Текст книги "Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке"

* * *

Když jsem si toho večera lehl ke spaní, tak jsem si vzal do postele ten pohled, co na něm byla vyobrazena ta krasojezdkyně, abych to zasejc ráno našel. Ona ta slečna chodila o přestávce kolem dokola a prodávala ty pohledy a tatínek nechtěl koupit, jelikož pravil: „To je zasejc nějaká líčka na tahání peněz a k tomu já nejsem k mání.“ Ale já jsem velice mořil a tatínka jsem nenechal být tak dlouho a on mně teda ten pohled koupil, abysem ho měl. A když jsem se s obrázkem pochlubil Evě Svobodové, tak ona se nafoukla a pravila, že se diví, co na ní mám.

Dlouho jsem nemohl usnout, a ať jsem se podíval na strop nebo na zdi, pořád jsem viděl ten prvostřídní program, jak přivedli obrovského indického slona zvaného Jumbo, on vám měl velikánský chobot a na něm dva prsty a taková malinká očička, kterýma se chytře usmíval. On uměl všecko, ale všecinko, a postavil se na zadní nohy a předníma prosil jako pejsek a všichni se na to koukali a tatínek pravil mamince: „Nemáš ponětí, co takový slon sní, toho je věru lépe šatit než živit.“

A zase jsem viděl, jak přišel jeden pán s hromadou psů, a ti psové byli chundelatí a hladcí, divní i obyčejní, ale všichni měli sukýnky a na hlavách čepičky, a ten pán ukazoval hůlkou, hudba hrála a psové tancovali. Potom přinesl malinkaté schůdky a oni chodili po zadních nohách nahoru i dolů a taky pozpátku. Kteří psi to uměli, ti radostně zaštěkali, ale kteří to popletli, ti byli panem cirkusákem pokáráni, aby si podruhé dali pozor a nebloudili duchem mimo stěny cirkusu.

A ti šášové pořád provozovali svoje komedie a dávali si pitomé hádanky, čemuž se všichni lidé smáli, a dělali, jako by se fackovali neobyčejně silně, ale já jsem pozoroval, že se vůbec nic nefackovali, a tak jsem si myslil, kdyby se tak hoši uměli fackovat, tak by se mohli fackovat třebas celý den a nikdo by jim nesměl nic říct, ani pan učitel, ba ani pan polecajt.

Pak jsem si zase vzpomněl na Evu Svobodovou, jak jsme o přestávkách vždycky šli k sobě a povídali jsme si, že cirkus jest prima. A ona mně dala mejdlíčko, co má čtyři barvy: červenou, růžovou, žlutou a čokoládovou, já jsem to mejdlíčko vzal a pravil jsem jí: „Děkan!“ a ona pravila, že můžu mít od ní mejdlíčka, co budu chtít, jenom když s ní budu mluvit, a já jsem pravil: „Co bych nemluvil, mně je to fuk,“ a ona byla ráda.

A my hoši, co spolu mluvíme, mluvili jsme, že se nám to v cirkuse velice líbí, a Čenda Jirsák pravil, že se nejvíce těší na nubijského lva, jelikož jest králem zvířat, ale Éda Kemlink pravil, že jest žádostivější na bengálského tygra, jelikož se vyznačuje velikou krvežíznivostí. Ale žádný lev nepřišel, ani tygr se nedostavil, a tatínek pravil, že jestli to nevěděl, tak jest Franta, to prý cirkusáci dovedou velectěnému publikumu věšet bulíky na nos, jelikož cirkusáci jsou samý švindl a žádná solidnost. Ale nemělo by se to nechat jen tak, někdo by to měl dát vejš. Maminka pravila: „Ty se do ničeho nepleť,“ a tatínek odvětil: „Že bych se do toho chtěl plést, to nechci, ale musíš uznat, že je to zrovna takové, jako kdyby ke mně přišel zákazník a chtěl libru cukru, a já mu místo toho dal kus dřeva. Kdyby se to rozkřiklo, tak můžu rovnou ten krám zavřít, ale mně se to nemůže stát, jelikož jsem kulantní, a cirkusáci nejsou kulantní.“

Ale co mně bylo divné, to bylo, že tam byl taky Zilvar z chudobince, a já jsem se ho ptal, kdo mu dal na cirkus, jelikož jest chudý. On odvětil, že mu nikdo na cirkus nedal, tak jsem se ho hnedle ptal, jak to, že je tady. On odvětil, to že by mohl každý přijít a že to neřekne, jelikož je to strašné tajemství. Tak jsem mu pravil jakoby nic, že mám knihu „V zemi Škipetarů“ a že to jest náramné počtení. On se toho hned chytil a pravil, že by tu knihu taktéž chtěl číst. Načež jsem si ohrnul palcem nos a pravil jsem: „Tady!“ a on pravil, že mně to tedy prozradí, ale ne hned, ale až potom. Já jsem mu odvětil, žádné až potom, nýbrž hned, jináč tu knihu půjčím Bejvalovi, on mně o ni říkal. Tak to z něho vylezlo, že učinil ohromný vynález, jak se dostat do cirkusu zadarmo. On pomáhá cirkusákům nosit vodu k napájení cizokrajné zvěře, jakož i koní, a ať odpoledne přijdu k cirkusu, že on řekne cirkusákům, že taky budu nosit vodu.

