Текст книги "Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке"

A tak když byli tuhle zase u mne, znenadání jsem vybafl silným hlasem: „Indie?“ a pozoroval jsem je lstivým zrakem, co bude.

A hoši odvětili jednohlasně silným hlasem: „Indie!“

Znovu jsem se na ně zadíval lstivým zrakem a otázal jsem se ještě silnějším hlasem: „Kalkuta?“

A oni sborem odvětili silným hlasem: „Kalkuta!“

Opět jsem se na ně zadíval lstivým zrakem a najednou jsem se otázal: „Maharadža?“

Oni však odvětili ještě silnějším hlasem: „Maharadža!“ a Bejval pravil, že tohle jest vlastně primovní hra, kterou nazval hrou v Indii, a že bysme ji mohli často hrát, a já jsem pravil: „To bysme mohli, jelikož všichni dobře víme, jaká ta Indie jest,“ a přitom jsem se na ně díval lstivým zrakem, co tomu řeknou, jestli se konečně prozradí. Ale hoši neřekli nic, jenom Éda Kemlink pravil: „To se vr!“

Tak už jsem se neudržel a přímo jsem se zeptal Pepka Zilvarového, co mu řekl tatínek, když se oženil. Pepek se děsně zasmál a pravil: „Jdi, ty votroku!“ a ostatní hoši se taky smáli a Čenda Jirsák se divil, kde ty nápady beru. A já jsem jim pravil, ať si jdou domů, že se mi chce spát, a oni šli a pravili: „Tak nazdar!“

A dlouho jsem byl mrzutý, že nemůžu přijít na kloub tomu, jak to s tou Indií bylo, a strašně mně bylo líto, že by z těch podivuhodných dobrodružství nemělo být nic, že by to mělo být jenom mámení a přelud. I hrozně jsem tesknil po Indii, kde jest všecko krásné, nejkrásnější ze všeho na světě. Doufal jsem, že aspoň na noc mě přijde Indie opět navštívit, ale ona nedala o sobě vědět. A já jsem si pořád nemohl v hlavě srovnat: Bylo, bylo a najednou není nic?

A když přišla jednou ke mně Eva Svobodová, tak jsem přímo na ni uhodil: „Evo, ty jseš přece chytrá holka?“

„To jsem,“ odvětila ona.

„Pamatuješ se teda na tu veselku v Indii?“

„Jakou veselku?“ divila se.

„No, přece – jak se ženil Pepek Zilvar s královskou princeznou.“ Eva otevřela svoje modrá vočadla na celé kolo.

„Pepek Zilvar? S královskou princeznou? No ne!“

„Evo,“ pravil jsem důtklivým hlasem, „vzpomeň si, jaks sama povídala, že princezna má šaty z těžkého atlasu a vlečku dva metry čtyřicet.“

„Šaty z těžkého atlasu? A říkáš, že měla vlečku dva metry čtyřicet? To musila být krásná veselka. A bylo tam hodně lidí? A co družičky? Co měly na sobě, povídej! A hudba byla a zpěv? A měla nevěsta věneček? A jaké to bylo, když si před oltářem řekli své neodvolatelné ‚ano‘? Plakala nevěsta hodně? Tak povídej, člověče!“

„Co bych povídal? Víš všecko zrovna tak dobře jako já. Byli jsme tam spolu. Jen si vzpomeň.“

Eva chvíli přemýšlela a pak smutně zavrtěla hlavou.

„Nic nevím,“ pravila. „Nikde jsem nebyla. Z domova jsem paty nevytáhla. Škoda. Indická veselka – to musí být něco báchorečného.“

Když Eva odešla, tak jsem se podíval na své nohy. Mám nohy vrabčí. Zkoušel jsem se projít po pokoji, ale nesvedl jsem to. Bylo mně dusno a hlava se mně točila. Myslím si, že bych nepřemohl ani Vendu Štěpánkového. Ale já brzy okřeju a zesílím, a pak se každému postavím. Á-no! To se mně chce – spát —

Hedvika a Ludvík

1

Zavítáš-li, milý čtenáři, někdy do okresního města V., prosím, abys mne poctil návštěvou. Nepohrdej stařenou sirotkem, jež ráda u sebe vítá cizí tváře a kterou mnohé a podivné události jejího života nutí, aby svoje vzpomínky sdělovala s každým, jenž je ochoten poskytnouti sluchu žvatlavé ženě.

