Текст книги "Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке"

Tu přišel do chodby Jindřich, nesa v ruce svícen. Bledá zář voskovice padla na líc neznámého. Ustoupila jsem zpět.

„Martin!“ volám s hrůzou.

„Ten jsem,“ odvětil muž a chechtal se ďábelsky. „Konečně jsi mne poznala, děvenko? Z cesty, mladíku!“ zařval na Jindřicha, „ustup stranou a jdi ke všem čertům, pán tohoto domu přichází. Hola! Připravte pro poutníka pokrm a nápoj, neboť jsem hladov a žízniv. Pak mi upravte lože vedle manželky mé.“

„Matinka,“ pravím tiše, „matinka, milý pane Martine, spí na hřbitově věčný sen. Mnoho se změnilo od té doby, co jste byl pryč. Neblahé jest vaše objevení a já vás zapřísahám, abyste odešel a nerušil štěstí mladého manželství. Probůh, pane Martine, nechť nevolám k hluchým uším. Odejděte do světa a zapomeňte dob minulých.“

„Hahá,“ zaržál Martin, „já mám odejít co vyvrhel odkopnutý od tohoto prahu, uchopit svou žebráckou hůl a své unavené údy složit u silnice, psanec a žebrák, zatímco jiní se budou radovat a těšit z manželské spokojenosti? Přísahám – nikoliv! Jsem zde a pod tím právoplatným krovem hodlám dožít svůj věk. Příliš jsem byl zmítán nepřízní osudu, jenž lomcoval a smýkal mnou po světě.“

„Zadržte, Martine!“ zvolala jsem úzkostlivě.

„Odstup, ďáble!“ zahlomozil Martin, odstrkuje mne stranou, a vešel do světnice. Následovala jsem ho jako ve snách.

Martin usedl za stůl, složil svoji torbu pod lavici a svlékl si boty, huče zlostná slova.

„Co bude s občerstvením?“ zaskuhral. Jala jsem se shledávati jídlo a pití, abych uklidnila nežádoucího hosta. Mezitím vešla do pokoje matinka, bledá a postrašena. Martin zvedl zrak: „Kdo jest tato žena?“

Objasnila jsem mu to.

„Kliďte se odtud, paní,“ zařval Martin, koule děsně očima, „zde není vaše místo. Já, Martin, pán domu tohoto, vám nařizuji, abyste opustila tento dům! Jděte mi z očí!“

Matinka se náhle rozesmála a nebyla k utišení.

„To je divný člověk,“ pištěla, prohýbajíc se v kříži, „takového jsem jakživa neviděla – no ne – “

Martin byl zprvu zaražen tím nenadálým výbuchem smíchu. Pak ale upadl v zuřivost.

„Smějí se mi,“ sípěl, „vetřelci se smějí mé bídě…“

„Ven! Ven!“ zařval koule očima, „ven z domu mého, bídná ženštino!“

Polekány uprchly jsme do kouta. Martin, jehož vztek neznal mezí, pozvedl hůl.

Nevím, jak by s námi naložil. Avšak ponocný, upozorněn hlukem, vzbudil sousedy a s nimi vnikl do domu. Zuřivec byl přemožen, spoután a vydán stráži.

Později jsme se dověděli, že byl přes pokročilý věk a slabost odveden za rekruta. Účastnil se jako vojín tažení šlesvickoholštýnského. Z válečné výpravy se již nevrátil. A nyní chci vypravovat román svého života.

Dospěla jsem v pannu, byla jsem – dnes už je to stařeně dovoleno říci – pěknou dívkou, za kterou se mnohý mladý muž se zálibou ohlédl. Já však nedbala lichotných řečí roztoužených mladíků; byla jsem povahy zádumčivé a neměla jsem myšlení na světské záležitosti.

Avšak i mne potkal osud. Naproti našemu domu byla četnická stanice. A já brzy zpozorovala, že jeden závodčí příliš často hledí do našich oken. Jeho jméno bylo Rudolf a pěkně mu slušel četnický stejnokroj. Večer, když neměl službu, chodil vytrvale podél našeho domu a kroutil si zamyšleně knír. Když přišel do města, tu byly jeho tváře ruměné. Byl vesel a horlivě honil vandráky. Po čase však zesmutněl a současně jsem dostávala navoněné lístky, popsané neurčitými vzdechy a milostnými veršíčky. Podepsán byl vždycky Vaší milostí spoutaný škláv.

Čím více se mi hromadily milostné dopisy, které jsem kradmo čítávala se sladkým strachem, tím více se spadávala líc mého mladého závodčího.

A jednoho dne zastavil mne četnický strážmistr, náčelník místní stanice. Byl to vážný pán, jeho prošedivělý plnovous budil strach u nešlechetných lidí.

