Текст книги "Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке"

11

Na pohřeb tatíčka Jaroslava sjela se celá rodina a veliké množství příbuzných. Pohřební průvod byl nesmírně dlouhý. Zatímco pohřební vůz vstupoval do brány hřbitova, poslední účastníci neopustili ještě ulic města. Tato účast, která svědčila o veliké oblibě zesnulého, potěšila mne poněkud v mém smutku, a to tím více, že mi byla dána možnost uviděti milé sourozence pohromadě. Náš Benedikt nedal si ujít příležitost, aby vystrojil nebožtíkovi pohřeb a celebroval zádušní mši; přijel oděn ve fialový kolárek a v hodnosti děkana a biskupského notáře. Také setník Leopold přibyl, aby prokázal tatíčkovi poslední poctu. Podpírala jsem se o rámě Ludvíkovo, vedouc za ruku malého Jaroslava. Za námi kráčela Helenka s Hubertem. Také Vojtěch obdržel od svého zaměstnavatele dovolenou. Přinesl mi o sobě dobré zprávy. Principál si ho velmi cení a učinil ho vedoucím příručím v závodě. Jenom to jej znepokojuje, že musí na podzim nastoupit vojenskou službu. Litovala jsem, že nemohla přijet Blanka; její manžel oznámil, že mu před několika dny darovala dcerušku. Radovala jsem se z toho poselství a těšila jsem se na chvíli, až mi bude možno zlíbat malou neteř.

Nemilou pozornost vzbudilo, že se matinka Krasava neobjevila v pohřebním průvodu. Dověděla jsem se, že odjela s panem nadporučíkem Šaršounem do hor. Byla jsem nadmíru pobouřena a trpkými slovy jsem lála nepřítomné.

„Nechci ji vidět,“ řekla jsem Ludvíkovi několik dní po pohřbu.

Ludvík mne pokáral: „Sestro, nerad tě slyším takto o matince hovořit. Její skutek nechť posuzují jiní, ale dětem se to nesluší. Snad se ve svém mladistvém poblouznění dopustila nevhodného skutku, ale nechť… Bohu máme děkovat za to, že máme matku, a ne ji zatracovat. Alespoň před těmi malými dětmi kroť své roztrpčení a nečiň pohoršení.“

Vážná slova bratrova mne umlčela. Cítila jsem svoji vinu a umínila jsem si, že se už matince nebudu rouhat.

„Horší je,“ děl Ludvík po delším přemýšlení, „co nyní? Takhle to přece nemůže zůstat. Matka Krasava se musí vrátit k svým dětem.“ Stáhl brvy. „Slyším,“ vece, „že je se svým… že už zase s panem Šaršounem přijela. Chci se vydat k nim, abych promluvil s matinkou vážné slovo. Co o tom soudíte?“

Všichni jsme schválili toto rozhodnutí. Velebný pán Benedikt se nabídl, že sám promluví s matinkou. Mínil, že knězovo slovo ji spíše oblomí. Ale Ludvík se vyslovil proti tomu řka, že by bylo potupou pro jeho vznešený stav vstoupiti do domácnosti, kde… (zamyslil se a hledal slova) … kde svazku muže a ženy nebylo požehnáno.

Hned nazítří se chystal, že uskuteční svůj úmysl. Čistě se oholil, oděl se v nové šaty a odjel v najaté bryčce do vesnice Přímu, kde nadporučík Šaršoun měl svůj statek.

Avšak po několika hodinách se vrátil, zasmušilý a rozhněván. Odmítal jakékoli dotazy a teprv večer se uklidnil a počal líčiti své dobrodružství. Podle jeho vypravování jsme se dověděli, že zastihl matinku u vrátek. Byla oděna v selský kroj, na hlavě měla věnec polních květin a pěla roztouženě národní píseň. Ludvík přistoupil k ní a bez okolků ji vyzval, aby se vrátila k svým dětem. Nedala mu domluviti, ale pohodila hrdě hlavou a beze slova odešla do statku.