Můj příbytek najdeš snadno. Obývám přízemní domek, zvetšelý a nevzhledný, jehož zdi se stářím rozestoupily a propadají se do země. Když se blíží vlhký čas, tu pod mnohým nánosem vápna zjevuje se nápis:

 
mouka, vařivo
líh k pálení
smíšené zboží
hrací karty
kolektura c. k. loterie
rýžové kartáče
jakož i
prodej bičů.
 

Tento domek ve společnosti s ostatními tvoří ulici, jež sluje odpradávna Splašenou. Původně se nazývala Kostelní, neboť na jejím konci je skvrnitý trávník, jenž obkličuje kostel svatého Kosmy a Damiána. Leč tento název je místnímu obyvatelstvu neznám. Lid ji nazývá Splašenou, neboť sbíhá po prudkém kopci a její stavení jsou obrazem poděšeného stáda.

Konečně nazývala se Kostelní pouze za dob své mladosti. Od té doby bylo jí častokráte měnit jméno podle rozmaru doby. V pohnutých dobách politických událostí nazývala se Deklarantskou, a když pak byl zlomen pasivní odpor našeho poselstva, tehdy přijala název ulice Václava Beneše Třebízského. V nejnovějších časech pak byla pojmenována třídou Osvobození. Moji krajané však nenalezli záliby v žádném tomto názvu a setrvávají při své přezdívce. Pročež, chceš-li dospěti cíle, ptej se na ulici Splašenou, číslo třicet sedm, a slečnu Hedviku Špinarovou.

Sedávám za oknem, jež zdobí různobarevné koule hortenzií, a dívám se na ulici. Mnohý chodec přejde za den; avšak já nepoznávám jeho tváře. Podobám se onomu chlapci z pohádky, jejž o Velký pátek pohltila skála, aby jej opět vydala po stu letech. Všecky jsem přežila a jest již načase, abych i já rozmnožila řadu svých drahých zesnulých.

Když je můj zrak unaven pohlížením na život ulice, tehdy zabloudí na protější zeď, kde visí podobizna mého prvního tatíčka Dominika Špinara. A tu pohřížím se ve snění; i zdá se mi, že slyším ony duté rány ze dvora, které provázely tatíčkovu práci. Bylť bednářem a hotovil sudy pro místní pivovar a dřevěné domácí nádobí, které pak prodával o výročních trzích.

Vidím jeho přísnou hubenou tvář, která se nikdy nezasmála; vidím jeho záda, která jsou prohnuta jako luk. Chodí po domě, vzdychá a bručí: „Světe, světe, jak dlouho ještě panovati budeš?“ Bylať jeho mysl odvrácena od světa a ráda se chýlila k naukám a pobožnosti. Byl horlivý katolík, ale jeho nábožná horlivost byla zarputilá, beraní. Volil proto nejraději společnost chalupníka Rothanzla, starce bělovousého a zamlklého, a provazníka Ježka; oba byli vyznavači víry českobratrské. Sedávali večer na lavičce před domem a rozmlouvali o náboženství. Všecky tři spojovala štítivá nechuť k světskému ruchu. Tehdy se tatíček rozhovořil. Mluvil o hvězdách nebeských a jejich drahách, které učenci nevyměří, a hlubině nebes, před kterou hrdost lidská klesá a malomyslní. Mně a mému bratru Ludvíčkovi, který byl o dva roky starší, bránil skotačit a vyvádět; musili jsme býti přítomni rozmluvám tří vážných mužů. Tatíček strašil nás vypravováním o řeckých mudrcích a jejich skutcích. Ba mnohdy různí Empedoklové a Sokratové děsili náš dětský sen a způsobili, že jsme se s nářkem probouzeli ze spaní.

Tatíček byl dobrý řemeslník, ale podivín. Stává se, že sedí na trhu u svého zboží a přemítá. Přistoupí sedlák a ptá se: „Zač by byla ta kadečka, pane Špinare?“

Otec neodpovídá; pohlíží k zemi a pohybuje rty.

„Povídám,“ počíná opět kupec.

Nemluv, sousede,“ přerušuje jej tatíček, „ale pověz mi raději, odkud jsi?“

„Jsem z Dolan,“ odpovídá sedlák. Není udiven, neboť zná podivínskou mysl mého otce.

