Текст книги "Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке"

Taktéž pan starosta vyšel z radnice, všem nám potřásl rukou a pravil, jestli se nám vynatrefí mluvit s panem maharadžou, abysme mu vyřídili srdečný pozdrav, jelikož naše město má od nepamětných dob ty nejlepší styky s Indií, a že naše obyvatelstvo s národností indickou víží již od časů Přemyslovců nejpevnější pouta přátelství.

V poslední chvíli přiklusal pan učitel a doufal, že mluví ze srdce všech přítomných, když nám přeje na cestu mnoho štěstí a abysme bez pohromy vyvázli ze všelikých nebezpečí a úskalí, které se nám budou klásti na cestu. A důtklivě nás napomenul, abysme ani v tropických krajinách, vyznačujících se bujnou vegetací, nezapomněli, že jsme synové vlasti a že máme kráčet příkladem napřed. Taktéž nám kladl na srdce, abysme se snažili obohatit své vědomosti, a co spatříme pamětihodného, si zapisovali do zvláštního sešitu.

A mnoho jiných lidí přišlo, mezi nimi i Kozí Kuncka a pan Fajst. Pan Fajst nás nabádal, abysme v Indii dali každému slušné pozdravení, aby na nás Indové nepoznali, jaký jsme neřád. Zilvar pravil, že schválně nikoho nepozdravíme, a až se nás v Indii zeptají, čí jsme, tak že řekneme, že Fajstovi, pročež pan Fajst pravil, že jsme hulváti, a šel pryč.

A tatínek s maminkou vyšli před krám a maminka měla na rukou Mančinku a ona pořád chtěla slona, že ho bude chovat, a byla tam také Kristýna a utírala si ruce do zástěry a děsně pištěla a přišel také Jakub od Bejvalů a popleskal Jumba a pravil: „Nó, starej!“

A když na věži dobila ta hodina, tak mně Jumbo nastavil chobot, já jsem se mu vyšvihl na hřbet a zvolal jsem silným hlasem: „Vzhůru, mužové!“, načež jsme všichni vykročili. A jak jsme zahýbali kolem cukrářství, tak vyběhla nám naproti Eva Svobodová a pravila, že by také děsně ráda do Indie, ale že ji doma nechtějí pustit, jelikož pan Svoboda pravil: „Já jsem v Indii nebyl a jsem také živ,“ a paní Svobodová pravila: „Já jsem také v Indii nebyla a viz! – přece jsem se vdala, a když budeš sedět doma, tak se taktéž pro tebe najde partie.“ Eva však doma řekla, že půjde do šití, a přinesla si kabelku, do které si nadundala ukrutnou sílu mejdlíček, které nám rozdala, ale mně dala nejvíce.

Tak jsem jí pravil, že může jít s námi, což jest velká milost, jelikož se vydáváme do strašlivých dobrodružství, kde za každým kamenem číhá smrt na odvážného muže, a to není nic pro holky, které neumějí pohrdat smrtí. A slon vzal Evu chobotem kolem pasu a vysadil si ji na hřbet. Měla radost, že je ve vejšce, ale já jsem jí pravil, že až u nich doma bude zle, že to bude zase na mně, jelikož je všecko na mně, ačkoli nic nedělám a druzí jsou o moc horší. Ale Eva pravila, že nebude zle, protože když nepřijde včas k večeři, tak si budou doma myslit, že šla k tetě, a doma to rádi vidí, jelikož budou po té tetě dědit.

Pročež jsem už nic neříkal a cucal jsem mejdlíčko, nejdřív to bílé, pak to růžové, pak to žluté, ale to hnědé jsem si nechal na konec, protože jest nejlepší. Ostatní mužové taktéž cucali mejdlíčko a činili tak až k nádraží. Bejval Antonín šel k pokladně a tam koupil pro všecky lístky do Indie a pokladník ho žádal, aby mu přivezl indické známky, a Bejval odvětil: „Proč bych nepřivezl? Přivezu.“

* * *

A pak jsme jeli porád pryč a vlak si ustavičně povídal: „Ratata – Ješiňáci jsou prasata,“ a vůbec mluvil sprostě a děsně rychle a my jsme to mluvili s ním, a když jsme vjížděli do tunelu, tak vlak pronikavě kvičel jako čuník, kterého sedlák nese v pytli, a já jsem si do notesu zapisoval jména stanic, abysem to věděl, kdyby se mne pan učitel na to ptal. A Éda Kemlink se díval do mapy, Bejval pozoroval krajinu a Zilvar z chudobince si nacpal dýmku a kouřil a plival kolem sebe. Lidé nastupovali a Zilvar s nimi mluvil jako dospělý člověk, jako že to utíká, že se člověk diví, že se počasí kazí, že ouroda je špatná a drahota náramná a že jsou lidi horší kolikrát než ten dobytek. A my jsme se Zilvarovi divili, jak umí říkat dospělé řeči, a Zilvar pořád bánil a mocně plival. Eva však se dívala do zrcátka a mačkala si vimrle, které se jí udělalo na bradě.