Nedal se zmásti svým neúspěchem a vstoupil do dvora. Tam uzřel nadporučíka Šaršouna. Seděl na koni, kterého nutil střídavě do klusu a do trysku, hlučně vykřikuje vojenské povely. Bratra si nevšímal. Teprve když slezl z koně a poručil odvést ho do stáje, zpozoroval Ludvíka a drsným, vojenským způsobem se jej otázal, co pohledává. Ludvík mu to vysvětlil a opakoval svoji žádost. Nadporučík vyvalil oči a dlouho zpytoval jeho tvář.

Náhle zařval: „Jak to mluvíte s důstojníkem, vy… ošumělý civilisto? Ven! Nebo…!“

Ludvík, obávaje se násilí, kvapně opustil statek; a ještě na cestě slyšel hlučné nadávky a pokřik, který se ozýval ze dvora.

Vyslechli jsme toto vypravování s úžasem a netajili se projevy rozhořčení. Jedině Leopold neřekl ani slova, ale vstal, opásal se šavlí, oděl se v plášť a vážně ubíral se ke dveřím.

„Kam?“ tázali jsme se.

„Já už si to s ním vyřídím,“ zněla odpověď.

Později se mi dostalo od jistého vesničana podrobných zpráv o události, která následovala.

Leopold vstoupil do dvora a zvolal pronikavým hlasem: „Nadporučík Šaršoun!“

„Zde!“ ozvalo se ze stáje.

„Ke mně!“

Na ta slova vyřítil se pan Šaršoun, a spatřiv setníka, v klusu se k němu přiblížil, upravuje si v chůzi oděv.

Postavil se do vzdálenosti tří kroků od něho do pozoru, zasalutoval a otázal se služebním hlasem: „Rozkaz, pane setníku?“

„V jakém úboru opovažujete se předstoupiti před setníka, pane nadporučíku?“ tázal se Leopold, odděluje slabiky.

Nadporučíkovi Šaršounovi roztřásla se kolena.

„Prosím pana setníka za prominutí,“ počal, „já nebyl připraven…“

„Ti-cho!“

Nato zahrnul nešťastníka přívalem slov. Jeho hlas zněl celou vesnicí a budil podiv a hrůzu. Vytkl nadporučíkovi jeho chování, kterým způsobil důstojnickému sboru hanbu.

Končil svoji řeč: „Oženit se s paní Krasavou. Narukovat k rodině.

Hlásit mi provedení rozkazu. Rozuměl jste?“

„K rozkazu, pane setníku!“

„Odstoupit!“

Po nějakém čase přibyl k nám nadporučík Šaršoun se svou mladou manželkou Krasavou. Bratr Leopold vyslechl hlášení, že rozkaz byl vyplněn, udělil mu několik pokynů a odjel ke své posádce. Také Ludvík odcestoval za svým povoláním. Na podzim narukoval Vojtěch k svému oddílu. Přála jsem si, aby byl přidělen k pluku, u něhož sloužil Leopold. Avšak nestalo se tak; Vojtěch byl odveden ke kapošvárskému pluku. Nelitoval toho, ale těšil se, že uvidí hezký kus světa. Huberta jsme dali na studie. Má dobrou hlavu a jeho učitelé mu předpovídají krásnou budoucnost. Mám z toho hocha radost; také ostatní děti zkvétají k mému potěšení. Klára chodí letos poprvé do tanečních hodin; přistihla jsem ji, kterak skrývala přede mnou milostné psaníčko. Vyhubovala jsem jí, ale musela jsem se tomu potajmu smát. S lehkým povzdechem myslím na to, jak čas kvapí, ale dotěrné starosti mi nedovolí, abych se oddávala rozjímání. Jsou tu ještě malé děti, které potřebují mé ostražité péče. O jejich budoucnosti uvažuji s Helenkou, která se stala mou důvěrnicí a oddanou pomocnicí. To tiché a milé děvče říkává, že se nikdy nevdá, ale bude se mnou vychovávat malé sourozence. O nich rozmlouváme spolu za tichých večerů, skloněny nad postýlkou, kde sní v ruměném spánku Jaroslav se Ctiborem, unaveni dětskými dobrodružstvími.

Události, které provázely manželství otce Viléma s Krasavou, patří k mým nejpodivnějším vzpomínkám a já se obávám, že moje vypravování se potká s nedůvěrou.

