Текст книги "Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке"

Venku zoufale skučí vichřice, vrhá se lačně na koruny stromů, odírajíc je o poslední zbytky zažloutlých listů. Náš sad se podobá zástupu bankrotářů, které podzim přivedl na mizinu.

6

Opět padl smutek na náš příbytek; tajné znamení smrti je napsáno na našich dveřích. Uplynul týden od té doby, co jsme vyprovodili k věčnému spánku naši drahou Angeliku. Matinka opustila své děti, z nichž nejmladší neobratně po čtyřech pobíhá po podlaze, jsouc podobno mladému zajíčkovi, a brouká si nesrozumitelná a šťastná slova.

Rudolf přichází večer ze služby, unaven odkládá svoji přílbu, usedá v malátném smutku a pohlíží před sebe tupě a neúčastně. Někdy se probouzí ze své strnulosti, i béře mne za ruku a kvílí:

„Chybil jsem, Hedvičko, že jsem tě opustil! Pán se mne těžce dotkl prstem za to, že jsem zradil naši lásku! Co já si nyní počnu?“

Mám soucit s tímto mužem, jehož jsem poznala jako kvetoucího jinocha a jemuž nyní dal neblahý osud vykvésti bílým vláknům v hustých kadeřích.

Těším ho:

„Můj otče, nezoufej v neštěstí a neklesej na mysli. Já sama nepamatuji se již na naši lásku. Je tomu tak dávno! Nyní jest nám přemýšleti, jak zachrániti rodinu před ztroskotáním.“

Neodpovídá a uchyluje se do kouta a setrvává v teskném mlčení, obstoupen jsa smutnými myšlenkami.

Tak jsme trávili čas a dni ubíhají v nevlídné jednotvárnosti. Teprve když přišel první mrazík a okna se pokryla fantastickým kapradím, objevil se jednoho dne zarudlý listonoš s hlaholným pozdravem a přinášel dopis. Poznala jsem na adrese písmo Ludvíkovo.

Dopis nám přinášel velkou novinu:

„Milá Hedviko,“ psal Ludvík, „připrav se na návštěvu. Nepřijdu tentokrát sám, ale přivádím si nevěstu. Doufám, že se Tobě i otci zalíbí tak jako mně. Je půvabná a milá, jsem velmi šťasten. Ona se jmenuje Věnceslava, krásně zpívá a její otec je vážený obchodník. Také matka je dobrá a starostlivá dáma. V tom městě, odkud je Věnceslava, nedávno hořelo a noviny psaly, že byl požár založen. Je teď mnoho špatných lidí na světě, ale já jsem velmi šťasten. Také Věnceslava se těší na svatbu, ale nemá ještě přichystanou celou výbavu. Co děláš a jak se máš? Doufám, že dobře, já jsem velmi šťasten, ale jejího otce nedávno bolel zub, všichni mu domlouvali, ať si ho dá vytrhnout, ale on se bojí. Ve městě se pořádala dobročinná slavnost ve prospěch pohořelých a Věnceslava zpívala národní písně. Měla velký úspěch, všichni plácali. Jinak se mám dobře a těším se na shledání. Svatba bude v masopustě, ale nevěsta nemá ještě uchystanou výbavu, pročež chodí švadlena do domu. Co dělá otec, je ještě tak smuten? Ať nevěší hlavu, on je ještě statný a hezký člověk a já mu vyhledám nevěstu. Pozdravuji všecky bratry a sestry…“

K tomuto poněkud zmatenému dopisu bylo připsáno drobounkým písmem:

„Také ode mě, neznámé, přijměte srdečný pozdrav. Vaše Věnceslava. Douška: Ludvík je hodný a já jsem velmi šťastna! Těším se na shledání!“

Pak bylo ještě připsáno Ludvíkovým písmem:

„Věnceslava se nemůže dočkat a pořád říká, že se těší na shledání.

Doufám, že i Vy se těšíte na shledání.“

Všecka jsem ožila. Ludvík se žení! Jaká to novina! Nelze ani uvěřit. Všecko přišlo tak náhle. Vida ho, šibala! Nikdy se o ženách nezmiňoval, člověk by si myslil, že ani neví, k čemu jsou ženské. A najednou…

Přistihla jsem se, že zmateně pobíhám po pokoji a bezúčelně přestavuji věci. Chytám se za hlavu, mnu si čelo a mumlám:

„Co jsem to jenom chtěla… aha, smeták, kde je smeták? Za nábytkem je plno prachu, kdyby někdo přišel, tak nás pěkně pomluví…“

Otec pořád ještě sedí v koutě a kývá:

„Tak tedy Ludvík se bude ženit…“ Smutně: „Ať je v manželství šťastnější než já…“

Ve své horlivosti se vrhám na něho a lomcuji jím poněkud nešetrně:

„Vstávej! Teď není čas na rozjímání. Ludvík slíbil, že ti přivede nevěstu. Mlč, a pomůžeš mi odtáhnout nábytek. Doma nemám ani sodu, ani mýdlo… Benedikte! Kde jsi? Skoč ke kupci!“

„Benedikt zde není!“ ozval se Leopold. „Sedí ve svém pokoji a učí se.“

Osopila jsem se na toho vytáhlého chlapce, jemuž počíná již bujet chmýří pod nosem:

„A proč ty se neučíš?“

„Já všechno umím,“ vece Leopold a snaží se, aby jeho bas zněl hodně mužně.

