Текст книги "Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке"

Smyslů zbavena řítím se do světnice. Přesmutný obraz mne uvítal. Otec Rudolf leží bezduchý na nosítkách. Ve žlutém obličeji má onen posměšný výraz, jaký mají mrtví, kteří zemřeli v bolesti. Na prsou vidím okrouhlý peníz ztuhlé krve. Jako ve snu slyším výkřiky davu a úpěnlivý pláč ustrašených dětí…

Pochovali jsme tatíčka Rudolfa za ohromné účasti obyvatelstva. Smuteční obřady vykonal náš Benedikt, který byl nedávno vysvěcen na kněze. A mohlo-li mi být něco útěchou v těch trýznivých chvílích, byl to pohled na mladého kněze, který sloužil smuteční mši. Naplňovalo mne to smutnou hrdostí, že to byl bratříček, který doprovodil otce na poslední cestě, oděn jsa ve vznešenou hodnost duchovního.

8

Přesmutně míjely dny ve stínu vzpomínky na drahé zesnulé a přiblížil se zasmušilý podzim. Byli jsme úplní sirotci, jichž otec tragicky zemřel a matka byla nezvěstná. Jediný, kdo přicházel nás těšit v neblahé samotě, byl pan Bašta. Kdykoliv mohl, odběhl z lékárny a sedával s námi, předčítaje nám svoje básně. Obyvatelé si tak zvykli na jeho neustálou přítomnost u nás, že chodívali k nám s recepty místo do lékárny U Spasitele.

Ludvík chválil mladého muže a vzdával čest jeho charakteru.

„Můj mladý příteli,“ říkával nejednou, „velmi jste se mi zalíbil. Máte upřímné a poctivé srdce. A slibuji vám, že v tom případě, kdyby se matinka, jakž pevně věřím, vrátila, že bude vaše. Nikomu ji nesvěřím, jenom vám.“

Mladý básník byl tak dojat, že se pokoušel Ludvíkovi políbit ruku.

Ludvík zdvihl ruce k obraně: „Nejsem hoden takových poct. Řekl jsem slovo a to slovo platí. Budete provázet matinku na cestě životem.“

A jednoho dne… Odběhla jsem do krámu, abych obstarala nutné nákupy. Když jsem se vrátila, spatřila jsem u stolu sedět mladou ženu. Na rukou měla malou Helenku a ostatní děti shlukly se kolem ní.

Když mne spatřila, učinila pokus se zvednout; ale zvrátila se nazpět, položila si ruku na srdce a zasténala: „Hedviko…“

„Matko!“ zvolala jsem s úžasem.

Večer, když zapraštěl v krbu oheň, naslouchali jsme s účastí jejímu vypravování. Jak snila o herecké slávě, ale že obecenstvo ji vítalo s netrpělivým dupotem a neomaleným posměchem. A jak pan Květenský se opíjel, bil svoji družku a posléze ji zapudil.

Večer přišel mladý farmaceut. Zůstal strnule stát u dveří. Avšak Ludvík vzal ho za ruku, přivedl k matince a pravil: „To je pan Bašta. Doporučuji ho tvé pozornosti.“

Matinka se naň podívala tklivě a něžně, a provizorovo srdce zjihlo.

9

Svatba pana Bašty s matinkou Věnceslavou byla prostá a nehlučná. Přál si toho ženich, který byl plaché povahy a nemiloval okázalosti, a také Ludvík usoudil, že po matinčině dobrodružství bude lépe, nebude-li příliš vzbuzen zájem veřejnosti. Bylo tak lépe již proto, že láska Věnceslavy k onomu herci zanechala následky tak viditelné, že svatební roucho jen nuzně je stačilo přikrýt.