Otec Vilém byl z vojenského rodu. Jeho otec byl důstojníkem jako on a taktéž jeho děd, který byl velitelem oděvního skladiště v Brně. I praděd prý sloužil u vojska; jak se dovídám, byl účetním poddůstojníkem a posléze kantýnským u pevnostního dělostřelectva ve Veroně. Vojenský rod a vojenské vychování vtisklo ráz povaze tatíčkově; byl výstřední a podivínský ve svém zaujetí pro všecko, co se týkalo vojenského zařízení. Jeho vojenské oko nevidělo krajiny, ale terén. Pahorky a návrší měnily se v jeho mysli v kóty. Ve věži kostela viděl stanici pro dělostřeleckého pozorovatele. Význačné budovy sloužily mu jako opěrné body. Hroužil se do četby vojenských knih a nikdy se neodlučoval od služebního řádu. Snil o válce a vítězných bitvách. Kreslil plány opevnění našeho města, jemuž přisoudil význačnou úlohu v příští válce. Ani kůň nebyl pro něj koněm, nýbrž remontou. Děvečka okopávající řípu dávala jeho blouznivé duši obraz sapéra, jenž zakládá opevnění.

Stává se, že vidí u silnice řadu telegrafních tyčí, a ihned je jat představou, že pochoduje oddíl vojska. Z jeho úst zazní zvučný povel: „Pochodem – směr dýmající komín – pochod!“ Telegrafní tyče se zakymácejí, otec Vilém vidí, kterak se vlní pochodový útvar, a jeho sluch postihuje třesk polních lahví, které narážejí na bajonety.

Několikráte v lese vystrašil babky, které sbíraly chrastí, hlučně je osočuje z vyzvědačství. Byl překvapující ve svých ztřeštěných nápadech; a to bylo mnohdy pramenem častých nedorozumění.

Na náš dům navykl si pohlížeti jako na kasárny a svoji rodinu považoval za posádku. Zavedl v rodině strohý vojenský pořádek, následuje přesně nařízení služebního řádu pro c. a k. brannou moc.

Všechny děti umístil v jedné světnici; postele vyměnil za polní lůžka a jedno z dítek jmenoval velitelem světnice. Hubertovi opatřil polnici, kterou chlapec oznamoval budíček a večer troubil čepobití. Přesně v devět hodin nařídil zhasnouti světla v domě a udusiti oheň v kamnech. Jen jedna malá lampička osvětlovala schodiště a vrhala svoji matnou zář na člena rodiny, který té noci zastával službu desátníka ode dne.

Hle, obraz dne, jaký se jevil za panování tatíčka Viléma. Břeskný zvuk polnice budí rodinu ze spánku. Desátník ode dne vpadá bouřlivě do světnice, strhává bezohledně pokrývky z liknavých spáčů, kteří se neradi loučí s teplým lůžkem, a pak zapisuje ty, kteří se hlásí k raportu, kteří jsou nemocni, stížnosti i přání. Potom se žene posádka na dvůr k pumpě, aby se umyla a připravila do služby. Pro snídani, černou kávu a chléb, chodí se s miskou do kuchyně. Jsem kuchařkou posádky, ale zároveň zastávám službu výkonného a účetního poddůstojníka.

Po snídani nastupuje se na dvůr k ranní půlhodince. Tomuto cvičení velí matinka, která byla pověřena hodností subalterního důstojníka a zástupce velitele.

Potom přichází sám tatíček Vilém, který pátravě prohlédne ústroj mužstva a pak vyvádí oddíl do polí, kde učí pochodování v sevřených útvarech, obratům a cvičením s puškami, rozvinování bitevní čáry, strážní službě i umění, kterak se krýti před nepřítelem.

Obědvá se o jedenácté hodině. Tatíček dbá na to, aby jídlo bylo hojné, ale nevybrané a v ničem nepodobalo se občanské kuchyni. Po odpolední přestávce nastupuje se opět k cvičením na dvoře. Pak seřadí se mužstvo k rozkazu, který obyčejně předčítá matinka, někdy sám tatíček. Rozkaz obsahuje rozdělení služby, jídelní lístek na příští den, různá upozornění a udělené pochvaly a výtky. Po službě může ten, kdo není v trestu, na procházku.