„Jsi-li z Dolan, pak odstup od mého krámu. Neprodám kadečky nikomu z Dolan. Neboť Dolanští vyznačují se zhýralými mravy. Libují si ve smilstvu a zanedbávají správu boží. Též, jak slýchávám, je mnoho opilců mezi nimi…“

Sedlák si rozpačitě pohladí bradu a praví: „Inu… jsou všelijací lidé. Také opilci jsou v Dolanech. A abych se přiznal, někteří pytlačí… Sám starosta je prašivec. Jenomže… Já jdu vždycky rovnou, na mne se nemůže říci ani tohle, pane Špinare. Mně můžete prodat, já zaplatím, a ještě řeknu dobré slovo. Teda, zač je ta kadečka?“

„A znáš-li pak vyznání víry?“ zkoumal tatíček.

„Znám.“

„Tedy říkej!“

Sedlák odříkává školským hlasem Věřím v Boha.

„Dobře umíš,“ pochválil jej tatíček, „pročež máš míti kadečku. Vyber si, nesmlouvej, neobtěžuj a jdi po svém…“

Kupec učinil, jak mu bylo veleno, a odcházel váhavým krokem dobytčete.

Takový byl tatíček obchodník.

Mnohdy poznal otec mezi kupujícími bývalého vojína. Připomínám, že otec dosáhl na vojně hodnosti četaře, na kterou byl nemálo hrd.

Přichází kostnatý, vousatý strýc.

„Konev,“ povídá, „potřebuji.“

Tatíček změřil kupce přísným pohledem a mlčí.

„Konev…,“ opakuje kupec.

„Infanterist Dynybyl,“ praví tatíček.

Kupec srazil paty, narovnal se a zvolal: „Hier!“

„Infanterist Dynybyl,“ praví tatíček posupně, „nevíte, co se patří?“

Dynybyl dotkl se rukou okraje klobouku a erárně odpověděl: „Infanterist Dynybyl poslušně se hlásí do krámu! “

„Co chceš?“

„Infanterist Dynybyl poslušně prosí o konev.“

„A umíš-li pak vojenské nauky?“

„Poslušně hlásím: Ano!“

„Uvidíme,“ praví tatíček a podává kupci hrábě. Kolem obou mužů staví se diváci. Odehrává se obvyklé divadlo.

Dynybyl stojí ve strnulém pozoru, hrábě v poloze „K noze zbraň!“

„Schul-tert! “ zavolal tatíček.

Dynybyl učinil několik přesných hmatů na hrábích.

„Marschieren Direktion der rauchende Kamin – Glied – Marsch!“

Dynybyl vykročil rázně udaným směrem.

„Slisovat, dekovat, mordhadry, nebo vám do toho vjedu!“ komanduje otec pomyslný oddíl. „Dynybyl, já ti skočím do žaludku, rechts schwenken…“

Dynybyl se namáhá a pot stéká mu po vousaté tváři. Konečně se četař unavil a zavolal: „Ruht! “

Po cvičení nastávala obyčejně část teoretická.

„Kteří jsou tvoji představení?“ otázal se velitel.

„Moji představení jsou: pan frajtr Noha, pan kaprál Bezinka, švarmfíra pan četař Špinar, cimrkomandant pan feldvébl Hlavatschek, dýnstfírendr pan lajtnant Klofanda, cukskomandant pan hejtman Rathausky, kompanýkomandant pan obrstlajtnant Jakisch, batalionskomandant pan obrst von Zeininger, regimentskomandant…“

Dynybyl se zarazí a usilovně vzpomíná.

„No, a brigadýr, jak se zove?“ pobízí tatíček.

„Brigadýr… jakpak… já už tenkrát byl trestaný, protože jsem si nemohl jeho jméno pamatovat…“

„Seine Exzellenz,“ napomáhá otec.

„Seine Exzellenz Herr Feldmarschalleutnant von…“

„Mezenzöffy.“

„Tak, tak. Mezenzöffy… Zatracené jméno! Nevyslovitelné. Pro tohle jméno jsem měl čtrnáct dní zaražený ausgang… “

Pak se oba bývalí vojíni ponořili do svých vojenských vzpomínek. Rozcházejí se po drahné době. Dynybyl odnáší si konev a poslušně hlásí, že odchází domů…

Není divu, že tatíček příliš nevydělával, a kdyby nebylo matinky, možná že rodina byla by bez chleba. Naštěstí matička byla praktická žena, která dovedla uživiti svoje děti a dovedla by uživit i dva takové nábožné četaře, jako byl tatíček. Záhy seznala, že by z tatíčkových výdělků nikdo neztloustl, a proto si založila a sama vedla obchod se smíšeným zbožím.