A tak v kostele svatého Kosmy a Damiána bylo za onoho časného rána jen několik babek a pozvaných hostí, kteří byli přítomni obřadu. Nebylo zevnější nádhery, ale my byli pohnuti, neboť mladé manžele oddával náš Benedikt, který přijel ze svého vzdáleného působiště, aby snoubence oddal před Bohem a před lidmi. Stírali jsme z líce slzy dojetí, když kněz spojil ruce matinky a pana Bašty a promluvil výmluvná slova o významu manželského stavu. Nabádal snoubence k věrnosti, poslušnosti a trpělivosti, aby vždy kráčeli cestou ctnosti a dbali příkazů svatého náboženství. Ukazoval na to, že novomanželům se svěřuje četná rodina, a tím velká odpovědnost za mravnost a dobré vychování dítek. Byla jsem do hloubi duše pohnuta slovy velebného pána a umiňovala jsem si, že budu ve všem poslušná svých rodičů; a jsem přesvědčena, že totéž cítil Ludvík, Blanka i ostatní děti. Ludvík si kroutil prošedivělý knír a polykal slzy; také Leopoldovo srdce bouřilo pod lesklými knoflíky důstojnického kabátu.

Svatební hostina doznala nenadálého přerušení. Nevěsta byla zachvácena bolestmi, které svědčily o tom, že se přiblížila její těžká hodina. Kvapně jsme uložili matinku do postele a poslali pro rychlou pomoc. Vbrzku přikvačila porodní bába a lékař. A než se den rozloučil s večerem, slabý kvil oznamoval, že naše rodina byla obohacena o nového člena. Byl to chlapeček. Opatrně béřu růžové a svraštělé tělíčko do náručí. Jaký to krásný hošík a jak statný! Vážil pět kilo. Všichni jsme usoudili, že je celá matinka. Důstojnému pánovi nastal nový úkol, aby pokřtil bratříčka. Bylo mu dáno po tatíčkovi Baštovi jméno Jaroslav.

Naší rodině nastalo nyní údobí štěstí a poměrného blahobytu, ježto pan Bašta byl ze starého, zámožného rodu a kromě toho brzy zemřel starý lékárník, principál tatíčka Jaroslava, a z pozůstalosti podařilo se nám lékárnu zakoupit.

Uspořádané poměry hmotné sňaly ze mne mnoho starostí. Dítky dospívaly a bylo nyní pomýšleti na jejich zabezpečení. Naše Blanka nás překvapila zprávou, že má ženicha. Šelmička! Byla vždycky taková tajná a my netušili, že se její srdečko probudilo. Žádala nás o dovolení, aby nás její nápadník mohl navštíviti. Byl to mladý a úhledný lesník, zaměstnaný na panství hraběte Kolowrata. Naše Blanka seznámila se s ním na bále řemeslnické besedy. Tam k sobě mladí lidé zahořeli a slíbili si, že budou svoji.

Ženich se nám zalíbil svým prostým a zdvořilým vystoupením. Jedině to nás mrzelo, že byl Němec a českou mluvu lámal. Zejména tatíček Bašta byl proti tomu sňatku, protože byl známý a horlivý vlastenec, člen mnoha obranných spolků. Obával se, že dítky z tohoto manželství vzešlé se národu odrodí. Svolil k spojení mladých lidí teprve tehdy, když se mu od pana Reichla – tak se nazýval lesník – dostalo ujištění, že svoje děti dá vychovat po česku a v duchu vlasteneckém.

Vojtíšek vychodil školu a byl na svoje přání dán do učení k jednomu kupci do Prahy. Do hlavního města ho odvezl Ludvík, aby všecko potřebné s Vojtěchovým principálem vyjednal. Po svém návratu upokojil nás zprávou, že bratr je v dobrých rukou. Jeho zaměstnavatel je solidní obchodník a zbožný muž, který vede svůj personál k mravnosti a spořádanému životu. Vojtěch se mu zalíbil a on doufá, že z něho učiní řádného obchodníka.

Také ostatní děti mi působily radost. Hubert a Klára se dobře učili a přinášeli ze školy pěkná vysvědčení a samou chválu. Jenom Helenka mi dělala trochu starosti. Byla bledá a jaksi zaražená; avšak lékaři mne ujišťovali, že dítě je jinak zdravé, a doporučovali mně jenom opatrnosti. Věnovala jsem tomuto dítěti dvojnásobnou péči.

Dbala jsem, aby je ostrý větřík neofoukl, a bděla jsem nad ní na každém kroku.