To se mně zalíbilo a pravil jsem, že jistojistě přijdu. On však pravil, že nikomu nesmím ten vynález prozradit, a já jsem se zadušoval a na to zadušování jsem se zatahal za ucho a vyplázl jazyk, aby to bylo jisté. Tak jsem doma nic neřekl a hnedky druhý den jsem běžel k cirkusu, ale kdo tam nebyl, Bejval Antonín tam byl a Éda Kemlink i Čenda Jirsák, on jim to Zilvar vyslepičil, jelikož mu dali za to plnou kapsu burských oříšků, kudlu, nápletku na bič a dva šroubováky.

Ale já jsem nic neříkal, jelikož mně to bylo fuk, a každý z nás popadl konev nebo putýnku a běhali jsme k hydrantu pro vodu. A jak jsme tak tu vodu nosili, tak se mezi nás připletl Otakárek Soumarů, že by chtěl taktéž nosit vodu, a my jsme mu pravili, že by neměl, jelikož je bohatý, a kdyby to prasklo, tak bude mít doma malér. On však nabíral do bréče, a tak jsme ho nechali.

A když jsme tu vodu nosili, tak jsem viděl zas tu krasojezdkyni, co mám na pohledu, ale ona nebyla docela nic krásná, ale měla mikádo rozcuchané jako vrabčí hnízdo a chodila jen tak a máchala v neckách prádlo, čemuž jsem se neobyčejně divil. A ten pan důstojník byl jenom v kaťatech, kouřil retko a štípal dříví a vrchní cirkusák pan signore Rudolfi seděl na obráceném vozejku a uviděl Otakárka Soumarovýho a pravil, aby mu skočil naproti pro jednu zrzavou vodu, a ještě mu pravil: „Ne, ty prcku, abys upíjel, to bych ti musil vyprášit kanduš,“ a Otakárek pravil, že neupije, a utíkal pro pivo.

A my pořád nosili vodu a já se koukal, jak pije slon, a divil jsem se, že toho vypije takovou sílu, také verbloudi hodně pili, ale už méně, a koně pili ještě méně, ale dohromady dost. Mezi námi pak chodil Kasalický Alfons s rukama v kapsách jako jednospán a pořád nás pobízel vece: „Tak, mládenci, tužte se a friško! friško! cito! cito! a šupito presto!“, pročež jsme nosili jako blázni. A Eva také nosila.

Já jsem pravil, že verbloud jest koráb pouště, jelikož jsem to četl v jedné knížce, ale hoši pravili: „To si nech, to my víme dobře,“ a já jsem pravil: „Já vám to nepovídám, já to povídám jenom Evě,“ a Eva mně pošeptala, že jsem ze všech nejchytřejší, pročež mně zase přinese mejdlíčko.

Mezitím Otakárek přinesl pivo, vrchní cirkusák se napil a pravil: „Brr, ta bere!“ a Otakárek se hned k nám přidal a pilně nosil vodu. Ale co se nestalo, ona najednou přiběhla slečna vychovatelka a utíkala tak rychle, že měla klobouk našišato, a křičela v cizím nářečí: „Ježíšmarjá!“ a ještě něco, jelikož byl Otakárek celý zacákaný, a počala vrchnímu cirkusákovi rychlým hlasem nadávati.

Vrchní cirkusák smekl čepici a přitiskl si ji k hrudi, šoupl nohou dozadu a pravil velebným hlasem: „Madáme, pardón, pardón, já nevěděl, že mladý pán jest z lepší rodiny, to jest ovšem omyl a jsem celý pryč, jelikož je to nepříjemné,“ ale slečna vychovatelka mluvila ještě rychlejším hlasem, že je to škandál, do kterého se musí vložit ouřad, aby se to víckrát neopakovalo. Potom popadla Otakárka za ruku a táhla ho pryč a on se dal do bréče.

Pročež se vrchní cirkusák velice dožral a pravil děsným hlasem: „Kvůli vám, haranti jedni hlavatí, všivatí, budu mít ještě nějakou polízanici, marš, odražte od krámu, nebo budu zlý!“ a všechny nás vyndal a bylo nás pět.

