Текст книги "Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке"

13

Bylo to pro nás velké neštěstí. Leč veliká rána, která nás stihla, byla mírněna nadějí, že matinka nezůstane dlouho vdovou. Pan Gibián, který už za života tatíčkova býval u nás častým hostem, projevil nyní, že má vážné úmysly. Jakmile uplynul rok smutku, přišel a požádal o matinčinu ruku. Nevzpírali jsme se tomu spojení, neboť pan Gibián se těšil pověsti řádného člověka a jeho výnosný závod poskytoval záruku, že rodina nebude trpěti nedostatku.

I slavili jsme svatbu a po oddavkách odstěhovali se mladí manželé i s rodinou do Prahy. V hlavním městě usídlili jsme se v rozsáhlém domě pana Gibiána. Nerada jsem se loučila s rodným městem, kde jsem strávila tolik šťastných i smutných chvil a kde jsem zanechávala na svatém poli rozsáhlou řadu otců i matek, kteří se předčasně odebrali tam, odkud není návratu…

S námi odjel také starý pán Oldřich, který se pro pokročilý věk vzdal živnosti a umínil si, že poslední léta svého života stráví u syna.

Matinka povila v řadě roků šťastného života svému muži dvě dítky, chlapečka Viktora a holčičku Karolinu.

V Praze navštívil nás Ludvík a měl velkou radost, když ve svém dědouškovi poznal soka z dětství, uličníka Oldřicha.

Byly to blažené chvíle, když oba starci sedávali za sladkého letního soumraku na lavičce před domem a v bezzubých ústech převalovali vzpomínky z dětství. Ludvík měl na ruce Karolinku a děd Oldřich choval Viktora.

„Pamatuješ se, dědoušku,“ tázal se Ludvík, „jak jsem vám jednou rozbil okno?“

„Jak bych se nepamatoval,“ odvětil kmet, dobrotivě se usmívaje, „byli jsme to sakulentští uličníci, já i ty, můj hochu…“

14

Byl znojný den červnový roku devatenáct set čtrnáct. Ulice toho velkého města byly truchlivé a liduprázdné. Tu a tam bylo zříti penzistu v černém kabátě, jak ubírá se drobným krůčkem, klepaje hůlkou, nebo stařenu s modlitební knížkou. V malém, zaprášeném parku usínaly chůvy nad dětským kočárkem. Přešla skupina vojínů v lesklých čákách a neforemných botách.

Tatíček s matinkou odjeli s většími dětmi na výlet, já pak s dědouškem Oldřichem hlídala drobotinu. V hromadě písku popelil se Viktor s Karolinkou, broukajíce si něžně a bezstarostně. Ze zahrady blízké restaurace ozývaly se zvuky vojenské hudby. Nějaký spolek měl svoji jubilejní slavnost, spojenou s loterií a koulením o ceny.

Najednou umlkl břeskný zvuk trumpet a řinčení činelů. Nastalo zlověstné ticho. Vyhlédla jsem oknem, a vidím hloučky lidí v rozčilené debatě. Jakýsi ponurý zmatek zdvihl se v tom mrtvém tichu. Vyšla jsem ven, abych se dověděla, co se přihodilo.

Přinesla jsem neblahou zvěst: V Bosně byl zavražděn následník trůnu arcivévoda František Ferdinand. Byl prý zastřelen i se svou chotí nějakými špatnými lidmi. Dědoušek Oldřich, uslyšev to hrozné poselství, sepjal ruce a zašeptal: „To nepřinese nic dobrého!“

Nerada vzpomínám těch strastiplných dnů, které následovaly. Hoře a strádání zavalilo zemi. Zdvihla se bouře, kterou bylo bezmocné lidstvo unášeno jako stébla slámy. Vidím zástupy mužů oděných v neforemné šedé stejnokroje. Ženy a děti obléhají kasárny. Zvuky polnice třepetají vzduchem a obyvatelstvo je zachváceno jakýmsi nesmyslným nadšením. Projíždí množství vlaků, ověnčené vozy, ze kterých se ozývá zoufalý řev opilých vojáků.

Vojna vtrhla i k nám a zpustošila rodinu. První, koho se zmocnila, byl tatíček. Doprovodili jsme jej za zvuku vojenské hudby na nádraží; a s námi doprovázel pochodovou setninu velký roj žen a dětí. Vstoupil do vagonu, pokynul nám rukou a vlak se hnul. Voda se zavřela.

A již v následujících dnech doprovázeli jsme Vojtěcha. Měl dubový lístek za čepicí a plakal, pojídaje buchtu, kterou jsem mu upekla na cestu. Jediná naše útěcha byla, že byl přidělen pluku, kterému velel podplukovník Leopold.