Najednou se vlak zastavil a jeden pán od dráhy zařval strašlivým hlasem: „Indie, vystupovááát!“ Pročež jsme každý uchopil svá zavazadla, vystoupili jsme a byli jsme v Indii.

A koukali jsme se na všecky strany a viděli jsme velikánské domy, nejméně miliónkrát větší, než je u nás hraběcí zámek, a obyvatelstva tam byla ukrutná síla, lidé chodili sem i tam, byli čokoládově zbarvení a děsně rychle mluvili indickým nářečím.

My jsme se tam nemohli vyznat, ono to bylo všechno jinačí než u nás, a byl tam polecajt. Pročež k němu přistoupil Éda Kemlink, pěkné pozdravení dal a tázal se ho, kde by ostával pan Brabec.

Strážník odvětil: „Když chcete jít, sir, k panu Brabcovi, tak musíte jít do ulice Mahátmá Gándhího, což jest poblíže náměstí Jiřího z Poděbrad. Uposlechnete-li mé rady, dáte se z kopečka dolů, vezmete to šrekou přes Uhelný plácek, pak se dáte doprava, uhnete se doleva, nadejdete si průchodem, a když vyjdete, tak uvidíte veřejného posluhu. Obejdete toho dobrého muže a spatříte materialistu, toho necháte stranou a půjdete dále, načež uzříte žehlírnu a mechanický mandl, a pan Brabec bydlí hned naproti. Obávám se však, sir, že ho nezastihnete doma, jelikož pan Brabec v tudlenc dobu bývá v hospodě a hraje s panem Muhamedem Alim pilijár. Ona hospoda se nazývá ‚U kaloně jedlého‘ a poznáte ji podle toho, že před vchodem stojí číšník utvořený z plechu.“

Kemlink slušně poděkoval za tu zprávu, radu a poučení, načež jsme rokovali, co a jak, a Bejval pravil, že bude nejlepší, když půjdeme k Brabcom a počkáme tam na něho.

„Jelikož pořád v hospodě nemůže být, jednou přece musí přijít domů,“ pravil Bejval.

My jsme pravili, že je to prauda, a tak jsme šli. A jak tak jdeme, tak jsme na cestě spatřili jednoho pána, co seděl na zemi, u nohou měl proutěný košík a byl dosti nahatý.

Ten dosti nahatý pán pískal na píšťalu velice žalostnou notu a my jsme se u něho zastavili a koukali jsme, a když jsme chvíli koukali, tak jsme viděli, že z košíku lezou hadi, a každý z nich měl cvikr. A jak ten dosti nahatý pán pískal, tak ti hadi se pohybovali podle noty, jako by tancovali.

Když jsem to viděl, nemohl jsem se udržet smíchu a pravil jsem: „Podívejte se, hoši, jací děsní volové jsou ti hadi! Oni si myslí, že musejí tancovat, jak ten pán píská!“

Uslyšev to jeden had, vylezl úplně z koše, postavil se přede mnou rovně jako hůlka, pořád na mne koukal a příšerně se šklebil, načež pravil silným hlasem: „Kdo je u tebe vůl? Řekni to ještě jednou!“

Aby si ten trouba hadovská nemyslil, že se ho bojím, tak jsem odvětil hrdým hlasem: „Ty jseš vůl a ti hadi, co s nimi chodíš, jsou také volové a ty jseš ze všech největší.“

Had se na mne podíval přes skřipec a děsně zasyčel a sápal se po mně řka: „To se ti nevyplatí, ty mlacáku jeden mlacácká, já ti jednu majznu, že uvidíš!“

Já jsem se rozzlobil: „Co nadáváš, ty pitomo?“ a popadl jsem klican řka: „Tak si pojď, máš-li chuť!“

Ostatní hoši popadli taktéž kameny a já jsem viděl, že bude pořádná mela.

Avšak všichni hadi vylezli z koše a byla jich děsná spousta a ten skoro nahatý pán je na nás štval a pravil: „Jen do nich, mládenci, kousněte je do lejtka!“

Jeden z hadů se zlomyslným úsměvem v líci skočil na Édu Kemlinka a uštknul ho a Éda zařval děsným hlasem: „Běda mi, umírám!“ a svalil se na zem. Eva kvičela, neboť se jí hadi ošklivili, a všichni hoši se dali na útěk a nechali mne v tom, abysem sám zvítězil, ale byla jich proti mně přesila, a ten dosti nahatý pán je pořád naváděl, řka indickým hlasem: „Jen se čiňte, mladíci, aby si podruhé nedovoloval!“ a já jsem házel kameny ostošest, ale hadů bylo čím dál tím více, pročež jsem děsně řval.

