila děsně dlouho, točila se před zrcadlem a dívala se na sebe ze všech stran, až mně bylo do bréče, že zmeškáme představení, a já jsem dupal, a pořád nabádala Kristýnu, ať dá pozor na Mančinku, a pořád odmykala a zamykala skříň a chodila kolem dokola, sem a tam, až tatínek pravil: „Mami, ty se vypravuješ jako chudý král do boje.“ A pak jsme šli, a když jsme byli na cestě, tak se maminka chtěla vrátit, jelikož byla starostlivá, jestli všecko uzamkla, a dělala si hlavu, že Kristýna bude třebas neopatrně zacházet s ohněm, protože může převrhnout lampu. Pročež jsem ji moc prosil, aby se nevracela, že u nás stejně nebude hořet, a když, tak přijedou hasiči a budou stříkat tak dlouho, až se všecko uhasí. A ještě jsem pravil: „Uvidíš, mami, že až přijdem z cirkusu domů, bude už po ohni a my půjdem spát.“ Tomu se tatínek hlučně zasmál a pravil, že jsem veliký mudrlant, ale maminka pravila tatínkovi: „Vy mužští držíte dohromady,“ a já jsem pravil: „To se vr!“

Na Novém náměstí byla lidí děsná kupa, oni tam promenádovali, jelikož v cirkuse hrála hudba pochody, polky a třasáky a taktéž se ozývalo řvaní cizokrajné zvěře. Tatínek šel k vozu, co se prodávají lístky, a koupil lístky a musil mně je dát podržet a já jsem je dal jednomu důstojníkovi, co stál u vchodu a trhal lístky a ukazoval návštěvníkům, kam si mají sednout. Ten důstojník měl krásný červený kabát a ohromnou sílu stříbrných knoflíků na něm a chodil ve vysokých botách s ostruhami a měl také báječně veliké kníry.

My jsme se posadili na vykázané místo, maminku jsme vzali doprostřed, aby byl z každé strany jeden mužský, a já jsem se koukal dokola a prvního, koho jsem uviděl, byl Éda Kemlink, pročež jsem mu pravil: „Nazdar,“ on mně také pravil: „Nazdar,“ a já jsem křičel: „Já jsem tady,“ a on odvětil: „Já jsem taky tady,“ a oba jsme křičeli: „Všichni jsou tady,“ a byl tam Tonda Bejval, Čenda Jirsák a vůbec všichni hoši, co spolu mluvíme, i ti, co spolu nemluvíme, ba i někteří přespolní žáci. Všichni jsme si říkali „nazdar“ a byli jsme veselí.

Já jsem se pořád nemohl dočkat, až začnou, ani chvilku jsem neposeděl a maminka pravila, že jsem celý říčný, a ještě pravila: „To dítě si to tak bere, já se bojím, aby si neublížil.“ Načež jsem pravil: „Já nejsem u tebe žádný dítě a vůbec si neublížím.“ Vtom zazvonili, já jsem myslil, že je to začátek, pročež jsem si udělal „áách“, ale nebyl to žádný začátek, jelikož pořád chodili lidé a pan důstojník jim říkal „račte“ a ukazoval jim místo. Po chvíli zase zazvonili, ale ukázalo se, že to byl zase jenom švindl, jelikož vůbec nezačínali.

A když zazvonili potřetí, tak zase nezačínali, a tatínek se podíval na hodinky a pravil: „To je doba,“ a někdo začal tleskat a pak všichni hoši tleskali a všichni lidé tleskali, já jsem také tleskal a křičel jsem: „Hohohó!“ Ale vtom se zavlnila opona, začalo to dupat a do toho kolečka přijela na koni jedna slečna a byla krásně malovaná jako obrázek v knížce a jeden pán děsně práskal bičem, jako když bouchají kapsle, a ta slečna se usmívala a posílala polibky publikumu a ten pán ještě více práskal bičem, ona všelijak přehazovala nohy a měla krásně vyčištěné holínky, jednu chvíli visela hlavou dolů, nic si z toho nedělala a pořád se usmívala a kůň utíkal čím dále tím rychleji, až byl konec a dost a všecko plácalo a já jsem plácal ze všech nejvíc.