Tak jsme šli, nejdřív pomalu, jakoby nic, a pak jsme utíkali, a když jsme byli dosti daleko, tak Čenda Jirsák začal nadávat: „Troubo bengálská, pitomo nubijskej, blboune prvostřídní, slone senzační, votroku světověj, my jsme velectěné publikum a žádní haranti, ty krajto tygrovitá, jaká nebyla dosud nikde k vidění!“

To nadával velice rychle, jako když bičem mrská, a vůbec se nezarazil, takže jsme se velice divili a Eva se také divila, pročež jsem měl vzteka, že to tak neumím.

Když tak nadával, tak vrchní cirkusák hodil po nás klicanem, ale nikoho netrefil, a Čenda Jirsák se na něho šklebil děsně příšerně a ještě pravil: „Jseš čistokrevná klisna Kismet, pouze několik dnů!“

Potom vytáhl notes a něco si zapsal. Tázali jsme se ho, co si to zapsal, a on pravil: „Pánové, já budu mít neobyčejně prima hřích k svaté zpovědi: Nadával jsem cirkusákovi. Takový hřích ještě nikdo neměl a velebný pán mně to třeba ani nebude věřit. Ale kdyby něco, tak jste svědci.“

My jsme pravili, že mu to dosvědčíme, kdyby něco, a Čenda Jirsák byl velice hrdý.

* * *

Několik dní potom jdu vám do školy a jako vždycky jsem šel kolem Bejvalovic, abysem počkal na Tondu, že půjdeme spolu. Ale podíval jsem se na tu koňskou hlavu a zamrzelo mne, že cení zuby a směje se potměšile, a já jsem k ní pravil: „Na mne nemusíš cenit zuby. A vůbec mne nebavíš.“ Pročež už jsem nečekal na Tondu a šel jsem radši sám.

A tak jsem šel sám a ještě jsem si myslil, že bych měl kamenem trefit porculánovou hrušku na elektrickém vedení, ale špatně jsem hodil, a tak jsem toho nechal. Bylo to v úterý a ten den mám velice rád, protože máme čtení, nábožku, kreslení a tělák. Čtení, to nic není a v nábožce máme děsnou legraci s Káťou, jelikož si vždycky šňupne z piksly a pak praví: „Ó vy hordo pohanská, ó vy zbrojnošové římští, ó vy zástupové Amalekitských, všechny vás nechám bez oběda, dokud se nenaučíte křesťanským mravům!“ Tělák je samo sebou náramný, ale ze všeho nejraději mám kreslení, jelikož užíváme barviček a můžeme kreslit z hlavy.

Ale mně se vůbec nezdálo, že je úterý, a ten den vypadal škaredě jako čtvrtek, když máme počty, mluvnici, děják a zemák. A pořád se mi zdálo, že je čtvrtek, a já jsem byl mrzutý. Na náměstí jsem před sebou uviděl Čendu Jirsáka, ještě si tak myslím, že ho dohoním a řekneme si „Nazdar!“ a pošineme se spolu, a pak mě ten celý Čenda Jirsák omrzel, já jsem asi v noci špatně ležel a měl jsem křivý krk.

Jako vždycky jsem se zastavil před cukrářstvím pana Svobody a uviděl jsem tam velikánský dort, byl čokoládový se smetanovými ozdobami a já jsem se sám sebe ptal, jestli bych ten dort chtěl, a hnedky jsem si odvětil: Nechtěl, jelikož se podobá klobouku, jaký nosí teta Vařeková, když chodí na požehnání.

A když kráčím kolem pana polecajta, co stojí na náměstí a bedlivě kouká, zda nevypukl někde nepořádek, tak mám vždycky chuť připlížit se k němu zezadu a vytáhnout mu šavli, abysem viděl, jaká jest, ale tentokrát jsem o to nestál, tak jsem kráčel slušně a dal jsem panu polecajtovi počestnost a on odvětil: „Nazdar, občane!“, což se mi vůbec nelíbilo, já nejsem žádný občan.

Loudal jsem se do školy velice pomalu a přemítal jsem, že by bylo dobře, kdyby se školní budova najednou sebrala a šla pryč, a já bych si šel pěkně domů, a kdyby se mne naši ptali, co je, já bych pravil, že žádná škola není, a sedl bych si na dvorek a pořád bych seděl a koukal a nic.

Když jsem přišel do školy, tak školda už zazvonil, ale ve třídě se řvalo, jelikož tam ještě nebyl pan učitel, ale já jsem neřval a sedl jsem si na své místo a vytáhl jsem učení.

Bylo čtení, jeden žák četl z čítanky, že není, není zima zlá, jak se o ní říká, ale já jsem si pro sebe říkal, jakápak zima, když je takové horko, a díval jsem se oknem ven a viděl jsem, jak nějaký mužský veze kolečko písku, a já jsem se divil, že to toho mužského baví, já bych to kolečko nechal stát a šel bych od toho pryč a lehl bych si na trávník do stínu, a zdálo se mně, že mám v ústech plno písku. Taky jsem viděl děvečku od notářů, jak myla a přitom si zpívala, otvírala široko ústa a měla děsně červené dásně jako šípková povidla, proto se mně znechutila a já jsem netrpělivě čekal, aby toho už nechala a šla pryč, neboť jsem se na to nemohl dívat, ale musil jsem, protože bych pak se musil dívat před sebe a viděl bych Spoutila Oldřicha, co má na hlavě strupy.