Ještě nikdy nebylo v naší rodině tak rušno jako za tatíčka Bašty. Otec Jaroslav byl, jak již bylo řečeno, básníkem, a proto významným činitelem veřejného života. Svým dílem básnickým zapsal se do srdce národa a jeho práce otiskovaly i přední pražské listy. V našem domě scházeli se veselí umělci, kteří budili podiv měšťanstva svým nápadným zevnějškem. Měli dlouhé vlasy, které spadaly až na ramena, a tváře zarostlé divokými plnovousy. Také jejich šat byl podivínsky nedbalý. Vystavovali na odiv své haveloky nápadných střihů, tělo vězelo v sametových kazajkách a krk býval ozdoben černou pobuřující vázankou. Občané se za nimi znepokojeně ohlíželi a v hospodě od nich odsedávali, když slyšeli jejich nemravné řeči, smělé výroky proti úřadům a nevázané popěvky. Okresní hejtman jim nebyl nakloněn a poručil četníkům, aby bedlivě sledovali jejich kroky. Maně jsem vzpomínala nebožtíka tatíčka Rudolfa. Co by tomu asi říkal, kdyby byl svědkem toho, jak se jeho domácnost hemží těmi podivnými a bouřlivými lidmi.

Co se týče tatíčka Jaroslava, ten byl nadšen. O každém ze svých hostů říkal, že národ český bude ho s pýchou počítati do řady svých slavných synů. Byl hrd na to, že z jeho příbytku učinili krčmu a že na jeho účet se opíjeli a pak bouřili lidi ze spánku. Jenom dbal o to, aby děti nebyly přítomny těmto výjevům. Byl starostliv o to, aby nevzaly úhony na mravech.

Také matinka Věnceslava vzdalovala se společnosti umělců a bránila se tomu, když ji, jakožto známou dramatickou umělkyni, nutili, aby přednášela básně svého manžela. Hlučný a nepokojný život bohémů mladou ženu nudil a vyrušoval. Libovala si nyní v samotě a cele se věnovala malému Jaroslavovi a Helence. Ostatně byla od nějakého času bledá a v noci ji trápil rozryvný kašel. Byla jsem proto velmi znepokojena a volala k ní lékaře; prohlédli ji, proklepali, ale o jejím neduhu se vyjadřovali skoupě a neurčitě. Vzali honorář s ujištěním, že se to zlepší a že musíme vyčkati, až si příroda pomůže. Pro útěchu napsali množství receptů a tím zaměstnali tatíčka Jaroslava, který pro matinku vyráběl v laboratoři vodičky a masti.

Já se starala o to, aby chorá užívala čerstvého vzduchu. Balila jsem ji do teplých šátků a chodila s ní na procházky. Chodívaly jsme do polí a se sladkou zádumčivostí pozorovaly, jak se prohánějí vlny po žitných lánech. Lesu jsme se vyhýbaly, neboť Věnceslavě připomínal svým chladem a mlčelivostí hrob. Matinka jevila náklonnost k smutnému rozjímání. Snažila jsem se ji vytrhnouti z této nálady a vypravovala jí veselé historky. Usmívala se mdle a já pozorovala, že se ještě více halí ve své truchlivé myšlenky.

Jednou mně padla do náručí a zaplakala: „Hedviko, já cítím, že už tu dlouho nebudu. Slib mi, že neopustíš Jaroslava a Helenky. Nedopusť, aby jim někdo ukřivdil…“

Polekala jsem se, a hladíc její vlas, slíbila jsem, že budu při dětech stát a že budu o ně pečovat.

Zdála se být uspokojena, ale já, zkrušena starostmi, odvedla ji domů, uložila do lůžka. Celou noc jsem u ní probděla, vyměňujíc chladné náčinky a hlídajíc její nepokojný spánek.

Byla jsem jata obavami o život naší drahé matinky a hrozila jsem se myšlenky, že bychom ji mohli ztratit.