„Já vím. Ale až přineseš špatné známky, tak si mě nepřej. Propadneš, uvidíš!“

„Ať,“ bručí vytáhlý jinoch, „já beztoho pojedu do Afriky lovit lvy a hrochy!“

„Hloupý kluku,“ láteřím, „já ti tu Afriku… Řekla jsem, že máš ke kupci skočit pro libru kávy…“

„Jak to libru kávy? Mluvila jsi o sodě a o mýdle.“

„Ano… já už jsem z vás celá vrtohlavá…“

Konečně přišel očekávaný den. Oblékla jsem svoje nejkrásnější šaty a také četník oblékl svůj parádní stejnokroj. Byl vážný, jako by se chystal účastnit slavnostní mše na počest císařových narozenin. Oba studenti byli stísněni ve svých nových kabátech. A skupinu nejmladších dětí vedla Blanka, která dbala o to, aby se způsobně vedly za ruce.

Vydali jsme se na nádraží, kam jsme často chodívali procházkou obdivovat železného oře, který teprve nedávno počal projíždět naším krajem. Trnuli jsme při pohledu na supící lokomotivu, která prudce vydechovala chuchvalce kouře a uváděla staré lidi ve znepokojení svou hlučnou rychlostí. Mnozí starci křižovali se při pohledu na tuto nestvůru a říkali, že by si do toho nesedli za fůru dukátů. Viděli v cestování železnicí ďábelskou pýchu a opovážlivé spoléhání se na milost boží.

V dálce zahvízdl vlak, a na nádraží zavířil pohyb. Zřízenci v modrých čepicích počali pobíhat sem a tam. Lidé se chápali svých vaků a zavazadel s oním starostlivým napětím, které vzbouzí cestování železnicí.

Vlak vjel s otřásavým lomozem do stanice. Ze dvířek jednoho vozu se vyhoupl Ludvík; podává ruce mladistvé dámě, která s koketní bázlivostí seskočila ze schůdků.

Objímáme se s Ludvíkem, který voní pomádou. Představuje nám dámu v bledězelených šatech a s velmi úzkým pasem.

„To je Věnceslava,“ pravil, „seznamte se…“

Objala jsem tu křehkou osůbku a v mém náručí zapraštělo hedvábí. Byla o něco mladší mne. Líbila se mi její hebká, růžová pleť i akvamarinové oči pod vyklenutým obočím. Černá bradavička nad levým koutkem úst dodávala jí poněkud posměšného výrazu. Dýchalo z ní svěžestí a mládím.

Sklonila se k dětem, aby je políbila. Dvojenci snažili se skrýti svoji ostýchavost za odmítavé, zamračené vzezření a mrzutě mumlali pozdrav. Pobídnuti ochotně se chápali zavazadel, jsouce rádi, že se mohli vzdáliti ze společnosti cizí dámy, jež je svou přítomností znepokojovala.

Otec Rudolf nakroutil si svůj junácký knír a nabídl nevěstě rámě. Počal ji zasypávati galantními dotazy. Odpovídala mazlivým hláskem zhýčkaného jedináčka.

Napřed kráčel Rudolf s nevěstou. Ludvík se připojil ke mně a dychtivě se dotazoval, jaký na mě učinila nevěsta dojem.

„Je velmi půvabná a milá,“ dím.

Ludvík se zaradoval.

„Jsem šťasten,“ pravil, „že se ti líbí. Až ji dokonale poznáš, budeš nadšena. Jaká to dívka! A její dokonalý mrav… Není z oněch moderních fiflen, které se snaží získat muže vyzývavým chováním. Vyrostla pod přísným dozorem vážených rodičů a dokonalého vzdělání se jí dostalo za vedení ctihodných sester. Ač mladá, vyzná se ve všem, co se týče domácnosti…“

Blouznil a hýřil nadšenými výrazy. Snil za bílého dne, v ulici plné lidí, kteří se za námi otáčeli. Bylo na něm vidět, že by se rád dal do poskoku; jedině nové šaty nutily ho k důstojným pohybům.