Ze zadní lavice mně někdo poslal namalovaný obrázek člověka s oslíma ušima a pod tím stálo: „To jest Páta Karel pošli to dál,“ ale já jsem papírek zmuchlal a hodil pod lavici, jelikož jsou to blbé vtipy. A hlava mne bolela a v uších mně šumělo, jako bych se byl ponořil pod vodu a hledal oblázek. Já bych pil, ale hodně studenou vodu, co po ní trnou zuby, pořád bych pil, a zamhouřil jsem oči a zdálo se mně, že jsem skvrnitý jaguár, který se jde napít z potoka. Ale nebyl jsem jaguár a chtěl jsem, aby už bylo po škole a šlo se domů.

Abych se trochu povyrazil a smutné myšlení zahnal, tak jsem začal myslit na cirkus, jak jsme v něm užili zábavy. Ale cirkus už odjel a na náměstí zbylo po něm kolo posypané pilinami a roztrhané vstupenky, útržky plakátů a hromádky hnoje a vůbec nic, docela nic. Mému myšlení se nechtělo dařit, i zdálo se mně, jako by žádný cirkus nikdy u nás nebyl a jenom že jsem o tom někde četl v knížce nebo mně kdosi cosi o tom povídal a já jsem tomu věřil a nevěřil.

Tak jsem si pravil: Musíš myslit o něčem jiném, o čem? Například, jestli k nám dneska přijde cesťák a jestli tatínek objedná nebo řekne: „Nepotřebuji nic, jsem hojně zásobený.“ A jestli Bejvalovi pacholci nám přivezou od dráhy bednu, a pak jsem si vzdychl: Proč právě bednu? Stejně nebudou v ní obrázky. To mě bolí hlava.

Najednou jsem viděl ty šašky v cirkusu, co házeli ta barevná kola, nejdříve letělo červené kolo, za ním modré a pak žluté, letěly velice pomalu, jako když kráčí pan starosta s panem notářem a s velebným pánem, ale pak lítala pořád rychleji a rychleji, pan starosta s panem notářem a s velebným pánem utíkali děsně rychle, horempádem, a utíkali ještě více, letěli na dráhu, aby stihli vlak. Vtom mne pan učitel vyvolal, já jsem nevěděl, kde jsem, a pan učitel pravil: „Bajzo, Bajzo, já se tu namáhám a ty bloudíš duchem mimo tuto síň učební,“ a pravil to tak protivně, že mě ještě více bolela hlava, a díval se přes brejle a zdvihl ukazováček, což se mně vůbec nelíbilo. Já jsem mu chtěl říci, ať nezdvíhá ukazováček, ale on se odvrátil a vyvolal jiného žáka.

Školda zazvonil, tak jsem viděl, že uplynula teprve jedna hodina, a byla přestávka, byl velikánský řev, já jsem schválně neřval, ale zůstal jsem sedět a jenom jsem koukal, a bylo zeleně, jako bych byl pod vodou. I uviděl jsem, jak Páta Karel vytáhl housku a začal pojídat, měl mastné pysky a to se mně tak znechutilo, že jsem začal děsně křičet: „Dej tu housku pryč, nebo ti dám!“ a pořád jsem to křičel a chtěl jsem Pátovi housku vyrvat, ale udělalo se mně hrozně špatně. Myslím, že to byl Bejval, co mně složil učení do kabely, ale jistě to byl jiný, co mně nasadil čepici, a zase nějaký hlas pravil: „Já půjdu s ním,“ a to už jsme byli na chodbě, kde jsou obrazy představující výjevy z českých dějin, a ty obrazy visely nakřivo. A co mně bylo nejdivnější, že chodba, kterou se jde do tělocvičny, byla vždycky napravo, a najednou byla po levé ruce. Také okna byla ne tam, kde měla být, ale na druhé straně. Z toho se mně udělalo ještě více špatně. Obrazy jako by tekly ze stěn, pan učitel také tekl a rozléval se po chodbě a bublal, jako by se vařil, a z toho bublání vycházel hlas: „Bejval a Kemlink! – Zde! – Jmenovaní žáčkové, přistupte blíže a dovedete Bajzu domů. Leč opatrně, opatrně! Ostatní pak na svá místa. Bejvale a Kemlinku, jste už velcí chlapci a já spoléhám na vás, že si povedete s náležitou obezřetností. Doufám, že tato zlá nemoc mine bez neblahých následků.“

Tento hlas zněl velice jasně a já jsem ho pořád slyšel, jak mluví, a to už jsem seděl na šamrli a Kristýna mně zouvala botky a měla velikánský obličej, maminka zatápěla v kamnech a tatínek mně sahal na čelo a pravil: „Ten hoch má horkost, to musil něco špatného sníst,“ a pak jsem ještě slyšel, jak v krámě pravila cikorka: „Tohle nám ke všemu scházelo,“ a to už jsem ležel v posteli, hrozná zima mne rozrazila a já jsem sám od sebe brebtal: „Vrána, sýrec, rarach, Rampepurda, rezaté obruče,“ a slova ze mne vycházela čím dále tím rychleji a někdo dupal, jak chodil po příbytku, a já jsem ležel v takovém zeleném láku a ploval jsem jako okurka ve sklenici, všecko plulo, všecko se točilo a vzdouvalo.