Strážmistr pravil: „Chtěl bych s vámi mluvit několik slov, slečno Hedviko.“

Ulekla jsem se, ačkoliv jsem si nebyla ničeho vědoma. Odvětila jsem stísněným hlasem: „Mluvte, pane strážmistře.“

Odkašlal si a děl: „Týká se to Javůrka.“

„Kdo je Javůrek?“ táži se.

„Javůrek je můj podřízený. Doposud jsem ho musel chválit. Byl snaživý a neúnavný ve službě. Nevyhledával kratochvílí, nechodil do hospod leč služebně, a volný čas věnoval čtení služebního řádu a instrukcí. Avšak od nějaké doby se mi nelíbí. Je málomluvný, upadá v roztržitost a také, co se týče zdraví… Jedním slovem není to ten Javůrek, vždycky bdělý a ostražitý strážce pořádku. Pátráním byla zjištěna příčina tohoto nešvaru. Hádejte, jaká je toho příčina?“

„Jaká?“ táži se malomyslně.

„Příčina jste vy, slečno Hedviko.“

„A jak já bych…“

„Už je tomu tak. Je mi hanba o tom mluvit, ale náš Javůrek se do vás zamiloval. Měl jsem už dříve závažné podezření, neboť tu byly četné indicie. Uhodili jsme na něho, a on se po ostrém výslechu přiznal. Prosím, neříkejte nic, to jsou zjištěné okolnosti. Přiznávám se, že to nerad vidím, ale co dělat… Je to sice zlořád, ale ve služebním řádě aniž v instrukcích pro četnictvo nenalezneme opory pro disciplinární stíhání…“

„A co tedy mám činit?“

„Vidíte, proto jsem přišel. Já jsem mu to chtěl rozmluvit, poukazoval jsem na to, že jeho postup je ohrožen, ale všecko marno. Zamilovaný četník je ještě větší vrták než zamilovaný civilista. Tak tedy jsem se podjal úkolu být poslíčkem lásky. Prosím vás, neříkejte to nikomu. Já tadyhle… náčelník četnické stanice, pětatřicet služebních let, bez jediného flíčku v konduitě… a má zde, třikrát fuj, mluvit o lásce…“

Rozhořčeně zachrchlal. Byla jsem zmatena.

„Pane strážmistře,“ šeptám v rozpacích, „já… mé srdce…“

„Jaképak srdce,“ přerušil mne popudlivě, „já vás žádám v zájmu služby, abyste… Milion tuplovaných hromů, co jsem vám chtěl? Jak já k tomu přijdu? Copak mám vám jenom vyřídit? Aha, už to mám. Vzkazuje vám, jestli byste ho prý… zlořečený život… mohla milovat nebo tak nějak… On je vám nakloněn. Že prý máte vzkázat jediné slůvko ano a že máte na něj čekat pod podloubím. Tak co? Odpovězte! Řekněte, že ano, nebo musím žádat o jeho přeložení. Nemohu dovolit, aby mi personál vrkal při měsíčku…“ Zakoulel očima: „Tak co?“

„Ano,“ zašeptala jsem zmateně.

Brzy po této rozmluvě přinesl mi strážmistr vzkaz, abych na mladého četníka čekala pod podloubím, jakmile se setmí. Mnohokráte poté sloužil nám starý bručoun za poslíčka lásky. Velmi reptal domnívaje se, že toto poslání nesrovnává se s důstojností jeho úřadu; nicméně vykonával je věře, že je to v zájmu služby.

A tak naplnil se můj ženský osud. Nastal mi krásný čas milování; ještě dnes vzpomínky na ony chvíle naplňují mé staré oči vláhou. Čekávala jsem na něho, jenž přicházíval s nakrouceným knírkem a s tvářemi, jež se rděly mládím a ostýchavostí. Chodívali jsme spolu lípovou alejí, která voněla medem; míjeli jsme městské ulice, abychom vešli do polí, jež vály za soumraku rosou. Ženy s plachetkami vojtěšky, mlčeliví ženci s kosami potkávali dva milence, kteří se zádumčivě vedli za ruce.

Sedávali jsme na kraji modřínového lesíku a pohlíželi k městu, kde třepetala se matně osvětlená okna lidských příbytků. Rudolf, tak se nazýval můj milý četník, rozprostíral na zemi svůj služební plášť, jsa úzkostliv o mé zdraví. Nejprve se mne tázával, co dělá otec i máti, a zajímal se o chování dětí. Radoval se, když slyšel, že Benedikt i Leopold ve škole prospívají, srdečně se smával, když jsem mu vypravovala o dětských moudrostech maličké Blanky. Byl ke mně uctiv a pln ohledů. Nedovolil si žádné prostořekosti a jiných nezpůsobů, které, jak slyším, jsou zvykem dnešní mládeže. Sám pak vypravoval příběhy ze svého četnického života. Naslouchala jsem se zatajeným dechem o životě odvážných zločinců, kteří pro nespravedlivý zisk nešetří cizího života, o potulných pocestných, kteří znepokojují měšťany žebrotou, i o zlodějích, kteří navštěvují výroční trhy. Byly i příhody veselé, z nichž jedna mně utkvěla v paměti. Četníci obklíčili les, ve kterém tušili tábor cikánů, kteří obtěžovali kraj. Pušku v pohotovosti, plížily se dvě četnické hlídky proti sobě, směrem k hořící hranici, u které, jak se domnívali, leželi cikáni. V lesní temnotě srazily se patroly a vrhly se na sebe s voláním „Stůj!“. Rudolf se smál, když si vzpomněl, jak zatkl svého druha, který se pokoušel ho spoutat.