„Já jenom nechápu,“ hovořil, „že si vyvolila právě mne. Všichni se jí kořili, i důstojníci jí prokazovali pozornosti. Mnohá významná osobnost o ni usilovala. Co na mně vidí? Jsem přece obyčejný člověk, který ničím nevyniká…“

Bylo slyšet zvonivý smích nevěsty, které otec Rudolf vypravoval něco žertovného. Vypínal se a rázně vykračoval a kradmo se díval po lidech, jsa pyšný na svou hezkou průvodkyni. Před vrata jednoho domu vyšla babka; měla ruce skryty pod modrou zástěrou. Slyšeli jsme, jak pravila sousedce:

„Vida ho, četníka! Nedávno pochoval ženu, a již se s jinou vodí!“ „To je dneska svět!“ přitakala sousedka.

Tak jsme došli domů.

Pomohla jsem nevěstě svléknout mantilu. Rozhlédla se kolem a zatleskala ručkama:

„Jaké to tu máte milounké!“

Ludvík v návalu citů přitáhl ji k sobě a políbil ji na hebkou šíji. Otec se odvrátil a zakroutil si knír.

Ludvíka nyní lze zřídka spatřit. Po celý den bývá mimo domov. Jezdí, shání a snáší do svého budoucího manželství. Kvečeru se vynoří s tváří horlivostí zapálenou a vždycky překvapí nevěstu nějakou pozorností. Je příliš dobrý, milý bratříček. Dojata patřím na něho, oddaného milovníka; láska jej vyvrátila z kořene.

Věnceslava tráví den v hravé bezstarostnosti. Nezdá se, že by chápala vážnosti manželského stavu. Do poledne spí tvrdým růžovým spánkem nevinného dítěte, pak dlouho obírá se svou toaletou. Je velmi rozmarná a dává mnohdy svému okolí pocítit špatnou náladu. Dělá mi velké starosti.

Ludvík ničeho nepozoruje. Když přijde, tu nastaví mu roztržitě čelo k políbení, je málomluvná a jeho dárky, jak se zdá, nečiní jí radosti. Přišla jsem k názoru, že tento sňatek nepřinese Ludvíkovi štěstí, a chtěla jsem na to bratra šetrně upozornit. Nedal mi domluvit a prudce se na mě osopil. Je dobře, milý bratře…

Chtěla jsem ti říci, že v tvé přítomnosti se nevěsta nudí, ale jakmile přijde otec, tu spadne z ní nevlídná nálada a ona ožije. Jsi slep a hluch. Já však vidím, že vousy tatíčkovy jsou nápadně vzpřímené a jeho omládlá líc plane podnikavostí. Pozoruji také, že svoje prošedivělé spánky pečlivě barví a jeho účes páchne módní pomádou. Jen ty, láskou zmámený, nevidíš, že je velmi galantní ke své budoucí snaše a že až do soumraku chodívají lukami ruku v ruce…

Jednoho dne přišla mlékařka. Bere peníze za mléko a na odchodu povídá: „Tak pan otec se bude ženit?“

„Můj otec?“ opáčila jsem udivena. „O tom mi nic není známo.“

„Tak jsem tedy špatně rozuměla. Lidi mi cosi povídali.“

„A co vám řekli?“

„Můj bože…,“ praví v rozpacích, „já si to ani nepamatuji. Prý už je to hotová věc. Slečinku, co je u vás na návštěvě, má si brát.“

„Mýlíte se. Slečna Věnceslava je nevěstou mého bratra Ludvíka.“

„Jakže? Hm… A to je divné…“

„Co je na tom divného?“

Mlékařka byla v úzkých. Vymlouvala se všelijak a nechtěla mluvit. Rázně jsem ji přinutila k řeči.

„Konečně,“ dodala si ducha, „co bych mlčela, když to ví celé město.“

„Co tím chcete říci?“

„No, to… Nejen já, ale i jiní viděli tu slečnu u modřínového hájku s panem otcem. Procházejí se po cestičkách a on ji drží kolem pasu. Někteří říkají, že se líbali, ale já ničeho o tom nevím. Co je mně do cizích věcí. Moje nejmladší má psotníček, a tak mám starosti.“

Mluvila ještě hodnou chvíli o svých záležitostech, ale já ji neposlouchala. Byla jsem jako bez ducha. Tak tohle mám slyšet od cizích lidí. Ten Rudolf! Kdo by si tohle byl pomyslil… Jaká hanba! Dospělý muž, vdovec a otec četné rodiny, a takový lehkomyslný záletník! Podívala jsem se na hodiny. Devátá odbila, za spuštěnými záclonami hoří světla, a otec s Věnceslavou není dosud doma. No počkejte…

Konečně jsem zaslechla kroky. Otec se vracel s Věnceslavou. Jindy přicházeli s hlučným smíchem, ale dnes šourají se kradmo a tiše.

Povstala jsem a šla jsem jim vstříc. Otec zamumlal, že je unaven a nebude večeřet. Dával mi dobrou noc a snažil se uklouznout.

Rázně jsem ho zadržela.