Jemně jsem upozornila tatíčka, že zdraví jeho manželky je podryto, ale k svému zármutku jsem musela seznat, že nedbal. Jedině umění, svaté umění, jak říkal, vzněcovalo jeho zájem. Posedlý touto vášní, setrvával se svými druhy celé noci v prudkých debatách, skládal s nimi plamenné manifesty a provolání, které slibovaly bojovat proti zastaralým tendencím a hodlaly budovat cosi nového a dosud nebývalého. Viděla jsem, že jsem ve své účasti o rodinu a její osudy osamocena; a to mne trápilo tím více, ježto jsem seznala, že ti umělci to nemyslí s tatíčkem upřímně. Několikrát jsem zaslechla, když tatíčka volala povinnost do lékárny, jak posměšně hovoří o jeho básnické tvorbě, nazývajíce jeho verše banální, jeho myšlenky byly jim mdlé a názory zpátečnické. Varovala jsem tatíčka před neupřímnými přáteli, ale on ve své mladistvé nerozvážnosti odbýval má slova s povýšenou ironií. Až jednou vyšel proti němu v literárním časopise útok na jeho tvorbu. Tatíček se dopátral, že článek vyšel z ruky jednoho z jeho úskočných a lstivých přátel. Od té doby přerušil s nimi styky, když byl předtím zaplatil za ně dluhy, které v městě nadělali.

Jediná, se kterou se nepřestal stýkat a které si nesmírně cenil, byla slečna Krasava Cimrhanzlová-Pohorská. Byla literní učitelkou v dívčím penzionátě Lada a proslula jako autorka veliké řady románů, povídek a knih veršů, které nabyly v dámském světě nebývalé popularity. Vydala: Byla to její vina?, román (1883), V lesní samotě, román (1884, 2. vydání 1889), Julinčiny líbánky, román lásky a manželství (1886), Prosté kvítky, povídky z vesnického života (1889), Z mého památníku, verše (1881), brožuru České matky, hlavy vzhůru! (1890) a mnoho poučných a nabádavých článků. Zejména její román Udělala štěstí (1891) vzbudil velký rozruch. Sama jsem četbě tohoto díla věnovala mnohé hodiny noční. Obsahoval mnoho ušlechtilých myšlenek, pronesených ladnou formou, jimiž jsem obohatila svůj památník.

10

Vpadla k nám, jako když vlaštovka vletí otevřeným oknem do pokoje a převrací předměty, hledajíc cestu nazpět. Byla u věčném vytržení, neustále něčím nadšena; zdálo se, jako by měla v sukních větrnou smršť, která zachvátí stébla slámy a pohozené papíry a žene je v prašném sloupu. Byla středem kulturního a společenského ruchu v městě a okolí. Všude, kdekoli se něco dělo, zmítaly se plerézy na klobouku poněkud staromódním, jaký mívají veřejné pracovnice. Na tupém nose seděl skřipec, za nímž zírala šedá očka, bojovná a planoucí. Pořádala akademie ve prospěch národních spolků; rozdávala polévku chudé školní mládeži; bývala kmotrou při rozvinování spolkového praporu; chodíc po domech, vybírala peníze na podporu misionářů, kteří šli hlásat křesťanství mezi černochy; sbírala podpisy na petici za revizi Husova procesu; byla zakladatelkou družstva pro postavení sokolovny a družiny pro založení kostela svatého Václava; pořádala výlety do přírody s hudbou a se všemi spolky. Hrála i na ochotnickém jevišti, přičemž jí byly přidělovány role milovnic a hrdinek. Byla i odhodlanou bojovnicí za práva žen.

Udivovala mne ta mladá dívka, která nedovedla setrvati v klidu a která se v každou chvíli sama od sebe vznítila a hořela vášní pro veřejné záležitosti. Nechápala jsem jí, jako nechápu mnohé z těchto moderních časů. Podle mého mínění má žena žíti ve stínu svého muže; má býti jeho oddanou družkou a trpělivou strážkyní rodinného krbu. Netajila jsem se s těmito názory, a proto docházelo mezi mnou a slečnou Cimrhanzlovou k živým rozhovorům.