O lásce však ostýchavý četník neodvážil se mluvit, ačkoli jsem mu dodávala odvahy, pokud se to srovnávalo s dívčí cudností. Zato však posílal mi lístky zdobené holubicemi a věnečky z pomněnek, ve kterých se úhledným písmem rozhovořil o svých citech. Také psával krásné veršíky o lásce a věrnosti, a já se obdivovala jeho básnickým vlohám.

Matinka Angelika brzy poznala, že jsem nesvá, i usoudila, že moje srdce promluvilo. Svěřila jsem se jí se vším, a tak se stala mou důvěrnicí. Dychtivě čítávala milostné dopisy, které mi pan Javůrek posílal, a také ona divila se krásnému písmu a vznešenému slohu, který prozrazoval cituplnou duši.

Někdy jímala ji lítost, že ona sama není účastna toho štěstí lásky.

„Mně,“ říkávala truchlivě, „nikdy tak krásně hoši nepsali. Ten hudebník, otec mého syna, psával tak kostrbatě, že by to lékárník stěží přečetl. Vyjadřoval lépe své city ústně. Dnešní pokolení je vzdělanější a modernější. Za mých časů nebývalo tak poetických četníků. To dělají ty školy.“

V její duši se zahnízdila nespokojenost a náš Jindřich musel často slyšet prudké výčitky z jejích úst. Nutívala ho, aby také on jí psal milostné dopisy. Dobrý Jindřich zesmutněl. Nedovedl obratně vládnout perem. Ale chtěl vyhovět, aby uhájil klid v domácnosti. A já, vidouc jej zmateného, přispěla jsem mu na pomoc. Svěřovala jsem mu dopisy četníkovy, které Jindřich užíval za předlohy a po příkladu školáků po večerech opisoval a pak je, zalepené v obálce, svěřoval poštmistrovi.

Avšak matinka ani s tím nebyla spokojena a tvrdila, že četník píše vzdělaněji a uhlazeněji. Pan Javůrek byl v domácích hádkách neustále stavěn za příklad. A tak klid vystěhoval se k mému zármutku z našeho domu. Jindřich se v sobě trápil a kvapem scházel.

Za těch okolností jsem horoucně toužila, aby mne můj četník odvedl z domova a poskytl mně rodinného štěstí. Než to bylo nyní daleko obtížnější než dříve. Matinka totiž, jata zájmem o osobu mého milence, chtěla ho osobně poznat. Kromě toho tvrdila, že nesluší dívce scházet se s vyvoleným za zády rodičů.

„Ať pan Rudolf přijde k nám,“ mínila, „dokud se patřičně nevyjádří, nestrpím žádných schůzek. Nedělá to dobrotu. Počíná to nevinným vrkáním, a pak je z toho hanba. Známe mnoho takových příkladů.“

A trvala na tom, že mne bude doprovázet na dostaveníčka. Neviděla jsem toho ráda. Také četník byl nemile překvapen a málomluvný. Zato matinka oplývala výmluvností a sama vedla rozpravu. Škádlila Rudolfa pro jeho nesmělost a povzbuzovala ho odvážnými řečmi. Četník se zardíval a kroutil si v rozpacích knír.

Večer, když jsme uléhaly k spánku, řekla Angelika: „Tvůj četník je švarný chlapík. Škoda, že je ostýchavý jako panenka. No, však… Já mu dám školu. Naučím ho, aby byl dvornější a počínal si jako muž…“

Ježto jsem stísněně mlčela, pociťovala nutnost dodati: „Ale Hedvičko, aby ses nedomnívala… Já nemám na něm žádného zájmu. Já jen kvůli tobě. Chci, aby tvůj manžel byl v každém směru muž. Je moje mateřská povinnost postarat se o štěstí dceřino…“

Toho času přivalila se válečná vichřice a přinesla do země zkázu a hoře. Pruský král vtrhl se svou armádou do českého království. Lidé byli zmateni a poděšeni. Bázliví nakládali svůj majetek na žebřiňáky a starali se, aby se ukryli do bezpečí. Přicházely zvěsti, že pruské vojsko loupí a ženy zneucťuje. Matinka naslouchala těm řečem se vzrušenou tváří.