* * *

Ani jsem nevěděl, jak jsem dlouho ležel, a jenom jsem cítil, jak mně po zádech hrají teplé a chladné vlnky, i díval jsem se oknem na dvoreček a viděl jsem, jak se slunce kutálí po střeše našeho dřevníku, a na střeše seděl kocour Honza a tvářil se tak starostlivě jako náš tatínek, když hledá dýmku a neví, kam ji dal. Nelíbila se mně Honzova starostlivost a já zavřel oči.

Po chvíli jsem zaslechl rychlé dupání a nějaký silný hlas pravil: „Kdepak máte toho pacienta?“ a z toho hlasu vanul vítr, který voněl po růžových a bílých cukrátkách, jako jsou v lékárně v té kulaté sklenici, a já jsem je vždycky chtěl mít.

On si přinesl malý kufírek a já jsem chtěl vědět, co v něm jest, a on mně dýchal na prsa a lechtal mne vousy pod bradou a vstrčil mně teploměr pod paždí a pravil: „Máte tu dusno, panstvo, vzduch, vzduch, hodně vzduchu, velectění! To je to hlavní,“ a chvilku se díval na hodinky a pak pravil: „Mno!“ A potom jsem slyšel, jak v krámě cinkalo závaží a váha pravila: „Dejte mi ještě liberku kávy, tohle už jest čtvrtý případ spály, ke kterému jsem byl zavolán, máte francovku? Tak mně dejte lahvičku, jenom klid, klid, pane Bajzo, já se k vám ještě dneska podívám, tak, tak, kolik to čítáte? Já se klaním.“

A já jsem se hluboce ponořil do toho zeleného láku a plaval jsem, pořád jsem plaval a Venda Štěpánků taky plaval, já jsem se divil: Takový malý prcek a jak už to umí plavat, a já jsem šel domů a byl jsem hodnou chvíli hodný, chodil jsem pomalu, koukal jsem se ctnostně a mluvil jsem pravopisně a moje řeč byla: „Ovšem, zajisté, nýbrž, pakliže, tudíž a nápodobně.“ A když jsem si myslil, že jsem byl už dosti dlouho hodný, tak jsem slušným hlasem požádal tatínka, aby šel do cirkusu Rudolfi a koupil mně slona Jumbo, jelikož ho potřebuju.

Když tatínek moji žádost uslyšel, tak se příšerně zachechtal a pravil: „Ha! Slona Jumbo, to by tak hrálo! Když jsem byl v tvých letech, tak jsem musil do světa, a nikdo se mě neptal.“

Já jsem se však nepoddal, ale mořil jsem ho žalostným hlasem, že musím mít slona, jelikož ho máme v příroďáku, abych ho uměl.

Tatínek odvětil zlostným hlasem: „Kdopak si dneska může dovolit pořídit si slona, kam by jeden přišel? Až podle toho, jak se zlepší obchody, a jdi pryč!“

Vyslovil to s takovou nevrlostí, že to znělo jako „divrič!“, pročež jsem bréčel.

Ale maminka vzala tatínka stranou a mluvila s ním tichým hlasem, a když jsem to viděl, tak jsem velice silným hlasem sliboval, že už ani jednou nevynechám housle, že každému dospělému dám počestnost, bez dlouhých řečí všudykam doskočím, vyřídím, pomůžu a od Mančinky se ani nehnu a jemným hlasem jí budu povídat pohádky.

A maminka pravila: „Copak to dítě nemá mít vůbec žádnou radost? Ty jsi už škudlil pomalu jako strejda Vařeka. Kup mu toho slona, vždyť to nestojí bankál.“

Pročež tatínek mávl rukou: „Když slon, tak slon, máte mne poznat, a já jsem žádostivý, jestli si jednou vzpomenete, co jsem pro vás udělal.“

Já jsem zajásal neslýchaně silným hlasem a políbil jsem tatínkovi ruku. A koukám se, koukám a vidím stát Jumba, toho obrovského slona indického, rovnou před naším kvelbem. Stál klidně, uši měl jako obrovské lopuchové listy, tuhou kůži jako z dehtové lepenky, a usmíval se těma malinkýma, chytrýma očičkama.