„Milá slečno Hedviko,“ říkávala, „přichází nová doba, ale vy neslyšíte jejích kroků. My ženy nechceme již býti popelkami, poddanými manželových rozmarů. Žena, po věky deptaná, zdvíhá své čelo a chápe se korouhve… Chceme býti postaveny naroveň muži kulturně, právně i politicky. Pryč s násilnictvím mužů! Po příkladu z ciziny založily jsme spolek, který má osvoboditi ženu z cizího jařma. Zvítězíme, nebo padneme. Slečno Hedviko, vyzývám vás, abyste se dala do našeho spolku a podporovala naše snahy.“

Odvětila jsem skromně, že necítím se býti povolána k takovým úkolům. Matinka je churavá a malé děti potřebují péče. Kdo se bude o ně starat, jestliže já budu běhat po spolcích?

Místo odpovědi zadívala se mi upřeně do tváře. Tázala jsem se, proč se tak zadívala.

Vyskočila a zvolala s nadšením: „Slečno Hedviko, já vás zbožňuji! Vy máte v tváři něco takového… staroslovanského. Tak si představuji svatou Ludmilu a všecky ty moudré slovanské stařeny, které vychovaly řadu chrabrých bojovníků za svatá práva národa našeho…“

„Dovolte, slečno,“ odvětila jsem poněkud uražena, „jaká jsem já bába? Teprve nedávno mi minulo padesát let, a vy ze mne děláte stařenu…“

„Nic ve zlé,“ volala živá slečna, „uctívám vás, a nikoli urážím, vidím ve vás ideál české hospodyně.“

Udeřila se do čela: „Mám velkolepý nápad! Založíme spolek českých hospodyň. Účelem tohoto spolku bude vychovávati ženy pro manželství. Budeme učiti ženy, jak si mají v manželství počínati, jak mají hospodařiti i dítky vychovávati, aby domácí krb zkvétal… Musíme mladým dívkám, které hodlají ve stav manželský vstoupiti, vštěpovati naše zásady… Manželka má býti poslušnou a trpělivou družkou svého muže, má vždycky následovat jeho pokynů a ostříhati svatý plamen, který… Vůbec, slečno Hedviko, založíme spolek a vás navrhnu za předsedkyni!“

Odmítla jsem řkouc, že se nehodím pro veřejné funkce. Naštěstí vešel do pokoje tatíček Jaroslav. Slečna Krasava zapomněla na mne a vrhla se mu s jásavým pokřikem vstříc, a rázem byli v prudké zábavě.

Jaký to hluk! Hlava mi brní z té slečny. A vedle leží těžce nemocná matinka Věnceslava, které je zapotřebí klidu. Mnohokrát jsem již prosila tatíčka Jaroslava, aby měl ohled k nemocné… Dlouho do noci bývá u nás slečna Cimrhanzlová a její hlas ruší chorou ze spánku. Ale ke své lítosti pozoruji, že tatíček o Věnceslavu již nedbá. Se zdravím unikla i její krása. A tatíček raději naslouchá slečně Krasavě, která lichotí jeho spisovatelské samolibosti, nazývajíc jej slavným synem národa našeho. Kššš! – Budete-li tam ticho! Nebohá matinka se opět probudila a naříká na bolesti v prsou. Jsem rozhodnuta, že o tom napíši Ludvíkovi, aby přišel a zjednal nápravu. Už toho mám dost…

Ubohá matinko Věnceslavo! Již brzy, velmi brzy přiblíží se tvoje chvíle, která ti přinese věčný klid. Opět obletuje anděl smrti náš dům, aby napsal své znamení na dveře. Budeš spát pod zeleným trávníkem a nad tvým hrobem bude hučet život, věčný a pomíjející život. Zatřepetala se duše v chorém těle a zhasla jako plamen svíčky v průvanu mezi dveřmi.