Je samozřejmé, že tento neobvyklý rodinný život budil ve městě úžas. Kdykoli se ozval hlas trubky, vybíhali občané z domů a pohlíželi s otevřenými ústy za pochodující rodinou. Lelkující dav a povykující děti provázely nás až na cvičiště. Ozývaly se hlasy, které posílaly tatíčka do blázince. Po čase však se rozruch utišil, zájem pohasl a naše rodinná cvičení stala se všedním obrazem, který nerušil ustálených zvyků města.

Já sama jsem se velmi těžko vpravovala do tohoto způsobu života. Zvyky a názory starší ženy pohoršovaly se nad tou podivnou směsí kasáren a rodiny. V dopise, který jsem zaslala Ludvíkovi, projevovala jsem vzpurného ducha vůči tatíčkovi a vyhrožovala jsem, že prchnu z domova, kde teplo domácnosti zmrazil služební řád. Bratr mne v odpovědi pokáral za moji lehkovážnost a poučením upevnil vrtkavou náklonnost k rodině. Není domova kromě domova, a mé místo je u rodiny; tak psal.

Zdálo se však, že jej nové pořádky v rodině znepokojují; oznamuje v dopise, že koncem měsíce nás navštíví. Slibu svému dostál. Přijel a celou rodinu podělil dárky. Aby nám sourozencům ukázal, že autoritu otcovu jest ctíti za každých okolností, hlásil u raportu, že přijel na návštěvu. Snažila jsem se, aby byl ušetřen služby. Nepodařilo se mi to. Ráno nastoupil s ostatními na dvůr k ranní půlhodince. Zželelo se mi toho starce, když jsem viděla, že namáhá svoje staré údy, které mu vypovídaly poslušnost. Při cvičení se snažil, aby nezůstal za ostatními, a to mu vyneslo pochvalu tatíčkovu. Ukázal kázeň starého vojáka. Když chtěl jít večer na procházku, hlásil se u Huberta, který konal službu u vrat; a teprve když byl bedlivě prohlédnut službou a poučen, jak se má na ulici chovat, opustil brány domova. Po celou dobu své návštěvy se choval tak, že mu tatíček slíbil povýšení. Tento slib vynutil na Ludvíkově tváři ruměnec radosti.

S velkými rozpaky byla očekávána návštěva setníka Leopolda o vánočních svátcích. Byla jsem zmítána rozpaky: bude Leopold také podřízen domácí kázni? Zajisté že se sluší, aby ctil tatíčkova zařízení. Na druhé straně bylo zřejmo, že bude porušena zásada vojenské hierarchie, když by vyšší hodnost měla být poddána hodnosti nižší. Střetla se tu autorita otcovská s vojenskou.

Svěřila jsem se otcovi s tím, co mne mučilo. Pozorovala jsem, že i otec byl zaražen a zmaten. Několik dní chodil ponořen v hluboké myšlení, úporně zápase s tím problémem. Pak se jeho tvář vyjasnila; nalezl rozřešení.

Poručil mne zavolati a pravil úsečně: „Zítra přijede setník Leopold na inspekci. Očekávám, že bude vše v pořádku. Prohrajeme-li to, pak si nepřejte tu vojnu!“ S tím mne propustil.

Nazítří očekávala celá rodina, shromážděná v rovném šiku před domem, příchod setníka Leopolda. Bratr měl přijet o půl jedenácté, ale budíček byl nařízen již ve čtyři hodiny. Zbývající čas byl věnován cvičení a každý člen rodiny byl poučován, kterak se chovati během návštěvy a co odpověděti, kdyby se ho setník na něco tázal. Upadli jsme v nervózní napětí, které se stupňovalo, když se blížila hodina příjezdu.

Stráže rozestavené kolem nádraží přikvačily tryskem se zprávou, že očekávaný host přijel. Vjela do nás elektrická jiskra. Když se setník Leopold objevil na obzoru, zavelel tatíček „Pozor!“ a vyšel setníkovi vstříc. Na vzdálenost pěti kroků se zastavil a učinil hlášení. Provázen tatíčkem, přehlédl setník s blahosklonným úsměvem šik a tázal se každého z nás, jak se nám vede. Odpovídali jsme hlučným a rázným hlasem, jak bylo přikázáno. Jenom malý Jaroslav se rozplakal a utišil se, teprve když mu setník dal piškot, který vytáhl z kapsy pláště. Vzal maličkého na ruku a konejšil jej. Pak polaskal Ctiborka a ostatní sourozence, kterým způsobil radost svými dárky.