„Mne,“ volala, „nikdo nezneuctí. I pěti vojákům se ubráním.“

Do rodin vnikla starost o živobytí, neboť zásoby potravin mizely z trhu. Nastala veliká drahota. Staří lidé, kteří pamatovali napoleonské vojny, prorokovali mor z hladu. Lidé, pravili, budou se živit lebedou a chlebem z řezanky.

Modlili jsme se za zdar zbraní našeho dobrotivého mocnáře a přáli jsme porážku sveřepým Prusům, odvěkým nepřátelům našeho národa. A my ženy po celé noci jsme dělaly cupaninu pro raněné vojáky.

Žel, že Bůh nevyslyšel našich proseb. Krvavá bitva u Hradce Králové rozhodla osud zbraní. Pruské vojsko vtrhlo do bran pražských a záhy přišly zvěsti o příměří.

Po celou dobu války jsem svého milého četníka Rudolfa okem nespatřila. Byl velmi zaměstnán stíháním zběhů, kteří prchli od svých regimentů a skrývali se v lesích. Velmi jsem po něm toužila, a proto jsem se zaradovala, uslyševši zprávu o uzavření míru.

Konečně jednoho dne zaklepal na naše dveře. Byl unaven obtížnou službou a přepadlý. Odvrhla jsem svůj dívčí stud a klesla jsem mu v náruč.

„Nyní,“ šeptala jsem, „nyní, můj drahý, nikdo nás od sebe neodloučí. Jsem tvá navždycky.“

Rudolf zdál se býti roztržit a ptal se po matince.

Když matka Angelika vešla do dveří, tu radostně pokročil jí vstříc a stiskl jí obě ruce. Jak byl pozorný můj Rudolf! Zdálo se mi, že matinka podržela jeho ruce déle, než bylo nutno.

„Raduji se,“ pravila matinka, „že vás vidím zdravého a že jste bez pohromy unikl z té hrozné války. Viděl jste mrtvé a raněné? Stál jste v krupobití kulí? Dobyl jste nepřátelského praporu?“

Rudolf skromně odvětil, že se bitvy nezúčastnil a že byl pověřen službou v zázemí. Arci, ta služba byla těžká a mnohdy nebezpečná. Neboť mnozí dezertéři prchli i se střelnou zbraní.

„Nu, večer,“ pravila matinka, usmívajíc se přívětivě na četníka, „večer musíte přijít a vypravovat své příhody.“

A vyprovázela četníka ze dveří za ustavičného štěbetání, nedavši mu ani času, aby se rozloučil se mnou.

Osaměla jsem a podivná myšlenka zavrtěla se v mém nitru.

Nová rána dopadla na naše rodinné štěstí. Tatíček Jindřich těžce ochuravěl. Přivolaný lékař konstatoval spálu. Na moje úzkostlivé dotazy krčil rameny. „Je to povážlivé,“ pravil, „spála v tak pokročilém věku…“

Celou noc jsem ošetřovala drahého Jindřicha, který se zmítal v horečných snech. Blouznil o tom, že si hraje s dětmi a že ho kluci šidí. Volal Ludvíka, aby mu přišel na pomoc. Dávala jsem mu ledové obklady a lžičku léku. Nebylo to nic platno. Jeho sil kvapem ubývalo. A když se rozbřesklo ráno, nebylo již Jindřicha mezi živými. Ležel na posteli s dětským úsměvem na bezkrevných rtech…

Řada hrobů našich drahých byla rozmnožena o čerstvý rov. Později vztyčil tu Ludvík labradoridový náhrobek s prostým nápisem:

Jindřich Hrdlička

(Zemřel roku 1866.)

5

Bylo to asi půl roku po smrti našeho tatíčka. Byla ještě zima, země byla mrtvá, ale ve vzduchu již zavánělo jarem. Avšak pro mne nebylo jara; moje srdce zemřelo, jsouc zrazeno a ošizeno. Můj Rudolf… avšak nikoli. Nechci ho vzpomínat. Příliš brzy dal mi osud okusiti trpkost zhrzené lásky.

Psala jsem Ludvíkovi tento dopis:

„Milý bratříčku, velmi těžce se mi píše toto psaní. Jsem kořistí zmatených a hořkých pocitů. Chtělo by se mi následovat našeho nezapomenutelného tatíčka Jindřicha, neboť nemám, proč bych dále žila.

Znal jsi moje vztahy k četníku Javůrkovi. Schvaloval jsi tento poměr a říkával jsi, že rád vidíš, že jsem si oblíbila muže seriózní a zabezpečené existence. ‚Četník,‘ to byla tvoje slova, ‚chráně veřejný pořádek, dovede chránit i svoji rodinu. Mám důvěru k tomuto muži. Jsem jist, že dovede zachovávat své milostné přísahy tak, jako by šlo o služební přísahu.‘ Mýlil ses, ubohý Ludvíku, zrovna tak, jako se zmýlila Tvoje sestra. Můj četník zrušil svoji přísahu.