Dal jsem mu ibišové cukrátko, které jsem odcizil v krámě, a on si cukrátko vzal prstíkem, co má přidělaný k chobotu, a tázal jsem se: „Jseš rád, Jumbo?“, on pak pokývnul hlavou na znamení, že je rád.

Načež jsem mu pravil přísným hlasem: „Copak je to platné, milý Jumbo, musíme jít do školy.“

Jumbo odvětil: „Když do školy, tak do školy. Napřed povinnost a potom zábava. Nikdo učený z nebe nespadl. Škola mé štěstí, pročež: Pojď sem, synu, a uč se moudrým býti.“

Potom mne chobotem vzal opatrně kolem pasu a vysadil si mne na krk. A Kristýna mně podala kabelu s učením a tatínek s maminkou se postavili před krám, aby viděli, a já jsem dal slušné pozdravení a zavelel jsem: „Vpřed!“

A slon kráčel zvolna a velebně a všichni se koukali a já jsem byl velice hrdý. Kteří se koukali: Jodaska, co prodává hliněné nádobí, Trojná, bednář, Rychtera, řemenář, Bednařík, obuvník, Svatý, krejčí pro pány i hochy, Mazura, autodopravce, Jaroš, řezník a uzenář, Kozí Kuncka, ano i pan Fajst, taktéž pan Podlena, co píše na hejtmanství.

Celé město se koukalo a všichni se divili.

A když jsem zahnul za roh, tak se divili: Preclík, kominík, Laušmanka, niťařka, Dušánek, cedulář, Vobořilka, krupařka, a Homoláč, sklenář, a Netuka, mydlář.

Taktéž se divili všichni holubi, co létají kolem báně, Bejvalovi koně se divili i Jakub, pacholek, i psi se divili, mezi nimi též Pajda.

Veškeré tvorstvo kulilo vočadla a říkalo: „Jé!“

A pan starosta se koukal z okna radnice a s ním celé obecní zastupitelstvo a bylo náramné divení. Pan Letovský, náš polecajt, se vzpřímil a salutoval mně řka: „Sláva ti, ó synu vlasti!“ Já jsem poděkoval neobyčejně slušně.

Byl pak obrovský sběh lidu a ozývalo se troubení hasičstva. Někteří pravili, že by se to mělo dát do novin, aby si to lidi přečtli.

A slon kráčel pravidelným krokem, a když jsem se podíval dolů, co jsem spatřil? Dva mužové kráčeli po pravé straně, dva pak po straně levé. Měli šátek kolem hnědých beder, na hlavě turban, v jedné ruce třímali oštěp, v druhé pak kabelu s učením. Oni mužové se nazývali: Bejval Antonín, Kemlink Eduard, Jirsák Čeněk a Zilvar z chudobince, jménem Josef. Když jsem to spočítal, tak jsem viděl, že nás dohromady bylo pět. Já jsem byl ten nejprvnější a ti čtyři byli moje tělesná stráž.

Za hlučného troubení a bubnů ramplování jsem došel před školu a pan učitel, dívaje se z okna školní budovy, pravil: „Žáčkové, zachovejte mi pořádek, aby nebylo stížností z řad obyvatelstva.“

Před školou mne Jumbo sundal dolů a pak mně podal čítanku, mluvnici, početnici, jakož i psací náčiní.

Tu pak vyšel ven školda, i zkřížil ruce na prsou a tázal se: „Čeho žádáš, velký muži?“ Kázal jsem mu, aby mně po dobu školního vyučování slona bedlivě opatroval a přinesl mu něco k občerstvení.

Školda se uklonil vece: „Prosím!“ a odešel do školní budovy, v krátkosti však z ní zase vyšel a přinesl láhev citrónovky, kterou podal Jumbovi.

Slon přiložil láhev k ústům a limonádu vypil, řka: „Brr! Ta bere! Pánbůh zaplať!“

Když jsem viděl slona píti, sám jsem dostal strašnou žízeň a otevřel jsem oči a dlouho jsem nemohl pochopit, že ležím v posteli. Kde je sběh lidu, kde je ta sláva a to troubení, to ramplování?

Bylo už pozdě, krám byl zavřený, tatínek seděl u postele a koukal se, maminka mne podpírala jednou rukou a v druhé držela sklenici s malinovou limonádou a pravila: „Pij, Petříčku, ono ti odlehne.“

Já jsem pil velice lačně, ono to ve mně žbluňkalo, a když jsem se napil, tak jsem pravil: „Děkuji ti, maminko-milenko, že ses za mne u tatínka přimluvila, aby mně koupil slona. Víš, já a Jumbo, my teď spolu mluvíme a chodíme pořád spolu.“

„Dobře,“ odvětila maminka, „jenom hezky spi, aby ses z toho vyspal.“

„A tobě, tatínku,“ pravil jsem, „taky nastokrát děkuju, žes měl skrz mne takovou outratu.“