A maminka pravila: „Tak už se upokoj, Petinko, já ti dám meducínu a ono se ti uleví.“ Dala mně na lžičku meducínu a zuby mně klapaly a byl jsem celý roztřesený, jelikož jsem silně zápasil, abych je přemohl. Bylo to v noci a tatínek si začal rychle obouvat botky, že skočí pro pana doktora, aby mně dal teploměr, ale já jsem pravil tatínkovi, že nesmí jít do té noci, jelikož je tam plno hadů a ti jsou celí vzteklí. A ještě jsem pravil, že se hadů nebojím, já jsem jim to nandal, že budou v Indii dlouho vzpomínat na Petra Bajzu a jeho ukrutánskou sílu a že hadi budou vypravovat svým vnukům, jaký mazec dostali.

Moc jsem se naparoval, aby si naši nemyslili, že jsem měl strach, ale já jsem měl opravdu strach, jelikož těch hadů bylo moc a každý z nich nosil cvikr jako náš pan říďa a přes ten cvikr na mne děsně vejrali, jako by chtěli říci: Bajzo, Bajzo, ty potutelníče jeden darebná, jsi prašivá ovce, která nakazí celé stádo.

A bylo mně líto Édy Kemlinka, jelikož každý, koho štípne had, musí zemřít, a Éda byl z toho tak otrávený, že umřel a měl pohřeb.

Na kostelní věži klinkal umíráček a Čenda Jirsák kráčel vpředu a nesl křížek a nechtěl ho nikomu půjčit, jelikož byl velice hrdý. A pan Rektorys, co k němu chodíme do houslí, vedl bandu muzikantů a pískal kládynet, a když nepískal, tak mával rukou, jako by zaháněl mouchy, aby muzikanti drželi notu, a pan Jirsák foukal trombón a příšerně nadouval tváře.

A Eva Svobodová byla za družičku a měla bílé šaty a věneček na hlavě a myslila si, že jí to děsně sluší, pročež byla velice hrdá a dělala malé krůčky. A my hoši, co chodíme spolu, byli jsme smutní, protože před chvilkou nás bylo pět a nyní jsme byli pouze čtyři.

Tak jsme kráčeli na hřbitov a hudba hrála truchlivou notu a Éda byl zadundaný v truhle a truhla byla na voze, který byl černý, koně byli také černí a kočí měl černé šaty a na hlavě černý kašket.

A lidé se koukali a bylo jich hodně, já jsem byl ze všech nejsmutnější a myslil jsem si, že půjčím Édovi knihu Duch Llana Estacada, aby si z toho nic nedělal, že umřel. A taky jsem mu to řekl, ale Éda se usmál a odvětil: „Duch Llana Estacada mně můžeš půjčit, jelikož bych to rád četl, ale jináč mne nemusíš litovat, že jsem umřel, to je děsná volovina a ty každému věříš, co ti nakuká.“

Tomu jsem byl velice rád a hned jsem poznal, že Éda vůbec, ale docela nic neumřel a že se mně to musilo zdát, protože Éda byl jako obyčejně červený, kulatý, ducatý a obličej měl nařvaný. A vůbec nic, ale docela nic mu nebylo.

Pročež jsem pravil: „Když teda tvrdíš, žes neumřel, ale že jseš pořád živ jako obyčejně, tak musíme jít k panu Brabcovi.“

Tak jsme šli k panu Brabcovi, a všichni hoši šli s námi, Eva Svobodová taky šla, a Jumbo šel taky, pročež nás bylo dohromady sedm.

Bylo ukrutánské horko, jelikož Indie leží v tropickém zeměpásu, poněvadž jsme se to ve škole učili. Po cestě jsme se pořád vyptávali lidí a oni nám to říkali, abysme šli správně.

Když jsme přišli na místo, tak jsme uviděli jednopatrový barák s pavlačí a byla na něm tabule s nápisem „Vendelín Brabec, krejčí pro pány i hochy“, z čehož jsme seznali, že jsme šli správně. Tak jsme zaťukali na dveře, otřeli si boty o rohožku a vešli jsme dovnitř.

Paní Brabcová právě žehlila prádlo a přitom si zpívala smutnou píseň. Když nás spatřila, tak se nás tázala, co si přejeme, a my jsme pravili co.

A ona pravila: „Posaďte se, mladí páni, můj musí přijít každý moment.“

A pak ještě pravila, že ji už na mou duši všecko mrzí, že je celá usoužená, že jí to nikdo nebude věřit, že má hlavu jako škop, že nohy necítí, že ji nikdo nepolituje, že si to nezasloužila, že je to kříž, že nemá štěstí, že jiní se dovedli narodit, že krom toho trošky jídla nic neužije, že celé noci nespí, jelikož jejímu nejmladšímu lezou zoubky.