U tvého lůžka klečí sirotci. Počítám jejich hlavy a shledávám, že je jich velký počet. Vidím Ludvíka, jehož rty štkají potlačovaným pláčem. Velebný pán Benedikt, který přispěchal ze své fary, aby poskytl poslední útěchu umírající, odříkává modlitby za zemřelé. Blanka leží v mé náruči a její slzy lechtají mne po šíji. Helenka s Klárou se drží za ruce a jejich oči jsou veliké a udivené. Nadporučík Leopold odporuje útokům žalu, aby nenabyl vlády nad jeho vojenským srdcem. Hubert a Vojtěch otírají si oči hřbetem ruky; chtělo by se mi je napomenout „Copak nemáte kapesník?“, ale nedostává se slov. Jedině maličký Jaroslav brouká si v blažené nevědomosti jako čmelák, jenž usedl na hlavičku jetelového květu. Tatíček Bašta stojí u hlav postele; ruce má zkřížené přes prsa a kadeř mu padla doprostřed čela. Vidím, že se kochá ve svém žalu, jejž shledává poetickým.

Pohřeb matinky Věnceslavy byl velkolepý. Zásluhu o to měla slečna Krasava, která použila této příležitosti, aby osvědčila svoji horlivost. Slečna Krasava zburcovala celé město a okolí. Postarala se o to, aby všecky veřejné korporace a spolky účastnily se smutečních slavností. Pořad průvodu podle jejího uspořádání byl takový: V čele, za křížem, kráčí četa ostrostřelců ve slavnostních stejnokrojích. Za nimi oddíl hasičů. Pak následuje: Čtenářská beseda, Okrašlovací spolek, řemeslníci s cechovními odznaky, ženský spolek, mariánská družina paní a dívek; ostatní spolky vyslaly své deputace. Kolem rakve kráčí čestná stráž sokolů s tasenými kordy. Průvod se pestří barevnými korouhvemi a šerpami. V místním týdeníku vyšla báseň Krasavy Cimrhanzlové-Pohorské „Na ni“. Velmi se líbila pro umné verše a něžné myšlenky.

Překvapilo obecně, že přímo za rakví, po boku tatíčka Jaroslava, kráčela slečna Krasava v hlubokém smutku. Celá se ztrácela v závojích z černého flóru. Jednou paží podpírala tatíčka, druhou rukou si přidržovala vlečku. První po tatíčkovi vhodila hroudu na rakev, jako by nás, sirotků, nebylo.

Po pohřbu se slečna Krasava usadila nadobro v našem domě. Přestěhovala se se svými svršky a zaplnila byt knihami, pestrými lidovými šátky, národními výšivkami a selskou truhlou. Nad stolem zavěsila dřevěnou holubici.

Od tatíčka se nehnula. Sedávala těsně podle něho, a hladíc mu holou leb, přirovnávala ho k zlomené lilii, ke kvetoucímu háji mrazem sežehnutému, k ptáčkovi, v jehož hrdélku zpěv umřel.

„Básníku,“ volala nadšeně, „velký slávy synu! Mluvčí lidu svého a věštče, nikdy tě neopustím!“

Jednou mi přešla trpělivost a já jsem ji upozornila na to, že se nesluší svobodné dívce přespávat v domě vdovcově. Beztoho jsem již zaslechla, jak to lidé posuzují. Tatíček je povinen zachovávati rok povinný smutek, a ne tadyhle s děvčetem…

„Nedbám na mínění nízkého davu,“ odvětila pohrdavě, „my jsme si s Jaroslavem dali slovo, že budeme spolu ruku v ruce kráčet životem.“

Pobouřena zvěstovala jsem Ludvíkovi tuto novinu. Byl také nepříjemně překvapen, neboť nebyl slečně Krasavě nakloněn. Rozhodl se, že tatíčkovi domluví, a večer mu vzkázal do lékárny, aby se dostavil k rozhovoru.

Ludvík pravil: „Slyšel jsem, otče, že hodláte vstoupit ve stav manželský se slečnou Krasavou?“

Otec upadl v rozpaky a zakoktal: „Já… to Krasava, že prý…“

„Dobře,“ vece Ludvík, „jsem rád, že myslíte na ženitbu. Jste povinen sirotkům přivést matku. Schvaluji vaše rozhodnutí. Ale táži se vás: Dobře jste volil? Bude slečna Krasava dobrou manželkou, a na to kladu důraz, dobrou matkou?“

„Slečna Krasava je ušlechtilá bytost,“ zašeptal básník.