„Pojďte do pokoje,“ velela jsem, „musím s vámi hovořit. I vy, Věnceslavo,“ zvolala jsem na dívku, která stála v koutě pod záštitou temnoty.

Otec se vzpouzel a chtěl mi pod různými záminkami uklouznout.

Přemohla jsem jeho odpor.

Posadili se zkroušeně na židli a svěsili hlavu.

„Kde jste byli?“ počínám svůj výslech.

Otec uniká mému přísnému pohledu a v rozpacích jezdí prstem za límcem.

„Jak dlouho mám čekat na odpověď?“ zahřměla jsem popuzena.

„Kde bychom byli…? Na procházce jsme byli… trošku čerstvého vzduchu načerpat…“

„Na procházce… hm… Mlč, nešťastníče! Vím vše!“

A počala jsem oba hříšníky zasypávat výčitkami a hrozbami. Pověděla jsem, co si o nich myslím. A zejména otci jsem zahrála, neboť jsem si v této chvíli připomněla, že on to byl, který mé dívčí srdéčko probudil k lásce, aby je pak opustil.

Nepokoušel se bránit. Seděl mdle, s hlavou svěšenou, a pokorně se krčil pod přívalem mých slov. Když pak jsem se odmlčela, přemožena jsouc hořkostí, tu zvedl hlavu a pravil dutě: „Jsi příliš přísná, milá dcero, ač dovedu pochopit tvé rozhořčení. Bránil jsem se proti této hříšné lásce a krutý boj jsem bojoval! Ó, těch bezesných nocí, kdy válel jsem se v horkém lůžku, nenalézaje spánku. Skrápěl jsem podušky hořkými slzami. Podlehl jsem…“

Mávl rukou a utřel si oči.

Byla jsem dojata, i zmírnila jsem hlas, než neustávala jsem plísniti zdrceného muže.

„Jste lehkomyslný, otče. Obávám se, že jste nebojoval dost srdnatě proti pokušení. Cítil-li jste svou slabost, pak jste měl vyhledati důstojného pána, aby vás poučením posílil ve vašem boji. Nezapomínejte, že máte rodinu, jíž jste povinen věnovati veškeré myšlení. Zapřísahám vás, abyste obrátil, pokud je čas, a neodnímal synovi svému štěstí!“

Četník zalomil rukama a zasténal. Věnceslava vyběhla s křečovitým pláčem z pokoje.

„Již je pozdě,“ zamumlal otec tupě.

„Jakže?“ zvolala jsem v úžasu.

Neodpovídal. Přikročila jsem k němu a zalomcovala jím.

„Mluvte, pane!“ velela jsem.

Zvedl ke mně svůj ztrhaný zrak, jenž prosil o slitování.

„Věnceslava…,“ zajikl se, „my jsme… ona…“

„Co chcete říci?“

Dodal si odvahy a vybuchl zoufale: „Zašli jsme příliš daleko… Věnceslava… bude matkou!“

„Otče!“ zvolala jsem srdceryvně.

Drahnou chvíli bylo mrtvé ticho. Jen nástěnné hodiny krájely čas suchým cvakem. Život ve mně zdřevěněl a myšlenky se ponořily v šedou mlhu.

Zdálky dolehlo k mému sluchu volání: „Hedviko! Dceruško drahá! Odpusť proboha!“

Závojem slz spatřila jsem klečícího muže. Spínal ruce a jeho ztrhané rysy prosily o slitování.

Pláč odplavil mé prudké pohnutí a rozhořčení. Soucit zaútočil na mé srdce. Měkce jsem ho pozvedla a usadila v lenošku. Hladím jeho vlas a hovořím smutným hlasem: „Již se netruďte, tatíčku. Byla jsem příkrá, já dobře vím… Tuším, že je to osud, a těžko smrtelníkovi zápasit s tajemnou sudbou. Neplačte, drahý, všecko bude zase dobré.“

Podařilo se mně ho upokojiti. Vyhledala jsem Věnceslavu, která štkala, majíc hlavu zabořenou v poduškách. Do soumraku seděli jsme stuleni k sobě, uvažujíce o budoucnosti.

Večer přichvátal Ludvík, zahalen jsa v oblak jarosti a veselí.

„Věnceslavo!“ švitořil, skrývaje za zády sametové pouzdro, „zamhuř oči a hádej, co jsem ti přinesl!“ A vrhl se k nevěstě, aby ji pojal v náruč.

Avšak přivítalo ho ponuré mlčení a jeho paže neobjímaly živoucí bytost, nýbrž chladnou sochu.

Odstoupil a změřil nás pátravými zraky.

„Co se přihodilo?“ tázal se nejistě.

Nejtěžší chvíle mého života nastávala. Co mu řeknu, tomu zamilovanému chlapci, jehož srdce nic netuší?

Na můj pokyn vzdálili se oba hříšníci. Přistoupila jsem odhodlaně k Ludvíkovi a všecko mu pověděla.