Zilvar na to pravil, že to jináč nejde.

Pak paní Brabcová pravila, že pan Brabec pije kořauku a pak se nezná.

Zilvar zase pravil, že to jináč nejde.

A paní Brabcová pravila, že ten její člověk pořád trčí v hospodě a kamarádi jsou mu milejší než domov.

Zilvar opět pravil, že to jináč nejde.

A paní Brabcová pravila, že se na to dlouho koukat nebude, pročež pana Brabce praští mokrou hadrou přes obličej, aby si to už jednou pamatoval.

Zilvar opět pravil, že to jináč nejde a že se to s takovými musí umět.

A paní Brabcová se otázala: „Řekněte mně, proč právě já mám být taková nešťastná?“

A Zilvar odvětil: „To máte různý.“

A paní Brabcová pravila Zilvarovi, že je vzdělaný mladý muž, který má z toho pojem, a že hned na něm poznala, že musí být z lepší rodiny, jelikož mluví jako kniha. Zilvar pravil, že je z chudobince, kde leccos vzdělaného pochytil.

Paní Brabcová pravila: „To jsem si hned myslila, jak jste začal mluvit,“ a Zilvar byl velice hrdý.

Potom nás paní Brabcová uctila malinovou limonádou a my jsme dychtivě pili, jelikož mezi námi panovala veliká žízeň.

* * *

Když jsme pili tu dobrou, tu červenou malinovou limonádu, tak se ozvaly v síňce kroky a brzy nato se rozletěly dveře a do sednice vstoupil jeden tlustý, silný a vysoký pán, co měl velké kníry a na hlavě turban, a já jsem věděl hnedky, že je to pan Brabec, jelikož měl kolem krku krejčovskou míru a na prsou polštářek s jehlami. Zůstal stát ve dveřích a zkřížil ruce na prsou a třikrát se hluboce poklonil řka: „Buďte mi vítáni, vzácní hosté.“ A obrátil se k paní Brabcové a pravil: „Zdráva buď, velectěná manželko.“

Paní Brabcová pravila: „To je dost, že jdeš, sidi Hasane, manželi můj velectěný, také nevíš, kdy se chodí domů, tvoje věrná otrokyně Zulejka, manželka tvoje, už si myslila, že v té hospodě zarosteš jako nehet na palci, jelikož tvoji kamarádi jsou ti přednější, oběd je celý vysmáhlý, já se na to nebudu dívat a odejdu k mamince,“ a mluvila dosti dlouho.

Pan Brabec odvětil: „Zadrž, ó ženo, svůj jazyk, který je ostřejší než jatagan, a kroť se před vzácnými hosty. Alláh je mým svědkem, že mně děláš jenom ostudu, a když se do toho dáš, tak nevíš, kdy máš přestat, a já mám z tebe hlavu jako škop. Právem praví Prokop: Ženský jazyk jest rychlejší než posel přinášející neblahou zvěst. Raději pověz, co máme dneska k obědu?“

„Je tam rýže se skopovým,“ pravila paní Brabcová.

Pan Brabec se ušklíbl a pravil: „Včera rýže, dnes rýže, zítra rýže. Už to jednomu leze z krku.“

„Tak si jdi do hotelu, když jseš takový milostpán, já ti nemůžu pořád podstrojovat, časy nejsou podle toho, kdyby ses nerouhal, ještě budeš jednou rád, a skopové je jako mandle, řezník Brahmaputra mně vždycky nechává stranou ten nejlepší kousek, jelikož jsme dobří zákazníci, my nejsme jako jiní, co berou na knížku.“

„Dost!“ vzkřikl krejčí Brabec. „A dávej na stůl.“

Krejčí Brabec s chutí pojídal oběd a přitom se nás vyptával na jméno, stav a odkud pocházíme. Éda Kemlink mu vyřídil pozdrav od svého otce, a když to pan Brabec slyšel, veliká radost mu roztáhla tvář a on se usmíval a hladil si knír, který se leskl skopovým tukem, a počal vzpomínati na mladá léta.

A pravil: „Kemlink byl můj nejmilejší přítel, jelikož to byl největší vynálezce, co uměl vynalézat ta nejskvostnější skotáctví. Všichni obyvatelé mu prorokovali, že bídně umře na hnoji, ale Alláh usoudil jinak a způsobil ve své nevyzpytatelné moudrosti, že Kemlink píše na berňáku a má skrz to velkou vážnost mezi lidmi. Já jsem s Kemlinkem byl jedna ruka, pořád jsme spolu chodili, jeden bez druhého by nedal ránu.“

Zamyslil se a pak se otázal: „A co tam u vás? Ještě se tam chumelí?“

„Chumelí,“ odvětili jsme.