Naše matinka již dlouho projevovala o toho muže zájem. Já v tom neshledávala nic divného. Věřila jsem jí, když říkávala, že je její povinnost prozkoumati povahu muže, který se má státi jejím zetěm. Neviděla jsem ráda, když tak činila příliš horlivě, ale vysvětlovala jsem to jejím temperamentem.

Zpočátku provázela mne na dostaveníčka a vedla s mým snoubencem hovory o obecných věcech. Četník býval mrzut a nejednou mi vytýkal, že vodím s sebou matinku. Bránila jsem se, uvádějíc ony důvody, jež jsem slýchala od své mateře. Rudolf se spokojil. Později jsem zpozorovala, že matinku rád vidí a v její přítomnosti se veselí. Ve své nezkušenosti byla jsem tomu ráda, spatřujíc v tom dobré znamení pro dobré soužití s budoucí tchyní. Ani mi nebylo nápadno, že bývá mrzut a rozladěn, když jsem někdy přišla na dostaveníčko sama.

Když obdržel povolení, docházel k nám každého dne. Matinka uvařila čaj a Rudolf býval velmi rozjařen. Tatam byla jeho nesmělost. Ke mně sice býval i dále uctiv, ale s matinkou odvážně laškoval. Angelika však se nikdy neurazila, naopak, byla v dobré míře a její perlivý smích naplňoval dům. Tehdy již počínala jsem mít podezíravé myšlenky a moje srdce nylo ve stínu zlých předtuch.

Jednou jsem je přistihla, kterak se líbali. Byla jsem zaražena a pláč zadrhl mi hrdlo. Ale tehdy se jim ještě podařilo mne upokojit. Matinka pravila, že Rudolf je z kraje, kde je zvykem líbat tchyně. Je to takový místní obyčej a nic jiného.

Posléze oba se přestali tajit svým poměrem. Ještě se ani nezazelenala tráva na čerstvém hrobě tatíčka Jindřicha, když matinka počala chodit s Rudolfem veřejně a okázale. Sotva se setmělo, již brala šátek a kvapně ubíhala k modřínovému háji, kde mívá s Rudolfem dostaveníčka.

Mně se Rudolf nápadně vyhýbal, a když jsem ho zastavila, byla jeho slova kvapná a úsečná; vymlouval se na službu. Když jsem vstoupila do pokoje, kde dlel Rudolf s matinkou, tu hovor se přetrhl a obklopilo nás tíživé ticho. Viděla jsem, že jsem jim na obtíž.

Ve svém zoufalství vyhledala jsem náčelníka četnické stanice a žádala ho, aby mi pomocnou ruku podal.

Vousatý strážmistr se rozkatil.

‚Ejhle!‘ zvolal, když vyslechl mé vypravování, ‚tak takové je to? Co mám činiti, slečno? Což mohu ho přinutit, aby se k vám vrátil? Obávám se, že mne neuposlechne, neboť takových předpisů nestává.‘

Měřil světnici zlostnými kroky.

‚Což jsem já nějaký patron milujících? Zlořečený život! Jestli měl kdy přednosta četnické stanice takové trápení s personálem! Nejlépe vším praštit a jít do penze. Zločinnost v mém okrese vzrůstá, a on se mi zaplete s vdovou!‘

Zastavil se: ‚A kolik je vás dětí?‘

Vypočítávala jsem: Ludvík a já, Benedikt a Leopold, pak Blanka, po jistém váhání jmenovala jsem též Aloise.

‚Šest dětí!‘ zahučel strážmistr se zlostným úšklebkem. ‚No jestli je v tomhle kus smyslu…‘

Náhle se rozzuřil.

‚Ven!‘ zařval, ‚ať vás nevidím! Nebo vás zatknu pro… třeba pro spiknutí proti branné moci…‘

Opustila jsem četnickou stanici s těžkým srdcem.

Cítím, že je můj život zmařen, i prosím Tě, milý Ludvíku, abys mne přišel potěšit v mém těžkém soužení.“

V několika dnech Ludvík přispěchal a přinášel starost ve své líci. Znova jsem mu vypověděla své trápení. Naslouchal vážně mým slovům a pak se jal mne konejšit. Slíbil, že s četníkem i matinkou promluví rozumné slovo. I zdvihl se, aby vyhledal Rudolfa.

Nezastihl jej, protože byl četník ve službě. Nato uzavřel se s matinkou v pokoji. Když se po drahné době objevili, byl Ludvík zasmušilý a mlčeliv a matinka měla oči zarudlé.

Večer se Rudolf dostavil jako obvykle. Měl v ruce kytici polních květů a dychtivě se sháněl po matince. Zarazil se, spatřiv Ludvíka. Ten však pokynul rukou a velel mu, aby se posadil.

Seděli jsme kolem stolu, matinka, Ludvík a já, zahaleni v teskné mlčení. Rudolf se nerozhodně posadil na kraj židle.