Neblahá zvěst učinila z bratra chladnou mohylu. Zledověl a ničeho nechápal. Uplynulo mnoho trapných okamžiků, než se počal vraceti život v jeho bledou líc. Nehořekoval, jenom jeho ramena se chvěla potlačovaným hořem.

Avšak pojednou se vzpřímil a jeho tvář zpřísněla.

„Zavolej mi otce a Věnceslavu,“ kázal.

Uposlechla jsem. Otec vešel, veda dívku za ruku. Stanuli u dveří se sklopenými zraky. Ludvík měřil nepokojnými kroky světnici. Pak stanul před četníkem a tázal se: „Je to pravda?“

Rudolf přikývl.

„A co hodláte učinit, otče?“

„Učiním vše, co rozkážeš, milý synu,“ odvětil četník pokorně.

Ludvík přejel si dlaní tvář a pak děl tichým hlasem: „Tušil jsem to. Vnitřní hlas mi pravil, že není mi dovoleno oddávati se lásce a myslit na štěstí manželské, dokud nebudou mít sirotci opět matku. Vzdávám se své blaženosti ve prospěch tohoto cíle…“

Vzal hlavu Věnceslavy do svých rukou, políbil ji na čelo a pravil pohnutým hlasem: „Buďte vítána, naše nová matinko, do našeho domu!“

7

Asi půl roku po svatbě narodilo se matince Věnceslavě děvčátko, kterému jsme dali jméno Helenka. Bylo slabé a neduživé a muselo být uměle živeno. Působilo mi velké starosti a já probděla mnoho nocí, opatřujíc útlý plamének života.

Zato ostatní sourozenci byli mi pramenem živé radosti. Se zálibou patřím na patnáctiletou Blanku, která se z kostnatého a nohatého žabce vyvíjí ve vděkuplnou pannu. Mohla jsem se právem honositi touto dívkou, která nedbá marných světských zábav a pilně se vzdělává v německém a francouzském jazyce, aby si mohla jednou sama vydělávat na chleba. Své volné chvíle věnuje výchově mladších dětí, hlídajíc divokého Vojtíška, který napřesrok půjde do školy, kučeravého Huberta a dvouletou Kláru, aby nepřišli k úrazu. Dobré děvče poznalo, že na mladistvou a poněkud lehkomyslnou matinku není spolehnutí, a činí všecko, aby část domácích starostí sňala ze mě.

O dvojencích Leopoldovi a Benediktovi docházejí mne potěšující zvěsti. Benedikt je alumnem hradeckého semináře a není daleko doba, kdy bude vysvěcen na kněze.

Leopold dostal o velikonočních svátcích dovolenou. Absolvoval přednedávnem kadetní školu a přišel nás navštívit ve svěží hodnosti kadeta-důstojnického zástupce. V našem městě byl veliký rozruch, když zastavila před naším domem lakovaná příležitost a z ní vystoupil elegantní důstojník. Všichni mohli oči nechat na štíhlém jinochovi, jenž vězel ve tmavomodrém vafenroku a v černých kalhotách. Když se nesl po náměstí, odhazuje půvabně levou nohou šavli, tu kradmo se pohybovaly v oknech záclony a za každou záclonou bylo možno tušit slečnu, která ukryta sleduje důstojníčka střílejícího výbojně oči na všecky strany.

Otec Rudolf je naplněn úctou k svému synovi, a kdykoli ho spatří, střelhbitě vstává a sráží podpatky. A když s ním mluví, tu ozývá se z jeho hlasu nepřirozené řinčení; tak hlásí se podřízení svým představeným. Leopold blahosklonně velí otci, aby před ním stál v pohovu. Nicméně otec je rozpačit a neodvažuje se Leopolda oslovit jinak než slovy „Poslušně hlásím, pane kadettoffizierstellvertreter“.

Záhy jsem postřehla, že matinka Věnceslava jeví k tomuto mladému důstojníčkovi větší příchylnost, než velí láska mateřská. Poučena jsouc neblahými událostmi, byla jsem ve střehu, aby nějakým novým lehkomyslným kouskem matinčiným nebyla ohrožena jednota rodiny. Věnceslava, která vždycky věnovala největší péči tomu, aby zvýšila půvab své osoby, nyní zdvojnásobila své úsilí. Předplatila si módní žurnál a k mému rozhořčení zvyšovala úběl své pleti a rudost svých rtů, jak činí lehké ženštiny.

Rmoutila jsem se nad tím, zvláště když jsem viděla, že její zevnějšek budí v městě pohoršení. Matinku hnětly mé výčitky. Její pýcha byla raněna a ona odmítala mé ponaučování slovy: „Zdá se, milá dcero, že ti není jasný tvůj poměr ke mně. Přeji si, aby sis uvědomila, že já jsem matka a ty dcera. Nesluší se, abys matku poučovala.“

„Zajisté,“ odvětila jsem pohněvána, „nikdy nezapomenu, že vy jste naše matka. Nicméně, matinko, buďte pamětliva, že já jsem starší vás a že moje zkušenosti jsou bohatší…“

Matka se ironicky usmála.