„A v Lukavici se také chumelí? A v Javornici se také chumelí? A co na Drahách? Na Láni? Na Dubince? V Habrové? Všude padá sníh? Ó, jaká je to krása, když je všecko bílé, když se metelice prohání po polích a mráz kreslí na okna nevídané byliny, stromoví a horské krajiny a podivné živočišstvo. U nás v Indii nikdy nesněží. Slunce pořád praží a je tu smutno.“

Tak vypravoval pan Brabec a my jsme tiše seděli a poslouchali, jak povídá, a pili jsme k tomu tu dobrou, tu červenou malinovou limonádu a měli jsme pořád žízeň. Potom nám paní Brabcová přinesla bonbóny a byla jich hrozná kupa a byly to modré, červené, zelené a žluté kuličky, ale mezi nimi byly čokoládové kaštany se šlehačkou, ty já děsně rád. Ostatní hoši se vrhli nejdříve na ty čokoládové kaštany, ale já jsem si myslil, že si je nechám až naposled, a pravil jsem si v duchu, že hoši snědí kaštany a nebudou pak mít nic a budou na mně loudit, ale já jim nedám a řeknu jim: Mohli jste šetřit jako já a měli byste, pročež jsem pořád jedl ty kuličky, ale byly strašně nedobré, a já jsem je musil pořád jíst a hrozně jsem spěchal, aby už byly pryč, ale ono jich bylo čím dál tím více a vyschlo mně v krku, a když jsem chtěl ty kaštany, tak byly pryč, já jsem je hledal, moc jsem se po nich sháněl, všichni se mně smáli, Čeněk Jirsák se příšerně šklebil a já jsem děsně řval: „Mami, mami, oni mně snědli kaštany, mami, řekni jim, ať mně dají ty čokoládové kaštany, já je chci!“

Maminka mně dala obklad na čelo a tatínek nade mnou stál a byl smutný a Kristýna si utírala oči do zástěry a měla červený nos a já jsem se na všecky koukal a pak jsem pravil: „Oni mně sežrali ty dobré čokoládové kaštany, já už s nimi nebudu chodit.“

Tatínek pravil, ať si z toho nic nedělám, že mně přinese čokoládových kaštanů, co budu chtít, jenom abych už nestonal, a já jsem tatínkovi slíbil, že teda už nebudu stonat, ale že od těch hošů je to sprosté, kdyby mně aspoň jeden kaštan byli nechali. A pravil jsem: „Ty kuličky byly docela nedobré, škrabe po nich v krku, ty si paní Brabcová mohla nechat.“

„Kdo je paní Brabcová?“ ptala se maminka.

„Copak nevíš?“ podivil jsem se. „To je přece ta paní v Indii, její muž je krejčí. A máme pana Kemlinka pozdravovat. V Indii se nikdy nechumelí. Je tam pořád horko. Před chvilkou jsme pili malinovou limonádu. Byla dobrá a my máme žízeň.“

Maminka mně podala sklenici malinové limonády, podepřela mně hlavu a já jsem pil, a když jsem se napil, tak jsem pravil ospalým hlasem: „Tak už mne nechte, jelikož musím jít s panem Brabcem na zahrádku.“

Když jsem otvíral dvířka u zahrádky, tak jsem ještě slyšel, jak tatínek pravil: „Neměli bysme zavolat ještě jednoho doktora?“ a maminka odvětila: „Já bych také myslila, abysme si pak nemusili dělat výčitky,“ a na zahrádce byly vysoké stromy, měly huňaté koruny a v nich kvetly takové veliké červené a bílé kornouty. Podepřen o plot stál tam Jumbo, měl čepičku švihácky pošinutou na stranu a bavil se s jiným slonem a oba se něčemu smáli. Když mne spatřili, tak se přestali smát, a já jsem si ještě myslil, jestli se náhodou nesmějí mně, já nechci, aby se mně sloni smáli, ale oni šli pryč.

Pan Brabec nás zavedl do besídky a my jsme tam seděli na lavičce a on povídal a my jsme poslouchali. Vypravoval, jak co chudý krejčovský tovaryš se vydal vandrem do světa a měl v uzlíku bochník chleba a mnohé cizí kraje navštívil a velký kus světa zhlédl, mnoho protivenství zažil, ale také mnoho legrací užil, ukrutnou sílu hospod navštívil a tam si poručil něco k snědku a k zapití, s všelikými národy se bratřil, a ačkoli jenom česky hovořil, přece s každým dobře vyšel, jelikož byl vždycky člověk spravedlivý a chodil rovnou a neznal falše. Mistři si ho všude chválili, protože se měl k dílu jaksepatří, hlavu měl na pravém místě a ruku fortelnou. Na svých cestách zavítal až do země indické, kdež spatřil dívku jako květ, kterou pojal za manželku, a udělal se pro sebe.