Ludvík přerušil ticho: „Slyšel jsem, pane Rudolfe… Vím vše. Ucházel jste se o mou sestru, obloudil jste mladé srdce lichotnými slovy, a pak jste je opustil, zrušiv slavné přísahy. Co mi odpovíte?“

Četník svěsil hlavu. Takřka mi bylo líto licoměrníka, jenž seděl zde zdeptán tíhou Ludvíkových výčitek.

Vzdychl a tiše promluvil: „Nevím, co se se mnou stalo. Jsem jakoby očarován. Jako bych požil kouzelného nápoje. Když jsem poprvé spatřil slečnu Hedviku, promluvilo mé srdce horoucí mluvou. Domníval jsem se, že budeme spolu kráčet ruku v ruce životem. Avšak moje sny se rázem rozprchly, jakmile jsem stanul tváří v tvář paní Angelice. Byl jsem stržen vírem prudké vášně a zapomněl jsem na vše, na Hedviku, svaté přísahy i celý svět. Pokládáte mne snad za bídníka, ale já nejsem tak silen, abych odolal útoku milosti. Jsem tak zmaten a na duši zraněn, že jsem dnes sestavil raport pro představené ve verších. Strážmistr mi vyhrožuje propuštěním.“

Zaúpěl: „Mé srdce, ach, mé ubohé srdce!“ Hlava mu klesla do dlaní a ramena se mu otřásla prudkým štkaním.

Byla jsem dojata a pohladila jsem ho po hebkých kučerách. Ach! Jak ráda jsem hladila tyto kučery tam u modřínového háječku…

Také Ludvík byl rozlítostněn tou pokornou řečí.

Po chvilce promluvil zřejmě pohnut: „Nechci být vaším soudcem, pane Rudolfe. Vím, že divně si osud hraje s lidmi a těžko poutat srdce, které se poplašilo. Přemýšlel jsem o té věci a došel k přesvědčení, že není dobře rušit něžná pouta, která pojí dvě srdce…“

Obrátil se ke mně: „Myslím, milá Hedviko, že by bylo nejlépe, abys ustoupila. Nic jiného nezbývá. Jsi ještě mladá, a já věřím, že tě ještě potká štěstí, kterého si zasloužíš pro svou dobrotu.“

Pak se tázal četníka: „Co hodláte učinit, pane?“

Rudolf vztáhl k němu ruce: „Prosím a žádám vás snažně o ruku vaší matinky.“

„Milý Ludvíku,“ žadonila Angelika, „prosím, abys dal svolení k našemu sňatku.“

Ludvík pohladil si čelo.

„Tak bude lépe,“ mínil tiše. „Sirotám je třeba otce, který by je vychovával…“

Četník i matinka vrhli se s jásotem Ludvíkovi kolem krku.

„Díky, milý Ludvíku!“ zvolala matinka.

„Díky, mladý příteli!“ jásal četník.

Ludvík vážně povstal a pravil: „Přijměte mé požehnání.“

Angelika s Rudolfem klesli na kolena a Ludvík děl: „Žehnám vám k manželskému spojení. Žijte v lásce a ve svornosti a buďte dobrými rodiči nám ubohým sirotkům.“

Snoubenci slíbili pohnutými slovy, že budou následovati těchto slov. Pak Ludvík mluvil o manželských povinnostech a udělil šťastnému párku mnoho dobrých naučení.

Slzy mi plynuly při těchto slovech po tvářích a já cítila, že s těmito slovy rozplývá se můj žal ze zklamané lásky. Nabyla jsem klidu a do srdce se mi vloudil pocit jakéhosi štěstí. Posléze pak radovala jsem se s radujícími a byla jsem spokojena, že budu míti opět tatíčka.

Ludvík mi pokynul pohledem a my oba opustili snoubence, abychom je zanechali v šťastné samotě.

Brzy nato nás Ludvík opustil, aby odcestoval za svým povoláním. Před odjezdem mi vložil na srdce, abych pilně dohlížela na hospodářství a opatrovala blaho budoucích mladých manželů.

Po jeho odjezdu počala jsem horlivě konat přípravy k svatebnímu kvasu.

Po svatbě plynul čas klidně a mírně; nic nevzrušovalo život novomanželů. Ve městě sice vzbudil sňatek Rudolfa s matinkou dosti pozornosti. Lidé se pozastavovali nad tím, že matka odvedla dceři ženicha, a říkali, že to nepovede k dobrému. Mýlili se. Pokud na mně bylo, já se uhnula z cesty a snažila se, aby nic nezkalilo štěstí mladého manželství. Brzy jsem se uklidnila nad ztrátou snoubence. Můj bože – minulo mi teprve šestnáct let a v tomto věku se lehce zapomíná. Byla jsem dokonce šťastna. Siroty měly opět tatíčka. Pro udržení rodiny byla jsem ochotna ke každé oběti.