„To vím,“ děla kousavě, „že jsi starší. Je to také vidět… Měla by ses vdát, milá dcero. Stáváš se obtížnou svými staropanenskými názory. Nemám ráda starých panen; jsou nesnesitelné —“

Hněv mnou zalomcoval.

„Ano,“ pravím hořce, „jsem již stará a mé půvaby uvadly. Vím to dobře. Nemusela jste mi to připomínat. Avšak vy jste si neuvědomila, že mé mládí prchlo ve starostech o osud sirotků. Nemohla jsem je svěřiti vám, znajíc vaši lehkovážnost a těkavou mysl. Vám osud rodiny neleží na srdci, to vím. Vy myslíte jen na…“

„Dopověz, má dcero,“ odvětila lhostejně matinka, zkoumajíc v zrcadle svou tvář.

„Ano, myslíte jen na nestydaté věci,“ vybuchla jsem, „myslíte jen na to, jak byste sváděla mužské. Nemohu ovšem zabrániti, abyste si nezahrávala s láskou cizích mužů. Ale nedopustím, abyste mi kazila Leopolda, toho nezkušeného hocha“

„Leopolda?“

„Však vy mi dobře rozumíte. Nejednou jsem vás zastihla, jak ležíte na pohovce a pohráváte si s vějířem, přičemž hovoříte s tím mladíkem s frivolní vyzývavostí světských dám. Zkoušíte na nevinném svoje kouzla. Ale vězte, že nedopustím, aby uvázl ve vašich osidlech!“

Matinka vypukla ve zvonivý smích.

„Obávám se, že ses zbláznila, milá dcero,“ pravila a se vztyčenou hlavou opustila pokoj.

Z její ložnice zaznělo: „Leopolde! Ona se zbláznila!“

Nebyl to jediný z výstupů, který jsem měla s matinkou. Její lehkomyslnost mne uváděla v údiv a plnila trpkostí. Avšak brzy jsem seznala k svému uspokojení, že Leopold zůstává chladný k jejímu svůdnickému umění. Je k matince uctivý a galantní, ale neprojevuje jí více příchylnosti, než jaká sluší synovi.

K podzimu oživlo naše město. Studenti se vrátili z prázdnin a naplnili ulice šumivou veselostí. Asi v polovině září přijela herecká společnost a oznámila řadu představení. Herci chodili s cedulemi zvát; vcházejíce do vrátek, švihali hůlkou za svými zády, bráníce se proti psům, kteří na cizince zuřivě doráželi.

Byli jsme radostně vzrušeni, neboť příchod herců přetrhl jednotvárný tok života. Zejména matinka Věnceslava upadla v horečné pohnutí. Přijeli noví lidé, kteří nesou v sobě kouzelný plamen umění. Jedině otec Rudolf se choval chladně a odmítavě. Neviděl herců rád, podezíraje je z nepořádného způsobu života, z rozmařilosti a lehkomyslnosti. Kromě toho pronášejí z jeviště řeči, které otřásají státním pořádkem, a nevážné popěvky, které zlehčují úřady. Proto odmítl s námi navštíviti zahajovací představení.

Brzy bylo jedno jméno v ústech města. Mladé i starší slečny, ba i vdané dámy a studenti ševelili bez ustání: Stanislav Mojmír Květenský.

Všichni jsme plakali pohnutím, když si přehodil malebně cíp pláště přes rameno, přistoupil k osvětlené rampě a odtud přednášel do obecenstva drtivé kletby a monology plné milostného roztoužení.

Žili jsme jeho životem, doufali jsme v jeho lásce, naše srdce byla sevřena bolestnou předtuchou, když zarputilí rodičové bránili mu ve spojení s milovanou bytostí, a když v posledním jednání chroptěl na chudém loži, umíraje z nevýslovné lásky, tu jsme jej oplakávali jako blízkého příbuzného. Ale když pak předstoupil před oponu, klaně se s půvabem dokonalého světáka, tu jásot nebral konce.

Pohlednice a fotografie podepsané jeho jménem obohatily rodinná alba v plyšových deskách. Také na naší kredenci se zjevila jeho podobenka. Byl na ní vyobrazen rytíř s kordem po boku. A na dolejším cípu obrazu bylo napsáno: Ctitelce Thálie, paní Věnceslavě Javůrkové, s oddanou úctou Stanislav Mojmír Květenský.

Vysokou a štíhlou postavu tragédovu bylo vídati v zámeckém parku, kde se vpodvečer procházel, následován zdálky nadšenou mládeží. Zvláště rád trval v malebném postoji před barokním portálem zámku, široký klobouk vtisknutý do vysokého čela a s rukama založenýma. Jeho zrak bloudil v neurčité melancholii v dálce. Nepohnut stával, až jeho černá silueta splynula s měkkým soumrakem.