„Nechci o tom pochybovat,“ počal Ludvík, „nicméně…“

Vmísila jsem se do hovoru: „Nemyslím, že by byla dobrou manželkou. Není hospodyně. Hlavu má plnou světa. Jaká je to žena, která je samý spolek?“

„Tomu ty, milá dcero, nerozumíš,“ namítl tatíček, „nechápeš moderní dobu. Dnešní žena právem se hlásí o svůj podíl na veřejném životě.“

„Snad tomu nerozumím,“ odvětila jsem podrážděně, „jsem už dosti stará, než abych si připouštěla novinky. Já však vidím, že je nehospodyně, že po ní musím pořád uklízet, že má všude plno krámů, že nedovede vzít vařečku do ruky ani zašít si nedovede. Tu si nevezmete, otče. Ba ne! To by to vypadalo!“

Otec Jaroslav, polekán prudkou řečí, utkvěl prosebnými zraky na Ludvíkovi.

Ludvík prošel zamyšleným krokem pokojem, stavil se u okna a počal na zamženém skle kreslit fantastické figury. Po chvíli pravil: „Hedvika má pravdu, ačkoli neschvaluji její prudký tón vůči otci. Naší rodině je především třeba hospodyně. Vaše volba, milý otče, se mi nelíbí.“

Otec Jaroslav uchopil Ludvíka za ruku:

„Snad bys, milý Ludvíku, i ty,“ obrátil se ke mně, „milá dcero, nestavěli se proti mé volbě. Krasava je mi oddanou přítelkyní a nadšenou pomocnicí v mých uměleckých záměrech. Doufal jsem, že naleznu u vás větší porozumění. Byl jsem… vám vždy… milujícím otcem… a já vím, že by drahá Věnceslava…“

Pláč přerval jeho slova.

I Ludvík byl dojat.

„Milý otče,“ děl, „Bůh uchovej, abych se stavěl proti tvému štěstí. Přál bych si pouze, abys bedlivě naslouchal mým slovům a poučením člověka staršího a zkušenějšího. Konečně, přiznávám se, domníval jsem se, že si vyvolíš nevěstu, která by nějakým věnem vládla. Ne ze ziskuchtivosti… co já, starý člověk… ale rodina roste… dětem je třeba vzdělání…“

Mávl rukou: „Konečně, jsi dospělý člověk a dělej, jak rozumíš. Přeji ti mnoho štěstí, vždyť nám jsi v řadě tatíčků jedním z nejmilejších.“

Odvážila jsem se prohoditi: „To nebude dělati dobrotu.“ „Mlč!“ zahřměl Ludvík. „Jak jsem usoudil, tak bude!“

Umlkla jsem.

Nuže, než uplynul rok smutku, nastěhovala se k nám matka Krasava. Přivezla si málo věcí, které by byly potřebny v domácnosti, zato však spoustu knih a různých písemností. Roztáhla se po celém domě a zatarasila kdejaký kout. S ní vešel do domu hluk a nepokoj. Z domácnosti se stalo veřejné tržiště. Množství lidí podávalo si u nás dveře. Staré ženy i vyjevené mladé dívky, zástup horlivých a výmluvných mužů obklopil matinku lichotnými řečmi. Matinka je přijímala, sedíc za starodávným psacím stolem, a pro každého měla povzbudivá a laskavá slova. Meškala často mimo dům; a té příležitosti jsem použila k dokonalému úklidu a čištění. Nikdy bych nebyla tušila, co smetí a nepořádku dovedou po sobě zanechati veřejní pracovníci.

Vyčerpávala se ve službách obecné dobročinnosti. Vlastnoručně rozdílela chudým školním dětem polévku. Po všech domech sháněla odložené šaty, aby oblékla chudinu. Přitom ji nezajímalo, mají-li naše děti teplou polévku a nejsou-li jejich oblečky chatrné. Přestože jsme měli značné příjmy z tatíčkovy lékárny, jevil se mnohdy nedostatek, neboť mnoho peněz použila matinka k tomu, aby si kupovala chválu a uznání.