Po celý rok devatenáct set čtrnáct doufali jsme v ukončení války. Noviny přinášely zprávy o velikých a slavných vítězstvích. Ale ranění, kteří plnili nemocnice, školy a všecky veřejné budovy, vypravovali, jak prchali dnem i nocí před velikou silou ruského vojska.

Na Vánoce jsme obdrželi zprávu, která nás potěšila. Úředním sdělením byli jsme vyrozuměni, že tatíček padl do zajetí. Oddychli jsme si, že se té vojny zbavil. Těšili jsme se, že zakrátko se s ním shledáme.

Ale přišel rok devatenáct set patnáct, a konec války neviděti. Pořád ještě pochodují z kasáren k nádraží oddíly vojska; ale zástup doprovázejících se znatelně ztenčil. Také zmenšil se počet těch, kteří jásali při spatření pochodové setniny a vojáky podarovávali. Ceny zboží znatelně stouply. Bylo nutno zavést poukázky na mouku a cukr, protože je nedostatek vagonů. Mužští si naříkají, že nemohou obdržet některé druhy tabáku.

Devatenáct set šestnáct: Pořád odvádějí muže, kteří jakživ nesloužili. Pochodové setniny sestavují ze starých, vousatých domobranců a mladíků, kterým tvář teprve obrůstá pýřím. Dobročinné dámy podělují vojáky lístky polní pošty a zápalkami. Vždycky jedna krabička přijde na dva muže. Z naší rodiny berou nám na vojnu jednoho hocha po druhém. Z výkladních skříní mizí zboží. Na výdej potravin dlužno čekat po celé hodiny v dlouhých frontách. Počet našich nepřátel přibývá. Pořád nové a nové země vypovídají nám válku. Krutá nouze tluče na vrata. Všecka starost o živobytí leží na nás ženách. Matince Božence se podařilo obdržet místo u pražské tramvaje. Velice jí sluší stejnokroj průvodčího. Blanka, jejíž muž hlídá mosty v Bosně, slouží u městské aprovizace.

Devatenáct set sedmnáct: Mám plnou mošnu papírových peněz a železných dvacetihaléřů a hledám, kde bych mohla dostat trochu mléka pro malé děti. V neděli jsme chodili žebrotou po vesnicích. Někde jsme nalezli vrata uzavřena, někde odvázali na nás psy, ale v jednom statku jsme obdrželi batoh krupice za holičskou soupravu a obraz. Ale na nádraží nám četníci naši kořist zabavili. Děti nechodí do školy, protože se ve třídách netopí, a rodiče je posílají krást uhlí. Cigarety možno obdržet v papírnickém závodě, ale maso v trafice. Kdekdo obchoduje. Boty se vyměňují za mouku a piano za pytlík krystalového cukru. Zboží se vyměňuje za zboží. A ženy, které ničeho nemají, nabízejí sebe za kus erárního chleba.

Devatenáct set osmnáct: Náš soused byl přistižen, kterak pojídá slaninu, a byl davem rozhořčených lidí lynčován. Do pole rukují hluší, kulhaví a hrbatí. Důstojníci se stydí, když vedou na nádraží setninu mrzáků. Ludvík se bojí, že ho také odvedou; dojde prý i na sedmdesátileté. Helenka se nám ztratila. Tři dni nebyla doma a pak jsem ji nalezla u jednoho obchodníka. Plakala a povídala, že jí za lásku slíbil předválečnou látku na šaty. Rozbila jsem deštník o hlavu toho obchodníka. Křičel a vyhrožoval, že to udá. Ale nic neudal, boje se policie, protože byl dezertér.

Už jsme se domnívali, že vojna se nikdy neskončí, když tu vypukl na ulici povyk, počali se z trafik snímati plechoví orlíčci a byla revoluce. Přijeli naši spojenci za obchodem, přivezli konzervy, kakao a ovesné vločky. Přibyla i francouzská vojenská mise a vzbudila nadšení obyvatelstva svými modrými stejnokroji a zlatými prýmky.

Prostřednictvím Červeného kříže dostalo se nám smutné zprávy, že tatíček Gibián zemřel v městě Ufě. Musím se přiznati, že nás to ani příliš nepřekvapilo; zvykli jsme si na smrt v této době.

Krátký byl smutek matinky Boženy. Tatíček zanechal v jejím srdci nejasnou památku. Kromě toho nalezla novou lásku. Oblíbil si ji jeden francouzský důstojník, jehož jméno bylo Gaston d’Esperey. Kde se s ním seznámila, neřekla. Přišla a mimochodem oznámila, že je vdaná. Ani se nás netázala, a když jsme jí to vytýkali, povídala, že taková je moderní doba…

15

Již jsem velmi zestárla. Ničemu nerozumím. Všecko, co jsem ctila a v čem jsem byla vychována, se zhroutilo. Staré hodnoty zchátraly a zvetšely. Čím starší ženy, tím nosí kratší sukně. Objevují se ve veřejných místnostech bez pánského průvodu. Dávají si stříhati vlasy a honosí se chlapeckým účesem. I matinka podlehla nové módě. Více než domácnosti si všímá tance a radovánek. Naučila se kouřit jako mužský. Kdyby byla moje dcera, tak bych ji… Ale že je to matka, neříkám ničeho, jen v samotě se trápím. Svět se nachýlil ke zkáze.