Jako dnes ji vidím. Postavou maličká, ale čilá jako koroptev a povždy jaré mysli. Sama obstarávala nákupy, sama obsluhovala četné zákazníky. Bohužel, ztratili jsme ji záhy…

Na matičku se sotva pamatuji. Vidím neurčitě malou, švitořivou, červenolící ženu, jež po celý den neúnavně poskakuje a shání. Byla pravý opak přísného a nevrlého otce. Bylo dost nepochopitelno, jak se ti dva lidé mohli spojit. Později mně vypravovali lidé, že tatíček byl přísný i jako mladý člověk, a já si těžce dovedu představit, že by byl schopen vyznat lásku. Jak si počínal jako milenec? Přísně vyjevoval své city? Projevoval ve chvílích, kdy má být člověk roztoužen a ohnivý, své karatelské pudy? Mám za to, že se tatíček oženil, aby mohl kázat, neboť cizí člověk bývá zřídka nakloněn k tomu, aby snášel kázání jiného, jenž není k tomu úřadem povolán.

Já byla sedmiletá a Ludvíček devítiletý, když nám maminka zemřela. Byla jsem příliš malá, než abych pochopila onu těžkou ránu. Moje dětská mysl byla příliš zaujata faktem, že se jednoho dne naplnil náš dům neznámými lidmi a že jsme při hudbě kráčeli v průvodu na svatý kopeček, kde odpočívají mrtví. Líbili se mi koně, kteří táhli smuteční vůz, líbilo se mi, že mají hlavy ozdobené černými chocholy; také vzněcovala moji mysl pozlacená uniforma zřízenců pohřebního ústavu.

Zpustl náš příbytek a válo v něm chladem. Žili jsme obklopeni ponurým tichem, které mne děsilo. Stává se, že ležím ve své postýlce a naslouchám podivným zvukům, jež jsou dětmi tmy a samoty. Zdá se mi, že v koutech shromáždila se huňatá temnota, která vydává kvílivé a drolivé zvuky. Nábytek využívá nepřítomnosti hospodyně a neostyšně praská. Můj dětský spánek je znepokojován děsivými sny, plnými neurčitých a zlobných přízraků.

Tatíček byl odchodem manželčiným zmaten jako brouk, jenž padl do kaluže vody. Práce mu padala z ruky. Teskliv sedával dlouhé hodiny na dvoře anebo obcházel dům nepokojným krokem. Zpočátku byl náš příbytek pln ženštin, všelijakých tetek a sestřenic. Brzy se prudce pohádaly a zbyla jediná, vysoká a tučná stařena, která vedla tatíčkovi domácnost. Byla svárlivá a lakotná; hlavně šetřila máslem říkajíc, že je třeba mysliti na budoucnost. Její vládu nazývá Ludvíček ještě dnes údobím ohřívaných a nastavovaných jídel.

I prchaly děti z domova, kde znepokojovala je prázdnota. Naším útočištěm stával se hřbitov, kde odpočívala matička. Nad jejím hrobem čněl prostý pískovcový pomník a Ludvíček, který již dovedl čísti, slabikoval nápis:

Zde odpočívá

Veronika Špinarová.

Nar. 1825, zemřela v r. 1850.

2

Záhy nastala v našem domě změna. Předzvěstí byli četní mužští i ženy, kteří obdařeni hbitým jazykem obskakovali tatíčka, jenž se s nimi uzavíral do pokoje a tam dlouho přebýval. Tatíček se změnil. Dbal na úpravný zevnějšek. Často nás brával na klín a ptával se, zdali bychom chtěli novou matičku. Protože dětská mysl je dychtivá nových událostí, radostně jsme přisvědčovali.

Brzy opouštěla tučná stařena náš dům pokřikujíc, že neměla nikdy poděkování, a svolávajíc hněv boží na hlavu otcovu. Hned poté zjevila se u nás nová matinka. Jednoho dne stanul přede dveřmi vůz. Dva ramenatí lidé sňali z něho nejprve různé skříně, truhly, bedny a posléze vysokou, ramenatou ženu. Když vykonali poslední práci, setřeli si z čela pot, vzali odměnu a odjeli, když byli předtím přáli ramenaté ženě mnoho štěstí a božího požehnání.