Matinka, puzena společenskou ctižádostí, usilovala o to, aby herec přijal její pozvání na oběd. Pan Květenský se ostatně nedal příliš nutit a objevil se jednoho dne, zahalen v majestátní havelok a provázen svou rákosovou hůlkou. Věnceslava byla zpita nadšením; zato však tatíček se choval mračně a odmítavě.

Ostatně i já musím říci, že nepůsobil na mě příznivě. Škodolibé denní světlo odhalilo jeho hrubou pleť, která nesla stopy po divadelním líčidle. Oči, které tak démonicky zářily na osvětleném jevišti, byly vybledlé; a pod nimi měl těžké váčky, které svědčily, že svěží mládí uplynulo.

Ukázalo se, že pan Květenský jest žrout a piják. Hltavě pozřel předložené pokrmy a smutně vítal zakončení obědu. Pak složil svoje unavené údy do lenošky a dlouze tlachal o sobě a svých úspěších. Jeho vypravování se hemžila vysokou šlechtou, která hrála v jeho životě ne nepatrnou úlohu. Vypravoval o jakýchsi markýzách v loveckých zámcích, o horkých objetích pod hvězdnatou oblohou a naznačoval tajemství zachycených milostných dopisů a soubojové aféry se žárlivými manžely.

Brzy jsme byli syti jeho společnosti, vyjímaje matinku, která visela na jeho rtech a hltala každé hercovo slovo. Pan Květenský brával ji za ruce a pronášel svým šťavnatým barytonem:

„Milostivá, jedině vy jste mne dovedla pochopit! Ó, kéž bych mohl svoji unavenou hlavu skloniti na vaše prsa a vyplakati hoře člověka, jemuž bylo údělem strádání a nepochopení!“

Po takových slovech rudl otec zlostí, nasadil si čáku a odcházel se sveřepým pohledem. Mně pak kázal, abych bděla nad matinkou a všechny nepřístojnosti hlásila.

Jednou přinutil pan Květenský Věnceslavu, aby recitovala báseň. Přednesla šišlavě verše, upejpajíc se jako školačka.

Herec zkroutil nadšením oči ke stropu a volal exaltovaně:

„Talent! Božský talent!“

Ó, matko…!

Zasluhuješ toho vznešeného názvu, ó, matko Věnceslavo? Což tak jedná starostlivá a své cti dbalá máti? Ženo lehkomyslná, odvrhla jsi své povinnosti, abys v náručí cizího muže se vrhla ve vír marných rozkoší tohoto světa. Opustila jsi své dítky, kterým jsi povinna péčí a láskou mateřskou. Pro přelud světské lásky opustila jsi svoji Helenku, která si hraje s pestrými hadříky v koutě, broukajíc si slastně; zapomněla jsi, že máš doma malou Kláru, Huberta a Vojtíška, kteří se tolik těšili, že se ti pochlubí svým vysvědčením; zanechala jsi tu Blanku, které jsi slíbila, že s ní budeš chodit do tanečních hodin; nedbala jsi toho, že máš ve světě Aloise, který se kdykoli může navrátit, aby se ohřál u rodinného krbu; na mne, na Hedviku, jsi zapomněla, která byla tvou věrnou pomocnicí, i na Ludvíka, kterého jsi ošálila dvakrát. Jednou jsi ho zradila jako milenka, podruhé jsi mu odňala lásku mateřskou…

Ne, nezapomenu onoho smutného večera… Tehdy odcházeli občané z divadla velmi nespokojeni. Místo pana Květenského, který měl vystoupit jako obvykle v titulní roli, objevil se jiný herec, podružného významu. Vím, jak jsem byla tenkrát mrzuta a znepokojena, když o přestávce se mne lidé dotazovali, co je s panem Květenským; jejich otázky svědčily o tom, že pokládají herce za část rodiny, a to mne rozhořčovalo. Viděla jsem, že naše pověst stala se kořistí městských tlachů.

Když jsem přišla domů, tu jsem zpozorovala na kredenci obálku. Kvapně jsem rozsvítila. Dopis! Písmo matky Věnceslavy! Můj bože, nešálí mne zrak…?

Čtu:

…neproklínejte mne, milé dítky, ani Ty, Rudolfe, jehož jsem tolik milovala. Nový, mocnější cit mne zachvátil a já nemám síly, abych mu odolala. Odcházím s panem Květenským, jenž ve mně vznítil plamen nadšení pro umění dramatické. Obávám se, že mne nepochopíte, neboť nevíte, co to je býti umělkyní a rozněcovati davy svým slovem. Ostatně, jak mne ujišťuje pan Květenský, brzy se proslavím a zbohatnu, a pak i Vám nastanou lepší časy. Zapomeňte prozatím na svoji matinku

Věnceslavu,

t. č. dramatickou umělkyni.