Tatínek se pousmál a pravil: „Není zač. To víš, já na nějaký ten krejcar nekoukám, když to musí být.“

U postele stála také Kristýna, ona na mne koukala a já jsem jí pravil: „Až vstanu, tak řeknu Jumbovi a pojedeme do Rampuše. Že v Rampuši neviděli ještě slona?“

Kristýna se zachichtla, ale maminka přísně na ni udělala: „Šš!“ A když jsem usínal, tak jsem slyšel, jak pravím slabým hlasem: „Maminko, dej Jumbovi rýži, jelikož sloni rádi rýži, to jest jejich nejmilejší,“ a pak jsem slyšel, jak v krámě praví váha cinkovým hlasem: „Kilo rýže, čím ještě posloužím, prosím?“

* * *

„Kdepak by horalé v Rampuši viděli slona, neboť ten žije v širých rovinách Indie, zavlažovaných veletokem Gangu, to jest, víš, Kristýno, posvátná řeka tamějších domorodců.“

Jenomže teď nevím, jestli jsem to pravil já, nebo pan učitel, jelikož jsme toho dne měli příroďák, ale nikoli ve třídě, nýbrž na dvoře. Žáci stáli kolem našeho Jumba a pan učitel ukazoval na něho pravítkem a vykládal: „Nuže, pozor, žáčkové! Bedlivě sledujte můj výklad, abyste si něco odnesli do života. Nedáváte-li pozor, pak je to nešetrnost vůči mé osobě, když se tolik namáhám nešetře zdraví.

Nuže: Slon, jehož tu vidíte, žije v četných stádech, která se prohánějí v rozsáhlých pampách indických, a živí se povýtce stravou rostlinnou, Melichar nedává pozor, Melichare, dej sem ten provázek, hochu darebný, avšak slon se dává snadno zkrotiti a pak koná platné služby lidem, neboť jest zvíře pilné, nikoli jako Šabata, jehož jsem právě přistihl, jak chytá lelky. Pomáhá při stavbě, vleka ohromné klády svým chobotem, teď jsem právě Melichara napomenul, leč hoch ten darebný nedbá, Melichare, Melichare, hochu darebný, já si pozvu tvého pana otce a promluvím s ním důtklivé slovíčko, což se týče také Klemy, jenž pozor nedává a jiné vyrušuje. Nuže, žáčkové, síla slona jest ohromná a slon se dožívá vysokého věku, s některými žáky mohu mluvit jazykem andělským nebo ďábelským, a je to, jako když hrách na stěnu hází, Vašátko a Klenovec zůstanou po škole, já se s nimi nebudu zlobit.“

Všelicos ještě zajímavého vykládal pan učitel a my všichni pozorně naslouchali. Když bylo po vyučování a šlo se domů, tak se ke mně přidal Bejval Antonín a mluvil se mnou a koukal se kolem, aby všichni viděli, že mluví se mnou ze všech nejvíce. Ale já s ním mluvil dosti málo a kráčel jsem vedle Jumba.

Bejval pravil, že vynalezl obrovský vynález, a když jsem se ptal, jaký by to měl být vynález, tak pravil, že by Jumbo mohl ostávati u nich ve stáji, jelikož by koně mohl naučit sloní moudrosti a sám by od nich pochytil koňskou moudrost. Koně a slon by se mohli skamaráditi a mohli by spolu mluvit.

Odvětil jsem: „To není žádný vynález a já to nechci. Koně ať si chodí spolu, já budu chodit se slonem.“

On však jinak nedal a pořád do mne mluvil, že Jakub bude slonovi dávat seno, oves a rýži a vůbec bude dbát, aby mu nic nechybělo.

Já jsem pravil: „To by se ti šiklo, abys pak každému mohl vykládat, že slon je váš, a nikoli můj. Tadyhle – víš! Až naprší a uschne. Nejsem tak hloupý, jako jsi ty chytrý, a kdo mně nechtěl půjčit kolo?“

Když to Bejval slyšel, tak byl velice zahanben, že se svým kolem tak škotil a nikomu je nepřál, jelikož nevěděl, že budu mít slona, pročež budu nade všechny povýšený. On ale tak dlouho mořil, až jsem pravil: „Tak dobře, abys viděl a pamatoval si to propodruhé,“ a dal jsem Jumba do stáje k Bejvalom.

Jakub měl radost a pravil: „Jářku, to jsme dostali pomahače,“ a jal se slona čistiti kartáčem.

Brzy nato se přihodilo, že se do našeho města přistěhoval pan Kukrle a byl na poště úředníkem. A chtěl, aby mu pan Bejval stěhoval nábytek.