Nato otec velel nám, abychom jí políbili ruku. Ludvíček se zarputile vzpíral a já se stydlivě schovávala za tatínkovy šosy.

„To je vaše nová matinka,“ pravil otec.

Pohlédla na nás svým bledým zrakem – měla velké, vyboulené oči – a pronesla hlubokým hlasem, který by se lépe vyjímal ve vlastnictví četníkově: „Nu, jste mi pěkně zvedené…!“

Tatíček nás omlouval, že jsme sirotci a že naše vychování je zanedbáno.

„Dobře,“ pravila nová matinka přísně, „však já jim dám vychování.“

Znělo to jako mrazivá vyhrůžka. Skutečně se nějaký čas snažila, aby nás naučila líbati ruce a dávat pozdravení. Ježto se její snaha minula s účinkem, mávla nad námi rukou.

„Zkažené děti!“ naříkala. „Radosti z nich žádné nebude…“

Děti zase neměly radosti z nové matinky. Byla z oněch žen, které od mládí zdají se býti určeny k staropanenství. Přesto však se provdají, ale teprve tehdy, když jejich panenství zkyslo v přísnou ctnost.

Měla vášeň pro zimničné pletení a háčkování. Vkládala duši do fantastických květů a ornamentů. Chovala odpor proti pohybu a veškerou náklonnost věnovala tučným a sladkým jídlům. Šířila kolem sebe nudný zápach po větrových pokroutkách. Ale nadevšecko milovala smutek. Nořila se s rozkoší v smutné myšlenky; a sedávajíc nehnutě s unylým pohledem, sladce ronila nad sebou slzy.

„Smutný je můj osud,“ sténala, „pročpak jsem se, nešťastná, dala na dvě děti? Neuzná se moje péče a práce pro cizí děti. Vždy zůstanu pro ně zlou macechou. Maminko zlatá, proč jsem neposlechla tvé rady?“ volala zapomínajíc, že nemá matky, jejíž dobré rady by měla následovat.

Při tom smutném dumání tloustla a její dech se krátil. Každé hnutí činilo jí potíže. Dlouho zůstávala v posteli a pozdě vstávala s mnohým vzdycháním, aby se dovlekla do lenošky, kde neupravená a rozcuchaná trávila den.

Tatíček se změnil. Vzdal se své přísnosti a snažil se svou ženu obveselit různými šprýmy. Nás děti napomínal, abychom ctily novou matinku.

„Ona se obětovala pro vás,“ povídal, „pro vás zničila svého mládí květ…“

Sám pak zanechal rozhovorů o náboženství a filozofie o posledních věcech člověka. Neboť to je přáno pouze lidem, jichž existence je zabezpečena. – Ale tatíčkovi bylo nyní zdvojnásobit své úsilí, aby uživil nás i svoji manželku. Vytrvale pracoval, lopotil se a sháněl od rána do noci. Přitom mu bylo obstarávati domácnost. Nouze jej naučila vařit, neboť matince nedal smutek myslit na domácnost. Ráno podává manželce do postele kávu a večer je povinností tohoto otroka, aby ukolébával svou paní vyprávěním příkladných příběhů a pěním smutných písní. Postaví se u lůžka a zpívá matinčinu zamilovanou:

 
Cizinec se vrací do vlasti,
aby užil též své radosti.
Jde koupit své milce květiny,
na znamení, že jde z ciziny…
 

Při verších:

 
Pročpak pláčeš, paní mladičká,
snad ne pro ta drobná kvítečka?
Ne pro kvítí, ale za tebou, že
jsem se ti stala nevěrnou…
 

ozývá se již hlasité chrápání matinky, která upadla do hlubokého bezesného spánku. Potom tatíček se po špičkách vytratil na dvůr, aby naštípal dříví pro příští den…

Přes svůj útlý věk byla jsem již nucena vypomáhati v domácnosti. Zželelo se mi ustaraného a upachtěného tatíčka a chápala jsem svůj úkol s nedětskou vážností. Bylo toho nejvýš potřebí, neboť v našem domě zavládl nový zmatek: matince narodila se dvojčátka.

Bylo jim dáno jméno Leopold a Benedikt.

S narozením dětí vtrhly do našeho domu nové zmatky. Místo unylého ticha byl nastolen ruch a nepokoj. Zrození jako smrt přiláká množství lidí a tentokráte přispěchaly ženy z její strany, majíce za povinnost státi při matince v těžké hodině.