Nato byl uveden do domu, a když vykonal prohlídku po světnicích, vyslovil své uspokojení. Tatíček se zaradoval a na jeho tváři bylo lze pozorovati úlevu. Napětí pominulo a celá rodina i s matinkou zasedla ke stolu. Setník Leopold byl velmi laskav a žertoval. Tatíček se uctivě smál každému žertu a dbal toho, abychom i my byli veselí. Při rozmluvě oslovoval hosta ve třetí osobě; zato Leopold mu tykal, užívaje kamarádského tónu. Jenom matinka byla zasmušilá, neboť byla už třetí den v trestu. Projevila nedbalost ve službě a mluvila nejsouc tázána. Avšak na přímluvu hostovu byla jí zbývající část trestu prominuta.

Jinak byl k nám tatíček laskav a miloval rodinu po svém drsném způsobu. Staral se pečlivě o výživu dětí a dbal toho, aby se jim dostalo pečlivého vychování. Byl to poměrně šťastný život, zejména proto, že výnos dosti velkého statku zbavoval nás hmotných starostí. Jediná matinka strádala pod pevnou rukou tatíčka Viléma. Jsouc pavahy samostatné a blouznivé mysli, nedovedla vtěsnati svého ducha v pouta vojenské kázně.

Často odpykávala si poklesky proti kázeňskému řádu domácím vězením a to ji zbavovalo možnosti účastniti se veřejného života. Tatíček byl nepřítelem ženské samostatnosti a spolková činnost naplňovala jej nedůvěrou. Matinka zřídka vycházela z domova, a tak na ni časem zapomněli. Za její nepřítomnosti uvadl osvětový ruch a vzdělanost poklesla. Obyvatelé vraceli se do hospod a sytili svého ducha karbanem a tlacháním.

Také na její literární tvorbu vykonalo manželství nepříznivý vliv. Křídla její obraznosti byla podvázána. Tatíček zarazil ji ve smělém rozletu k výšinám ducha. Za celou dobu manželství vydala pouze jednu knížku básní; nazývala se V poutech (1903) a obsahovala písně melancholického a smutného rázu.

S duší chřadlo i její tělo. Jednou se zle nachladila při nočním cvičení. Velela hlídce, která měla prozkoumati pozice nepřítelovy ve výšinách nad městem. Strhl se prudký liják, který znemožnil další operace. Posádka se vrátila domů promočena na kůži a znavena. Matinka, stižena prudkou horečkou, ulehla. Příštího dne byl povolán lékař a ten konstatoval prudký zápal plic. Týden vznášela se matinka mezi životem a smrtí. Horečka sžírala její útroby a duše byla štvána podivnými obrazy.

Dnem i nocí trvala jsem u jejího lůžka. Volala tatíčka Jaroslava a vedla s ním rozčilené hovory o umění a písemnictví. Časem předsedala valné hromadě spolku a pronášela vznosné a zmatené proslovy. Bylo třeba značné síly, abych ji udržela v lůžku. Zápasila se mnou zoufale, chtíc vstát a odejít. Nazývala mne upírem a zlou vědmou.

Ke konci týdne nastala krize. Horečka se zvýšila, srdce prudce bilo a dech byl trhaný a sípavý. Přiblížila se katastrofa. A za teplého, slunného odpoledne odlétl její duch tam, kde není ani písemnictví, ani spolků, ale vládne věčný mír.

Zatlačila jsem jí oči a hlásila její smrt tatíčkovi. Nadporučík Vilém zakryl si oči a zaštkal. S ním zaplakala celá rodina. Z věže kostela svatého Kosmy a Damiána zaklinkal umíráček, který hlásal, že není již matky Krasavy.

Byli jsme opět sirotci.