„Nyní teda,“ pravil, „šiju obleky pro pány i hochy, ke mně zná cestu i ten největší hlaváč, jelikož dělám podle nejnovější fazóny, suknem nešetřím a užívám jenom těch nejjemnějších příprav. Ke mně vejde třeba ten nejhorší šupák, po všech mezích vyválený, ale z mé ruky vyjde panáček jako malovaný. Avšak nemám ve zvyku se chválit, jelikož dobré dílo se chválí samo. Na mne se můžete zeptat, koho chcete, a každý vám řekne: ‚Krejčí Brabec? Oho!‘“

Poslouchali jsme rádi a ze všech nejvíce poslouchala Eva Svobodová, pročež se mně nelíbilo, že krejčí Brabec je takový hrdý.

Potom pan Brabec ještě pravil, že šije taktéž pro zdejšího maharadžu, který milostivě vládne jednomu miliónu, jednomu tisíci a jednomu stu lidí a obývá krásný zámek, ve kterém je padesát tisíc komnat a v každé z nich je šifonér, kanape a fortepiáno, jakož i gramofon, akvárium s rybičkami a mnoho jiných skvostných věcí.

Pan maharadža jest dobrý zákazník, platí hotově, a nikoli na splátky, ale vyniká přísností, a když se mu něco nelíbí, tak strašlivě řve na celý zámek, a kdyby mu krejčí obleček zvrzal, tak v tom momentu hlava dolů, bez dlouhých řečí a orací, on to může udělat, jelikož nikdo vyšší nad ním není postavený.

A ještě pravil pan Brabec, že dnes večer panu maharadžovi jde odvádět dílo, pan maharadža si objednal nový stejnokroj a dnes teda bude poslední průba. I ptal se nás, jestli bysme ho do toho krásného zámku nechtěli doprovodit, a my jsme odvětili, že půjdeme rádi a beze všeho.

„Tak dobře,“ pravil pan Brabec, „jakmile se setmí a na nebi se objeví Jižní kříž, tak vyrazíme.“

* * *

A když nastal večer a přišla tma na celou zemi a na nebi svítily veliké hvězdy, tak jsme se vydali na cestu. Napřed kráčel pan Brabec a nesl přes ruku maharadžovy nové šaty barvy červené, se zlatými knoflíky a šňůrami. Byly to vznešené šaty a pan Brabec kráčel opatrně, aby tomu obleku nic neudělal. A já jsem jel na slonu a ostatní hoši kráčeli vedle mne a Eva Svobodová jela také na slonu, jelikož jsem jí dovolil, a ona se mne držela. A tak jsme šli, bylo nás pět hošů a Eva a pan Brabec a mluvili jsme řeči.

A tak jsme šli pořád pryč, až jsme uviděli ten veliký zámek, a ten zámek byl o mnoho ohromnější, než jest hraběcí zámek u nás. Ležel ten zámek v parku, kde rostly palmy, sykomory a blahovičníky a všelijaké jiné byliny, které jsme ještě ve škole neměli, takže je neumíme pojmenovat. A ty stromy voněly neobyčejně nádherně jako po vanilkovém cukru.

Když jsme přišli blíže, tak jsme slyšeli někoho zpívat tenounkou notou, jako kdyby skleničky v kredenci zpívaly: La-la-la. Už jsem se chtěl pana Brabce zeptat, kdo by to tak krásně zpíval, ale pak jsem sám poznal, že to zpívají vodotrysky, a stříkaly přitom až k nebi, pročež jsem byl velice rád.

U vchodu do zámku leželi po každé straně dva velikánští lvové, a když jsme šli kolem nich, tak se na nás podívali dosti přísně, ale neříkali nic. V korunách stromů poskakovalo veliké množství opic a ty opice si na nás ukazovaly prstem, hovořily rychlým hlasem, asi dělaly o nás klepy, a také se na nás šklebily a vůbec dělaly všelijakou nezbedu. Měl jsem děsného vzteka, že se nám posmívají, a myslil jsem si: Takhle popadnout klicana a mrsknout jím po nich, ty by se přestaly šklebit a dělat klepy. Jelikož však jsme šli k panu maharadžovi, tak jsem věděl, že se musím mravně chovat, aby to pak nebylo na mně.

Onou branou jsme prošli na první nádvoří a to bylo celé červené jako pátek, když hraje kolovrátek a maminka peče buchty, a tam stáli na stráži dva vojáci a seděli na červených koních, měli obleky červené a na přilbách červené chvosty. A měli také vytasené šavle, aby jimi hned praštili, kdyby jako něco.