Rudolf záhy zapomněl, že býval kdysi mým milencem, jenž s tlukoucím srdcem očekával svoji dívku u modřínového háje. Stal se přísným a starostlivým otcem. Dbal o to, aby moje dívčí pověst neutrpěla. Trval na tom, abych navštěvovala služby boží a stýkala se pouze s mravnou společností. Nedovolil, abych za soumraku opouštěla příbytek, a na procházku jsem směla pouze v průvodu matinky. Pamatuji se, jak jednou ztropil povyk, když jsem se večer déle zdržela ve společnosti mladého učitele, s nímž jsem ráda rozmlouvala, protože byl vzdělaný a uctivý.

Rozhořčení mu zbarvilo líc do ruda a nakroucený knír se hrozivě chvěl.

Zlobil se a bil pěstí do stolu: „Netrpím procházek s mladíky, netrpím večerního toulání. To se na mladou dívku nesluší. Jsem odpovědný za mravnost svých dětí.“

„Je to pravda, co říká tatík,“ připojila se Angelika, „já to vím. Tihle dnešní mladíci jsou příliš lehkomyslní. Běda dívce, která bere jejich řeči vážně. Pak jsou z toho slzy a nářky, ale to už je pozdě.“

Tatínek chodil mezitím po pokoji, mračný a rozhořčený. Jeho zrak utkvěl na kredenci, kde ležela vázaná knížka.

„Co je tohle?“ ptal se, bera knihu do ruky.

„To jsou,“ odpovídám ostýchavě, „Večerní písně Vítězslava Hálka.“

„Od koho máš tu knihu?“ vyslýchal přísně Rudolf.

„Pan učitel mi ji půjčil,“ odvětila jsem tiše.

Rozčilil se.

„Básničky! Vida! To jsou mi krásné věci! Počíná se to básničkami a končí se to hanbou. Ó, dcero nezdárná!“

„Tatíčku!“ volala jsem úzkostlivě.

„Mlč! Netrpím moderní poezie ve své domácnosti. Tihle spisovatelé jenom bouří lid proti vládě a náboženství. Probouzejí lehkovážné myšlenky. – Bude nutno,“ mručel zavile, „vykonat u toho učitele domovní prohlídku, nechová-li zakázané tiskopisy… – A ty,“ obořil se na mě, „kliď se na lože! Já už učiním opatření, aby nebyla rušena kázeň v domě.“

Druhého dne kázal, abych šla k panu faráři. S tlukoucím srdcem jsem se vydala na faru. Stařičký kněz mi velel, abych se posadila, a pak mluvil svým mírným hlasem o zednářích, kteří kazí lid svými liberálními myšlenkami, o buřičích, kteří nectí ani krále, ani církev.

„Jako v té Francii,“ pravil, „lůza zkažená nevěreckými filozofy odvážila se prolíti královskou krev. K takovým koncům to dochází. Nesmíme naslouchat hlasům svého rozumu ani lichotkám lidí zpupných a opovážlivých, ale následovati naučení rodičů a rad kněží. Já pozoroval, že ten učitel je také takový svobodomyslný ptáček. I bude nutno si povšimnout toho falešného proroka. Jedna prašivá ovce nakazí celé stádo.“

Propustil mne s mnohým naučením, obdarovav mne nábožnými knížkami, které mne nabádal horlivě číst pro duchovní povznesení a utvrzení ve víře.

Několik dní nato byl volán pan učitel na úřad a byl podroben přísnému výslechu. Dostalo se mu varovné důtky. Od té doby jsem ho nespatřila. Byl přeložen do odlehlé horské vsi.

Tatíček Rudolf se upokojil vida, že meškám doma, zaměstnávajíc se prací, a že čítám pouze kalendáře a nábožné knížky, které mi půjčoval pan farář. Byl pak ke mně vlídnější, aniž by slevil na své přísnosti.

Matinka Angelika se v manželství s Rudolfem zřejmě změnila. Odložila svou pištivou chechtavost a stala se z ní vážná matrona. Se svým manželem tak srostla, že počala se horlivě zajímat o četnickou službu.

Stala se horlivou čtenářkou služebního řádu pro četnictvo, z něhož uměla celé části nazpaměť. Všecko, co se týkalo služby, vzněcovalo její horlivý zájem. Obsah cirkulářů, nařízení i připomínek, které docházely od nadřízených úřadů, znala dříve než Rudolf.

Zpřísněla a navykla podezíravosti.

Naučila se vidět v lidech špatnosti, které musejí tajit před úřady. Zejména měla v patrnosti náhodné cizince, kteří navštívili naše městečko. Každý z nich vzbuzoval v ní představu politického agenta s tajným posláním rozsévat vzpouru proti vrchnosti a nenávist proti císaři. Občané se jí stranili, obávajíce se jejího zpytavého ducha.