12

„Milovaná Hedviko,“ psala mi sestřička Blanka, „obdržela jsem Tvůj dopis, ve kterém si stěžuješ do osudu, který nám vyrval matinku v květu mládí. Ano, je to těžká rána pro naši rodinu. Jak z Tvého dopisu vyrozumívám, leží Ti nejvíce na srdci, jak bys sirotkům opatřila novou milující matičku. Píšeš, že i takové dívky, které si již nemohou vybírati, odmítají spojení s tatíčkem Vilémem, který jako manžel si vysloužil velmi špatnou pověst. Všechno úsilí Ludvíkovo, jenž zjezdil celý kraj a hledal nevěstu inzeráty, bylo marné. Proti jeho záměru se spiklo příbuzenstvo nebožky matinky, které špatné vlastnosti tatíčkovy přehání. I přízeň bývalého tatíčka Jaroslava, matinky Věnceslavy i tatíčka Rudolfa vrhají stín na naši rodinu. Nejvíce se snaží překaziti nový sňatek stará teta matky Julie, jež rozšiřuje pověrčivou hrůzu nad naší rodinou tvrdíc, že v našem příbytku vládne smrt a každý otec i máti, kteří překročí práh našeho domu, vezme zasvé v květu mládí.

Všecko to je mi známo, neboť pověsti toho druhu pronikly i sem, do naší lesní samoty. I rozhodla jsem se, že Vám pomohu. Jak je Ti známo, zaměstnávám v rodině dívku jménem Boženu. Vzala jsem ji co nedospělou dívku ze sirotčince a dala jí chléb i práci. Nalezla u mne nový domov a já ji vyučila všem věcem, které má každá žena znát. Zpočátku byla chůvou, později, když děti povyrostly, svěřila jsem jí celé hospodářství. Velmi jsem si ji oblíbila. Je tichounká jako vodička, neodmlouvá a dovede každé mé nevyslovené přání vyplnit.

Když jsem obdržela Tvůj dopis, pojala jsem myšlenku, že Boženka by byla vhodnou manželkou našemu tatíčkovi. Nemá své vlastní vůle, jsouc svým osudem nucena plnit vždy jen vůli cizí. Svěřila jsem se jí se svým záměrem. Neodmlouvala, jen tiše zaplakala. Potom pravila: ‚Učiním tak, je-li to vaše vůle, paní. Jenom mi bude těžko, neboť jsem si u vás zvykla.‘ Utěšila jsem ji a nyní oznamuji, že Vaše nová matinka je na cestě k Vám. Doufám, že se bude tatíčkovi líbit; je úhledná na pohled. Je ovšem ještě velmi mladá; ale v manželství nabude plnoletosti. Napiš mi obratem, zda již Boženka přibyla a jak byla ženichem přijata.

Jinak Ti nemohu sděliti mnoho nového. Děti mi odrostly a rozutekly se do světa. Jsme všichni zdrávi, jenom muže revmatismus sužuje; již se těší, až půjde do penze…“

Přišla k nám, mlaďoučká a pokorná, a hned se nám zalíbila. Oddaná něha zářila jí z velkých hnědých očí. Kolem hlavy pletenec těžkých rusých vlasů, jaký mívají dívky, které si dopisují s přítelkyněmi a mají v modlitební knížce podobenku své zamilované učitelky.

Před svatbou dala jsem jí šít dlouhé sukně, aby se podobala dospělé ženě. Poručila jsem švadleně, aby její výbavu pořídila s největším urychlením. Ježto i tatíček pojal k ní zalíbení, nebylo překážek k uzavření sňatku manželského. Usnesli jsme se, že tentokráte bude svatba beze vší okázalosti. Hosté nebyli zváni, abychom šetřili citů mladé dívky, která byla povahy plaché a ostýchala se před cizími lidmi.

Svatba se konala časně zrána. Před odchodem z domova jsem ji požehnala křížkem a vroucně objala. Napomenula jsem ji, aby byla hodná, svého muže poslušná a dítky vedla k dobrému. Já i Ludvík jsme jí slíbili ochraňovati před každým, kdo by jí chtěl ublížit.

Nejvíce jsem se obávala tatíčka, aby novou matinku neobtěžoval svými vojenskými rozmary. Přiznávám se, že v tomto směru byla jsem příjemně zklamána. Otec Vilém se zahleděl do hnědých očí a zapomněl na služební řád, ranní půlhodinku a celou vojnu. Vydržel celé hodiny seděti doma a dívat se nadšeně na svoji ženušku, která hbitě pobíhala po domě, tiše trylkujíc si písničku. Také moje oko spočívalo na ní se zalíbením, i velebila jsem Blanku, že nám darovala takovou matičku. Byla jsem velmi ráda, neboť jsem v ní nalezla zastání.