Matička ležela v bílých peřinách, se sladkým smutkem v líci, obklopena příbuznými jako panovnice svým dvořanstvem. Jedna podává jí osvěžující nápoj, jiná stírá soucitně pot z čela. Jako myšky šukají po příbytku, klapajíce pantoflem a stavějíce starostlivé vzezření na odiv. Tatíček byl by rád užitečným, ale je honěn z kouta do kouta. Dává se mu najevo, že je vším vinen a že by se měl pokořit. My děti jsme se vytratily z domova, neboť jsme si byly vědomy, že překážíme.

Lákalo nás do polí, kde vlnilo se vzrostlé obilí a kde suše zpívaly ukryté kobylky. Vyslovila jsem podiv nad tím, že jsem nespatřila v blízkosti našeho domu čápa, a přece se nám narodily děti. Ludvíček odpovídal na moje dětské žvatlání zasvěceným úsměvem dospělého člověka, jemuž bylo již odhaleno tajemství původu.

Můj bratr Ludvík byl povaha dobrodružná. Toužil po cizích krajinách a teprve nedávno byl chycen ještě s jedním soudruhem a oba se přiznali, že chtěli odcestovat do Austrálie. Děti byly přivedeny a vyšlo najevo, že odcizily ze zásuvky deset zlatých. S touto částkou chtěly v Austrálii založiti farmu a pěstovat chov merinových ovcí. Jejich útěk prozradil Oldřich, syn pohodného, kterého odmítli oba přátelé vzít s sebou. Od té doby žil Ludvík s Oldřichem v krutém nepřátelství. Denně přicházel domů s rozdrásanou tváří a pošpiněnými šaty, ale trest, který vzápětí přijal z ruky tatíčkovy, nezabránil, aby vyhledával svého nepřítele a s ním se pouštěl v zápas…

Také nyní, když jsme šli podél chalupy pohodného, která stála o samotě za městem, Ludvík zahvízdal na prsty, a na tento signál vyšel ze dveří rozcuchaný kluk. Bratr mi velel, abych šla napřed. Šla jsem tedy sama, a když jsem se po chvíli ohlédla, uviděla jsem kotouč prachu. Teprve příchod pohodného učinil konec čestné záležitosti.

Po narození děcek stala se s matičkou změna. Tato žena, která až dosud žila životem škeble přirostlé na omšelé skále, stala se bojovnou lvicí, které jest pečovati o hladová mláďata. Bylo nutno, aby se ujala vedení domácnosti, neměla-li propadnout zkáze. Neboť nenadálý přírůstek rodiny zmalomyslněl tatíčka, jenž brzy seznal, že jeho síly nestačí k tomu, aby opatřil chleba. Zažili jsme zlé doby. Neboť až dosud chránil otec své děti a nedopouštěl, aby se jim stala křivda. Nyní byla matička jata nedůvěrou ke všemu, co nebylo z její krve. Měřila nás podezíravým zrakem, jenž prozrazoval obavu, abychom nepřipravili její děti o dědictví. Zavírala před námi chléb a počítala kostky cukru. V našem domku ozýval se její břeskný pokřik od bílého rána. Její mateřská vášeň pohltila lhostejnou otylost její postavy a její oči byly ještě vyboulenější. V domě propukla lakota a sváry.

Zmaten prchal i tatíček z domu a nesl svůj těžký osud do hospody mezi pijáky. Dosud byl střízlivý a mírumilovný. Avšak nyní ho chudoba měla k rozmařilosti a jeho bývalá mírnost se proměnila v býčí zuřivost. Požitkem opojných nápojů klesal v trudnomyslnost, která byla vystřídána násilnictvím. Hospoda Na Purku stávala se jevištěm prudkých rvaček, jichž příčinou býval tatíček.

Nešťastný muž chátral tělesně i duševně. Probouzíval se k poledni s kalnými zraky a smrdutými ústy; a sotva se vybral z peřin, mířil vratkým a nejistým krokem do hospody.

A tak se naplnil jeho osud. Jednoho dne, za mrazivého jitra, nalezli ho sousedé několik kroků od našeho prahu mrtvého. Jeho rty byly vroubeny zmrzlou krví a na temeni zela hluboká rána…

Na hřbitově leží vedle matičky a na pomníku je nápis:

Zde odpočívá

Dominik Špinar, měšťan a bednář

(1820-1853).