Toho dne jsem doma hlásil, že nepůjdu do školy, jelikož musím stěhovat pana Kukrle. Maminka pravila: „Když stěhovat, tak stěhovat, ale přijď včas a kafe máš v troubě.“ Odvětil jsem: „To se vr!“ a běžel jsem a maminka za mnou volala: „Péťo, dej na sebe pozor, víš, že jseš těžce nemocný,“ a já jsem odvětil: „Beze všeho.“ A když jsem tak běžel, tak se mnou utíkal Zilvar z chudobince, Éda Kemlink a Venda Štěpánků, pročež jsme byli čtyři. Když jsme přišli k Bejvalom, tak na nás čekal Tonda a bylo nás pět. Já jsem si sedl na kozlík vedle Jakuba, on mně půjčil bič a já jsem byl velice hrdý. A Jumbo kráčel vážně za méblákem a kýval hlavou a usmíval se chytrýma očičkama.

Když jsme přijeli na místo, tak pacholci začali skládat, a pan Kukrle skákal kolem toho jako opice a úpěnlivě křičel: „Jezuskonte, lidi, vemte to naštorc, vy mně to všecko rozmlátíte a jak já k tomu přijdu, abych škodoval?“

Pacholci odvětili: „Pane oficiále, neráčejí se nám tu vrtět jako žid na pekáči a radši koukají, aby viděli.“

A Jumbo pravil: „Jsem žádostivý, jak se toho, mládenci, chopíte.“

Pacholci pravili: „To je práce, inu, inu mordyjánská,“ a Jumbo pravil: „Jděte mi od toho pryč, já se do toho vložím sám.“ Pacholci se usmívají: „Uvidíme, Jumbo, jak obstojíš.“

Leč Jakub jakožto nejstarší z nich pravil: „Jenom, hoši, učiňte, jak Jumbo míní, on má z toho nejlepší pojem.“

A taky jo: Jumbo nejdřív popadne šicí stroj, vyzdvihl ho chobotem jako pírko, pak se ujme cinkostnu, načež vezme kredenc, zrcadlo, postele, bral to z vozu, jako pekař pecny do pece sází, jiný by se při tom ňáko zapotil a tělo si namohl, ale Jumbo jakoby nic, a ještě se k tomu usmívá svýma chytrýma očičkama.

Pacholci stojí tu jako svatý Ján na mostě, jsouce z toho celí pryč, diví se neobyčejně a praví: „Inu, inu, toť, toť, máš to, hochu, sílu sílovatou, Pánbůh požehnej, my bysme s tím nebyli hotovi do večera večeroucího a ty jseš s tím hotový našup.“

Jumbo na to nic neřekl a myslil si své, ale já jsem byl na něho velice hrdý.

Když byli se vším sakumprask hotovi, tak pan Kukrle dal pacholkům na kořauku, ale Jumbovi, jelikož sloni kořauce nehoví, daroval pytel jablek, a Jumbo se slušně poděkoval a byl velice rád.

Potom jsme šli domů a Jumbo dal tatínkovi do pořádku celé skladiště, na dvoře narovnal prázdné bedny, aby to pěkně vypadalo, a tatínek pravil: „Pak se řekne slon. Je to jenom němá tvář, ale každý by si z něho mohl vzíti příklad. Je vidět, že byl odmalička dobře vedený.“

A Jumbovi za všecko patřičně poděkoval, ale Jumbo pravil: „Není zač, pane Bajza. To já rád přiložím chobot k dílu, když se mi naskytne příležitost. Kvůli tomu mne neubude. Jak praví přísloví: V práci a vědění jest naše spasení.“

Načež jsme si sedli s Jumbem na dvorku a já jsem mu četl velice krásnou detektývku jménem „Znamení čtyř“ a slon naslouchal velice pozorně a rozvážně kýval hlavou a říkal: „To jsou věci, ani se jednomu nechce věřit. Jsem zvědav, jestli toho vraha dostanou. Patřilo by mu to, aby si podruhé nedovoloval.“

* * *

Četl jsem dosti dlouho, pak jsem oslábl, kniha mně vypadla z ruky a já usnul. Ve spaní jsem viděl, jak opět přišel lékař, a zase měl ten malý kufírek, co má v něm všelijaké doktorské nářadí, aby lidé nestonali.

Sedl si ke mně na pelest a tlustě oddychoval a chvíli se na mne pozorně díval a pak pravil: „Tak co dělá dnes náš pacient?“

Odvětil jsem: „Než jste přišel, tak jsem četl Jumbovi z knížky.“

Pan lékař se udiveně podíval na tatínka, potom na maminku a načež se tázal pomalým hlasem: „Jumbovi z knížky? Kdo je Jumbo?“

„Aha,“ pravil jsem, „vy jste ještě neviděl našeho Jumba. Tak abyste věděl. Jumbo je můj slon. My spolu pořád chodíme. Nyní ho nemůžete vidět, protože jest u Bejvalů ve stáji a tam mluví s kobylami. Až vstanu, tak vám ho ukážu. Nebojte se, on nic nedělá.“