Potom zase přivedli koně a ten šašek to chtěl dělat jako ta slečna, on si myslil, že to umí, ale vůbec to neuměl a pořád padal dolů, lidi se tomu děsně smáli a řvali strašlivým hlasem: „Hohohó!“ a já jsem se smál ze všech nejvíc, až jsem padl mamince kolem krku a křičel jsem: „On padá dolů, on je blbej! Koukej, maminko, koukej, jak je blbej!“ a maminka mne pokárala, že se ani v cirkusu neumím slušně chovat, pročež jest jí před lidmi hanba.

Ještě dříve, než jsem jí mohl odvětit, že se umím v cirkuse chovat, přišli tři šaškové a mně se zdá, že jeden z nich byl ten pan důstojník, co před chvílí trhal lístky. Ti tři šaškové si házeli taková červená, modrá a žlutá kola s takovou rychlostí, že se to jen míhalo, a všichni lidé na to koukali a každý se divil jejich šikovnosti, až jeden šašek to spletl, upadl na nos a křičel „jéjej!“ a všecko se hlučně smálo a hudba k tomu hrála.

Potom spustili z vejšky hrazdu a přišli tři hoši, všichni stejně oblečení v černém, jeden největší, ten menší a ten nejmenší. Koukal jsem a viděl jsem, že ten nejmenší jest Kasalický Alfons, co chodí do naší třídy, pročež všichni hoši volali: „Kasalickej!“ a já jsem také volal „Kasalickej!“, aby viděl, že jsem taky tady. Ale Kasalický si toho vůbec nevšiml, ale stál neobyčejně nepohnutě a ten větší a ten ještě větší se taktéž vůbec ani nepohnuli.

A s nimi přišel vrchní cirkusák pan signore Rudolfi a pravil silným hlasem velectěnému publikumu, že ti tři hoši jsou ti proslulí bratři Abaldini, co udivili svými prvostřídními výkony celý svět a psalo se o nich v zahraničních novinách, a když to pravil, tak se uklonil a šel stranou. Načež ten větší se vymrštil na hrazdu a popadl Kasalického Alfonse a hodil ho tomu největšímu a Kasalický udělal ve vzduchu tři kotrmelce, všichni se strašně houpali a Alfons přiletěl k tomu největšímu a ten ho hodil tomu menšímu a tak to dělali pořád a najednou hudba přestala hrát, všecko se koukalo, já jsem se koukal ze všech nejvíc a maminka pravila, že se na to nemůže koukat, že má strach, že si něco udělají, a tatínek pravil, ať nemá strach, že ti jsou tomu zvyklí. Když byli u konce, tak jsme hrozně plácali, oni se děkovali a já jsem každému říkal, že jeden z nich byl Kasalický Alfons z naší třídy, a byl jsem velice hrdý.

Po tomto výstupu oznámil vrchní cirkusák jasným hlasem, aby každý přispěl nějakou maličkostí na ty bratry Abaldini, ale že nikoho nenutí, každý ať přispěje podle svých možností, jelikož bratři Abaldini musejí jít do ciziny študovat nové kousky. A tatínek pravil nevrlým hlasem, že už nevědí, jak by lidem tahali peníze z kapsy, a hned nato chodil Kasalický Alfons kolem dokola s talířem, já jsem prosil tatínka, aby mně dal korunu, on pravil: „Vy si myslíte, že si peníze dělám,“ ale přece mně korunu dal a já jsem ji položil na talíř a řekl jsem Alfonsovi „nazdar!“ velice silným hlasem, aby to každý slyšel, a on mně také řekl „nazdar!“

Potom přišel šašek a chtěl to dělat po těch třech, ale vůbec to neuměl a každou chvíli padl na nos, čemuž jsme se všichni srdečně zasmáli, a já jsem si myslil: Kam se hrabe, vždyť je blbej, on ale nebyl tak blbý, on vám najednou vyskočil rovnýma nohama, vymrštil se na hrazdu, zkroutil se jako had, otočil se několikrát ve vzduchu a všecko to koukalo velice, já jsem taky koukal, a tak jsem viděl, že všecko umí, ale musí ze sebe dělat pitomu, aby se lidi smáli. Náš tatínek pravil: „Je to chlapík, to sám musím uznat,“ a maminka pravila: „Kam na to ti lidé chodí?“

Potom jsem šel k Evě Svobodové a chválil jsem toho šaška, ale ona pravila, že se jí docela nic nelíbí, protože má červený frňák, a já jsem pravil: „Jseš hloupá, a já tě z toho vyvedu, on má ten frňák přidělaný a jináč vypadá docela obyčejně,“ ale ona se smála a pořád říkala, že by ho ne a ne a nechtěla, ani zanic.