Douška: Večeři máte v troubě.

Zpočátku chtěl otec Rudolf pronásledovati uprchlíky a zatknouti pana Květenského pro zločin únosu. Ale Ludvík, který byl v rychlosti povolán, tomu zabránil.

„Nedovolím,“ prohlásil rozhodně, „aby dobré jméno naší rodiny bylo vláčeno do veřejnosti. Věnceslava se velmi provinila, ale nesmí býti potrestána nikým jiným než rodinným soudem. A vy všichni,“ obrátil se k nám dětem, „kdyby se vás někdo zeptal, kde máte matinku, odpovězte, že odcestovala do lázní za účelem upevnění svého chatrného zdraví.“

Četník reptal, neboť jeho manželská hrdost i právní cit byly uraženy. Nicméně nezbývalo mu nic jiného než ustoupiti před Ludvíkovou rozhodností.

Ovšem nemohli jsme zabránit tomu, aby tento trapný případ se nestal předmětem klepů. Městečko, vyhladovělé nedostatkem událostí, vrhlo se na tento skandál. A my po mnoho dní byli jsme zaměstnáni tím, že jsme museli odmítat slova pokrytecké účasti.

Nejvíce zájmu o zmizelou jevil provizor v lékárně U Spasitele, nějaký pan Bašta. Denně číhával na mne a dychtivě se dotazoval, nemáme-li zpráv o Věnceslavě. Hněvalo mne to a já ho příkře odbývala. Byla jsem zvyklá viděti v tom účastenství špinavou zvědavost.

Avšak po čase jsem seznala, že ten hoch trpí po útěku matinky Věnceslavy neméně než my. A nyní si vzpomínám, že jsem často vídávala jeho holou hlavu vyhlížeti z okna lékárny, kdykoli Věnceslava kráčela ulicí. Pan Bašta byl básník, a kdykoli měl noční službu, napsal hojně lyrických básní, které otiskoval v místním týdeníku. Pamatuji se, že některé z nich jsem nalezla při uklízení mezi matinčinými písemnostmi.

Pan Bašta si zvykl docházet k nám, kdykoliv mu volný čas dovoloval, a já si brzy zvykla na jeho přítomnost. Sedával se mnou na lavičce před domem za letních podvečerů. Býval mi úlevou v těch trapných okamžicích našeho rodinného života, neboť byl citlivé duše. Jednou se mi svěřil tím, co jsem již dávno tušila: byl do matinky šíleně zamilován a trpěl neopětovanou láskou.

„Ubohý pane magistře,“ děla jsem, hladíc jej po hlavě, „jak můžete doufat, že vám někdy bude matinka náležet? Nezapomínejte, že ona… vlastně… je vdaná…“

„Nikdy jsem toho nezapomněl, bohužel!“ zvolal blouznivý hoch trpce, „v manželském svazku jsem viděl nepřekonatelnou překážku. Až přišel ten… herec a ukázal mi, že dnešní svět smýšlí jinak…“ Sklonil hlavu a dodal tiše: „Ostatně i já – myslil nezřídka na únos. My básníci míváme takové přeludy. Ale co bych mohl učinit jakožto básník, to není mi dovoleno jako provizorovi. Kam by se mohl ukrýt magister pharmaciae? Počet lékáren je nepatrný a brzy by byla objevena skrýš, kde bych ukryl své štěstí…“

Zaštkal: „Och, Věnceslavo! Nikdy tě nebudu nazývat svou…!“ Položila jsem mu ruku na rámě.

„Kdož ví?“ zašeptala jsem, myslíc na podivuhodné osudy naší rodiny.

Bylo asi půldruhého roku po zmizení matinky Věnceslavy. Bylo to na počátku dubna. Ve vzduchu vonělo jarem. Byla jsem navštívit hřbitov, abych položila na rovy našich tatíčků a matiček svazečky jívy se zlatými jehnědami. Poplakala jsem si na hrobě tatíčka Dominika, modlitbičkou jsem vzpomněla ubohého tatíčka Jindřicha; nezapomněla jsem ani na Martina, který leží stranou našich rodinných hrobů. Všem matinkám, Veronice, Julii i Angelice, jsem povídala o našem rodinném soužení. Vznešená osamělost hřbitova naplnila mou duši sladkým smutkem, kterým ševelily k mému sluchu hlasy drahých mrtvých. Posílena opustila jsem brány svatého pole a vydala se k domovu.

Když jsem se blížila k domovu, byla jsem jata úděsem. Náš příbytek byl obléhán davem lidí. Co se přihodilo? Dala jsem se do šíleného poklusu a na prahu byla jsem uvítána strašlivou zvěstí: otec Rudolf byl zastřelen v zápase s pytláky.