Tatíček Gaston bývá u nás pouze hostem. Nás dětí si nevšímá a nenapadne jej, aby je otcovským slovem vedl a povzbuzoval. Ludvík se chystal, že ho napomene a ke konání otcovských povinností přinutí. Od toho úmyslu musel ustoupit, ježto nebyl mocen francouzského jazyka a kromě toho vídával jej zřídka. Dověděli jsme se o něm, že často se zjevuje ve společnosti tanečnice jménem Lilian Dower. Vystupovala ve varieté a přitahovala obecenstvo svým exotickým zjevem a uměním. Povídalo se, že vystupuje takřka nahá, ale já tomu nemohu věřit. Nemyslím, že by ženy dovedly poklesnout tak hluboko, zapomenout na mrav i náboženství a ukazovat svoje tělo na osvětleném jevišti. Překvapilo mne, že matinka přijala zvěst o manželových zálibách lhostejně. Když slyšela o tatíčkově nevěře, mávla rukou a chladně se usmála.

Koncem roku dvacátého stala se událost, která vnesla největší zmatek do naší rodiny. Nenadále se vrátil tatíček Gibián, který byl již dávno prohlášen za mrtvého. Aby svízel byla dovršena, přivezl s sebou manželku jménem Avdoťju Rodionovnu, kterou byl pojal v mongolském městě Charbině. Z jejich manželství vzešly dítky Nikolaj, Ilja a dceruška Marfa.

Uvítala jsem jej se smíšenými pocity. Měla jsem radost, že vyvázl z té hrozné vojny živ, ale naproti tomu byli jsme postaveni před spletitou otázku, koho uznat za pravoplatného otce – pana Gibiána, či monsieura d’Esperey? Pan Gibián byl však tatíček starší, předválečný. Naproti tomu jeho práva úředně uhasla, neboť byl prohlášen za mrtvého. Matinku Avdoťju jsem přijala s úctou, jak se sluší dceři. Ale poraďte, komu věnovat dětinnou oddanost, matince Avdoťji, či Boženě?

Naštěstí tatíček Gibián sám uznal naše složité postavení a rozhodl se dobrovolně ustoupit Gastonovi. Odstěhoval se s rodinou na venkov a tam pro nás a před úřady mrtev počal nový život.

Krutá chřipka, jež s neobvyklou silou vtrhla do země, počala houfně ničit životy obyvatelstva. Její obětí byla také naše drahá matinka Božena. Ráno se vrátila odkudsi z taneční zábavy a bylo jí nevolno. Žádala jsem ji, aby ulehla, ona však neposlechla a večer opět odešla do zábavy. Podlehla své nezřízené touze urvat ze života to, co se urvat dá. Touto myšlenkou byla posedlá většina lidí, jak jsem pozorovala. Omdlela v náručí svého tanečníka. Bezvědomé tělo, spoutané vysokou horečkou, přivezli k nám domů cizí páni ve fracích. Neprobudila se k vědomí a po několika hodinách vydechla naposled.

16

Brzy nato oznámil nám tatíček Gaston, že pojal za manželku tanečnici Lilian Dower. Kromě toho nám sdělil, že je služebně přidělen francouzskému vyslanectví v Buenos Aires. Celá rodina doprovázela mladé rodiče až do města Cherbourgu. Tam vsedli na loď, srdečně se s námi rozloučivše. Všichni jsme slzeli a mávali bílými šátečky, až paroloď zmizela z obzoru…

Plakali jsme a naříkali, že nám nelítostná loď unáší drahé rodiče do cizích končin. Ale Ludvík nás upokojil moudrým slovem. Pravil, že máme děkovati Bohu za to, že nám dal otce i matku. Radovati jest se nám, že nesdílíme osud nesčetných sirotků, kteří nepoznali lásky rodičů.

A po roce přinesl nám listonoš psaníčko, které obsahovalo radostné poselství. Matinka Lilian darovala svému manželi synáčka Manuela a dcerušku Dolores. Pořád se chystám, že se k nim přijedu podívat, a nemohu se odhodlat. Vyčítám si, že jsem špatná sestra, která má bratříčka a sestřičku a nemá tolik srdce je navštívit a s nimi se potěšit. Ale na jaře, jakmile bude pěkné počasí, se jistě vydám na cestu. Už to nemohu odkládat; lidi by mne pomluvili…