Pronásledovala bezbožnost, svobodomyslné řeči a mravní nevázanost. Stávalo se, že mnohému párku překazila dostaveníčko, když se domnívala, že oni milující mají nemravné úmysly. Rodičům udělovala rady, kterak mají své děti vést k dobrému. Zakládala bohulibá manželství a rozváděla snoubence, s jichž spojením nesouhlasila. Celé město trpělo pod její krutovládou. Měla velikou moc, protože požívala vážnosti u kněží a její slova platila na úřadě. Proto každý, ač s tajným reptáním, se jí podroboval.

Jednou se stalo, že Rudolf onemocněl a nemohl do služby. Angelika vzala s nadšením břemeno služby na sebe. Zastavovala vandrovní tovaryše, zkoumala pracovní knížky a za krátkou dobu její služby ocitlo se několik podezřelých cestujících v místní šatlavě.

Strážmistr nemohl si jí vynachválit.

„Škoda,“ mínil, „že jste žena. Jaký by byl z vás četník!“ A dával ji podřízenému mužstvu za příklad.

Změna povahy nezůstala bez vlivu na její tělo. Ztratila svoji přívětivou ruměnost s libou zaokrouhleností. Přísnost, mravní zásady a pobožnost vysušila tu oblou postavu. Její ženskou krásu poplenil přílišný zájem o veřejné záležitosti.

Nalezla zálibu ve starodávném úboru a potírala zálibu ve výstřednostech módy. Musela jsem podstoupit těžký boj, než mi dovolila nosit honzíka a nabírané sukně se širokou vlečkou. Směla jsem se pyšnit účesem jenom o několik centimetrů nižším, než móda předpisovala. Můj klobouk, zdobený napodobenými hrozny a cizokrajným ptactvem, vzbudil v ní nelibost. A dlouho musela jsem před ní skrývati svůj maličký slunečník s krajkovými volánky.

Přesto byla jsem spokojena, neboť za tohoto manželství byl v domě dokonalý pořádek. Vzpomínala jsem na nebožtíka Jindřicha. Jak bylo všecko jiné. Za dobrotivého Jindřicha panoval zmatek a zlovolný Martin se roztahoval v domě, utiskuje sirotky. Mnohdy býval i nedostatek a děti plakaly hladem. Nyní to mohu prozradit. Dobrý Jindřich se nebude na mne hněvat. Nyní jsou děti syty a čistě oděny. Jsou ovšem poněkud zamlklé, neboť není jim dovoleno skotačit. Všechen volný čas je věnován naukám a pobožnosti. Pouze v neděli odpoledne vydá se celá rodina na procházku. Míjíme městské ulice, uctivě pozdravováni občanstvem, a ubíráme se do polí. Horký vzduch se tetelí nad krajinou a ukryté kobylky suše zpívají. Rudolf nejprve zjistí, není-li nikoho nablízku, a pak si rozepne límec své četnické blůzy a spokojeně oddychuje. Matinka nese na ruce pléd a já jsem obtížena košíkem s občerstvením. Oba chlapci, Benedikt a Leopold, vedou se způsobně za ruce a tiše rozmlouvají. Jedině Blance je dovoleno švitořit a poskakovat a my všichni se usmíváme jejím dětským nápadům. Když dojdeme k lesíku, tu rozestře se pléd na pažitě a my opatrně usedáme, naslouchajíce vážně úvahám tatíčka Rudolfa. Teprve když se ohlásí večer chladem a z lučin stoupá pára, tu se zvedneme a kráčíme v pořádku domů radujíce se, že jsme strávili tak krásné odpoledne…

Tak uběhlo několik let. A za ta léta potěšila Angelika svého manžela třemi dítkami. Povila chlapečka Vojtíška, dva roky potom Huberta a posléze dala život dcerušce, která byla nazvána Klárou.

Mezitím dospěla obě dvojčata a Rudolf se rozhodl, že je dá do latinských škol, neboť chtěl z nich mít pány. Vážný a jemný Benedikt byl určen ke kněžskému stavu a z čilejšího Leopolda měl býti advokát nebo lékař.

Hodlal také mě zaopatřit a ohlížel se po vhodném ženichovi pro mne. Bylo dosti uchazečů, kteří si přáli spojit svůj život s mým. Avšak já je všecky odmítla. Ne snad že by se mi nelíbili. Mnohý z nich byl schopen probuditi ve mně hlubší city. Ale v ten čas počala si matinka naříkat na zdraví. Nějaký vnitřní neduh ji trápil a ona valem scházela. Nechtěla jsem ji opustit, neboť jí bylo třeba pečlivé obsluhy. Kromě toho bylo se mi starat o děti, na něž nemohla nyní matinka dohlédnout. Viděla jsem, že Rudolfova hlava se sklání těžkými starostmi; jeho knír schlípl a ruměná líc zpopelavěla. Také Ludvík mi velel, abych neopustila rodinu, kterou opět ohrožovala neblahá sudba.