Potom jsme přišli do druhého nádvoří a to zas bylo krásně modré jako sobota, když nemáme odpoledne školu a teda se můžeme vztekat, jak chceme. Hlídali tam modří vojáci na modrých koních a měli modré vousy, což se mně velice líbilo. A měli taktéž vytasené šavle, ale vůbec nás nepraštili, jelikož jsme šli pomalu a koukali se ctnostně.

Avšak ani na modrém nádvoří jsme se nezastavili, ale hnedky jsme šli do třetího nádvoří, které bylo celé zlaté jako neděle, když není vůbec, ale docela nic žádná škola a já si můžu hovět v posteli a vystřihovat si panáčky a Kristýna má na hlavě obrovskou mašli a v troubě se peče vepřová a říká si přitom: „Fiú-fiú.“ Tam zase vartovali zlatí vojáci na zlatých koních a měli zlaté vousy, které jsem jim strašlivě záviděl, jelikož v našem městě ani pan starosta je nemůže mít. I umínil jsem si, že poprosím tatínka, aby mi nechal narůst takové vousy, že budu za to příšerně hodný, jak ještě žádný hoch nebyl.

Jumba jsem však nechal stát venku, ono mu to nebylo vhod, ale já jsem mu pravil, že s takovým rypákem nemůže jít do královského zámku. On brečel, ale já jsem pravil: „Nejde to a dost a jak by to vypadalo, kdybys s tím rypákem promenádoval v maharadžově sednici.“

U dveří nás uvítal nějaký pán a měl zlaté hvězdy na kabátě a v holínce zastrčenou zlatou dýmku. Mluvil indickým nářečím, což znělo, jako když se drhne prádlo na valše: Ruch a ruch a ruchajdá, a vedl nás po mramorových schodech nahoru. Bylo to tam tak krásné, že to neumím ani povědět. Bylo tam ještě nádherněji než u Soumarů, kdepak! – to se pan Soumar musí schovat. Z toho jsem poznal, že pan maharadža musí být moc zámožný, asi má plné kapsy stovek, tisícovek, ano i miliónek, a ještě pytel plný pěťáků, takže si může koupit obtisky, kapsle a nůž, co je v něm šest želízek, pilníček na nehty, vývrtka a nůžtičky, a ještě si může koupit sladké kaničky, mejdlíčko a foukací harmoniku a koně a automobil a může celý den sedět v bijáku.

A když jsme přišli nahoru, tak jsme stáli v tom velikém kulatém pokoji, a byly tam zlaté hodiny pod šturcem a já jsem si chtěl na ně jenom šáhnout, a kdyby se nikdo nedíval, tak bysem je chtěl otevřít, abysem se podíval, jaká mají kolečka. Jenomže se všichni koukali.

A ten pán se zlatými hvězdami a s tou dýmkou v holínce pravil, abysme jako počkali, že to bude hnedlinko, a my jsme teda čekali, co jako bude. Najednou z ničehož nic zatroubil někdo na helikón a pak jiný zařval strašlivým hlasem: „Přišel krejčí na zkoušku!“

Hnedky nato zavířily bubny, do toho troubily trumpety a byl z toho děsný rambajz, a pak se náhle otevřely dveře a jimi vstoupil do pokoje nějaký mužský, a že to byl pan maharadža, to jsem poznal hned. Ani jsem si nemohl všimnout, jak vypadal, jelikož pan Brabec se vrhl na zem a praštil se hlavou o podlahu, my jsme udělali to samé, ale já jsem se vůbec nepraštil.

Když jsme zase povstali, tak jsem viděl, že maharadža jest statný, krásný pán a má šavli a za pasem zlaté levorvery a v nose má velké ďoury a z nich mu rostou kníry.

Usmál se vznešeně a pravil silným hlasem, zíraje na nás: „Čí jsou to hoši, pane Brabec?“

Krejčí odvětil: „Jejich indické Osvícenosti, to jsou hoši, co s nimi chodím.“

„Pěkní mládenci, čistí mládenci,“ pochválil nás pan maharadža, „a to ďouče, co je s nimi, se také dobře vyvedlo.“

Eva Svobodová se celičká zapýřila a udělala asi čtyři poklony a pak se schovala za mne.

„A jistě se dobře učí,“ pravil ještě pan maharadža. „Jestlipak, hoši, umíte násobení s výhodou, měřictví, vlastivědu, ano i katezismus?“

„Umíme,“ odvětili jsme a já jsem pravil: „A já umím ze všech nejlíp.“

To jsem si dal, že jsem tak zalhal! Pan maharadža hrozně zahejbal vousama a pravil: „Ty mlč! Já už tě dlouho pozoruju, že jseš ze všech nejhorší a ostatní navádíš.“

Tak jsem už mlčel, ale měl jsem děsného vzteka, že zas je všecko na mně, ačkoli vůbec, ale docela nic nedělám.