Otec Vilém tak se do ní zamiloval, že byl jat obdivem pro všecko, co konala. Naučil se všem domácím pracem a čile se oháněl v domácnosti, pomáhaje při uklízení i při vaření. Ten, kdo by navštívil naši domácnost, mohl by býti mnohdy svědkem takového obrazu. Mladí manželé sedí naproti sobě; on háčkuje a ona vyšívá kanavu. Chvílemi pohlédnou na sebe, usmějí se, ruce jim klesnou. Vymění si polibek a opět se dají do práce. On horlivě počítá očka a ona sliní pestrou bavlnu a navléká do jehly.

Když se přiblížil podzim, přijel do města učitel tance a zahájil kursy. Rozhodla jsem se, že budu matinku posílat do tanečních hodin, aby užila světa a naučila se společenským mravům. Přála jsem si, aby překonala ostych před lidmi a naučila se všem věcem, které mají mladí lidé znát.

Matinka sama ušila si bálové šatečky, průzračné a vzdušné, které se podle tehdejší módy nazývaly „princes“. Na dolejším okraji byly zdobeny rýškem neboli pufínkem a přes levé rámě se táhla pestrobarevná kanta. Měla jsem z matinky radost. Podobala se v těch šatečkách cukrové panence. Velela jsem jí, aby si trošku tvářinku poprášila pudrem, jak velel novodobý světský mrav. Sama jsem si dala také ušít nové šaty z černého taftu, které zdobilo u krku krajkové sedlo. Byly velmi slušivé a důstojné pro gardedámu. Nechtěla jsem matinku pouštět samotnou, zvláště když ji tatíček nemohl doprovázet, neboť bolestivá dna učinila z něho domácího vězně.

Se staršími dámami jsme sedávaly v jasně osvětleném sále a pozorovaly taneční rej. S hrdostí jsem se dívala na matinku, která slavila největší úspěchy, což budilo žehravost matek svobodných dívek. Matinka šla z ruky do ruky. Sotva hudba spustila nový kousek, již tu byl mladý pán a s elegantní úklonou žádal o tanec.

Měla jsem starost, aby se příliš neunavila.

„Nejsi uhřáta, matinko?“ tázala jsem se, stírajíc jí z čílka pot.

„Ani v nejmenším, dceruško,“ odpovídala mi s rozpustilým smíchem, a již ji unášel nějaký mladík do kola.

Pozorovala jsem, že matinku Boženku nejvíce obletoval jistý mladý pán s černým knírkem a snivě nakadeřeným účesem. Byl poněkud drobné postavy, ale urostlý a pružný. Jak se zdálo, byl velmi zábavným společníkem; i na matinku udělal dojem. V přestávkách procházeli se zavěšeni sálem, oddávajíce se bezstarostnému štěbetání. Matinka byla rozjařena a očka jí zářila.

Naklonila jsem se k sousedce a tázala jsem se, ukazujíc vějířem na toho hocha: „Kdo je ten pán?“

Tázaná se zamyslila a děla, přimhuřujíc oči: „Počkejte, to je… to je pan Gibián, co má v Praze obchod.“

„A jak přichází do našeho města?“ pátrala jsem.

„No, vždyť je to mladý Gibián, už víte? Jeho otec, Oldřich Gibián, bydlí v pohodnici za městem. Zdědil po svém otci živnost. Starého pohodného jste přece znala?“

Aha, už si vzpomínám. Byla jsem překvapena. Bože, jak ten čas utíká. Tak ten Oldřich má už tak velkého syna. Onen Oldřich, se kterým se náš Ludvík pral… Vzpomněla jsem si na to, jak Ludvík chtěl s kamarádem ujet do Austrálie a jak to Oldřich prozradil. Zasmála jsem se, vidouc v duchu obraz dvou kluků, kteří se kamenují, Ludvíka a Oldřicha…

Krátké bylo štěstí matinky Boženky s tatíčkem Vilémem. Jejich manželství bylo přerváno politováníhodným neštěstím. Tatíček jedné noci, trápen pravděpodobně zlým snem, slezl z postele a vyšel ven. Opilý spánkem sklouzl a zřítil se ze schodů. Byl okamžitě mrtev.