Pan maharadža ještě všelicos mluvil a přitom mu pan Brabec zkoušel obleček. Nejdřív mu pruboval kabát a dělal na sukno křídou čáry-máry a ryc! Utrhl mu límec u kabátu a pak ho zase přišpendlil a do toho mluvil starostlivým hlasem: „Neškrtí pod paždím, Jejich Osvícenosti? Jelikož to chce mít vůli, v pasu, myslím, že to bude akorát, teď se nosí sáčko spíš podelší a trošku vyšvajfnutý, ovšem někdo zas žádá kabát spíš kratší, a vzadu to uděláme nabírané, tu kalhotu trochu zkrátíme, u krku je to, myslím, dobré, ráčejí se obrátit, Jejich indické Osvícenosti, ták, ták, já díky vzdávám, to bude obleček jako z cukru, dejž to nebeský Alláh, aby ho pan maharadža ve zdraví užil.“

Když bylo po zkoušení, tak jsme se posadili ke stolu a mluvili jsme řeči. A pan maharadža mluvil s námi nejdřív dohromady a pak s každým zvlášť a na všecko se vyptával. Nejdříve se tázal Zilvara: „Čím je tvůj pan otec, synáčku?“

A Zilvar vstal a odpověděl celou větou: „Můj otec, prosím, jednostpane, jest almužníkem a chodí po domech žebrat, jelikož má dřevěnou nohu a jináč je také špatný.“

„To jest nesmírně zajímavé,“ pravil pan maharadža, „a přijde si na moc peněz?“

„To podle toho, prosím, jednostpane. Nejvíc si vyprosí o funusech.“

„Nanejvýš zajímavé, pročež pozdravuj ode mne pana otce,“ pravil maharadža.

Potom vyvolal Kemlinka a Kemlink odpověděl silným hlasem, že jeho tatínek píše na berňáku, a pan maharadža podotkl: „To musí mít tvůj tatínek moc práce, když se to tak vezme.“

Bejval vyložil, že vedou povoznictví, a pan maharadža se ho ptal, kolik mají koní a kolik takový kůň spotřebuje ovsa, a Bejval odvětil, že neví, že by se na to musil zeptat Jakuba.

Pak jsem přišel na řadu já a pravil jsem velice směle, dívaje se panu maharadžovi do očí, že máme koloniál a že můžeme zákazníkům posloužit vším druhem zboží, jelikož náš sklad jest dobře zásobený, a pan maharadža na to pravil, že tento obor se pomalu nevyplácí, jelikož jest velká konkurence, a ještě se tázal, kolik je nás dětí, a já jsem odvětil, že jsme tři, Ladislav jest už kupecký mládenec a už mu rostou vousy, pak přijdu já a Mančinka je nejmenší a už se chytá a brzy bude běhat.

Pan maharadža na to pravil: „Cs – cs! Tři děti – to se tvůj pan otec má co ohánět,“ a já jsem pravil, že se vůbec neohání, ale že stojí za pultem a odbejvá lidi.

Čenda Jirsák na páně maharadžovo vyptávání pravil, že doma mají výrobu čepic a papučí, že tatínek také v muzikantském sboru troubí bombardón a helikón a Čenda sám také troubí helikón a hraje na housle a chodí velebnému pánovi milistrovat.

A pan maharadža vážně pravil: „To rád slyším, můj synu, že jseš milistrantem a že pěstuješ hudbu, jelikož hudba zušlechťuje duši.“

I obrátil se na Evu Svobodovou a otázal se: „A co nám poví ta hezká panenka?“

Eva pravila, že mají cukrářství, a pan maharadža pravil, že si to hned myslil, že Eva jest ze sladkého řemesla, jelikož je taková růžová slečinka, jako by byla udělána z mandlového těsta. Eva děsně se začervenala a zapípala po holčenčím způsobu.

Tak jsme mluvili řeči a jedli přitom cizokrajné ovoce, ale pan Brabec pil kořauku a byl na to hrdý, že dáváme správné odpovědi.

Odněkud přiběhly fialové a bílé tečky, a to je vždycky, když na mě přijde to těžké myšlení, tečky se hemžily jako mravenci a já jsem zavřel oči, abysem si mohl v hlavě srovnat, co jsem viděl a slyšel.

Když pak jsem oči otevřel, tak nade mnou stál tatínek a díval se, maminka se taky dívala a pan doktor mne držel za ruku a něco mluvil, čemu jsem nerozuměl, bylo to jako glu-glu-glu, jako když na plotně bublá voda.

A já jsem se otázal: „Je to pravda, tatínku, že máš velkou konkurenci?“