Její láska k tatíčkovi měla tutéž veřejnou povahu, kterou se vyznačovaly všechny její činy. Tajemství manželské ložnice bylo větráno ve verších a povídkách, které tiskla v časopisech. Matinčiným písemnictvím, ve kterém byla opěvována něžnost, síla a ohnivost tatíčka Jaroslava, bylo město zasvěcováno do soukromého života manželů.

Nicméně přestože měla pro svého manžela tak málo času, darovala mu syna. Porodila dítě mezi valnou hromadou Okrašlovacího spolku a na cestě do Sdružení pro podporu a vybavování chudých nevěst. Podle přání matinčina bylo mu dáno jméno Ctibor. Měla jsem radost z nového bratříčka, ale současně znamenal mi rozmnožení starostí.

Tatíček Jaroslav snažil se zpočátku udržet matinku doma. Jemně jí vytýkal vášeň pro veřejné záležitosti. Naznačoval jí, že by si přál ji mít u sebe a vyměňovat si s ní názory. Několikrát ho poslechla a to bylo příčinou nesvárů, které vedly posléze k rozvratu naší rodiny.

Počátek byl takový. Jednoho večera předčítala matinka Krasava otci Jaroslavovi kapitolu ze svého nového románu. Tatíček bedlivě naslouchal, sleduje obláčky doutníku. Když dočetla, dožadovala se jeho úsudku.

Tatíček si energicky stáhl vestu a neodpověděl. Když matinka naléhala, pravil vyhýbavě:

„Z jedné kapitoly nemožno soudit… Je to dost dovedně sepsáno, avšak… není to trochu banální, milá Krasavo? Doufám, že tvůj román není určen pro tisk…“

Nedovedu popsat, co nyní následovalo. Matinka zrudla a pak zesinala. Pak upadla do mdlob. A když se nám podařilo ji vzkřísit pomocí všelijakých kapek, ulehla s odevzdanou tváří do postele a očekávala smrt. Nezemřela, ale přijímala návštěvy, které jí nosily pomeranče a květiny. Matinka loupala pomeranč a hovořila slabým hlasem s výrazem křesťanky, kterou těžce urazili, ale která odpouští.

Tatíček chodil po domě s provinilou tváří a snažil se dosíci u matinky odpuštění. Ale ta, kdykoli ho spatřila, zdvihla ruce a volala: „Pryč ode mne, hade! Poplenil jsi mé štěstí!“

Lidé zastavovali tatíčka a říkali mu vyčítavě: „Nedobře činíte, pane Bašto, když urážíte svou paní. Ona je svatá žena.“

Nicméně matinka brzy povstala z lože a nabyla bývalé energie. Svoje uzdravení oslavila tím, že převrátila poličku s nádobím. Kdykoli se tatíček objevil, volala: „Urážet se nedám!“ a vrhla po něm nějakým předmětem. Obzvláště se tatíček obával jejích románů: byly silné a zasáhnuvše působily bolestivá zranění.

Tatíček, oceňuje svoji tělesnou sílu velmi nízko, odstěhoval se do lékárny. Jenom když matinka odešla z domova, bázlivě se připlížil, aby se potěšil s dětmi.

Ani na ulici nebyl bezpečen před útoky matky Krasavy. Kdykoli ho potkala, vyplázla naň jazyk: „Hé, modernisto!“

Tatíček Jaroslav volil proti matince zbraň ducha. Založil literárněkritický časopis, v jehož sloupcích se skoro výhradně obíral matinčiným písemnictvím. Stíhal její knihy posměchem, varoval před jejich četbou a vinil matinku, že ohlupuje národ. Paní Krasava se však nedala. S pomocí svých přátel a ctitelů počala také vydávati časopis. Programem tohoto listu byl ovšem tatíček. Jeho umění bylo zváno nenárodním, importovaným cizáckým škvárem; autor byl v narážkách osočen, že vzal peníze od pruského krále, aby za ně ohlupoval národ k veliké radosti odvěkých nepřátelů našich.

Není divu, že jsem byla hluboce zarmoucena. Chování rodičů činilo mi velké starosti. Snažila jsem se je usmířiti, ale byla jsem odmrštěna. Nepodařilo se to ani Ludvíkovi, který na moji žádost přijel, aby zakročil. Viděla jsem valiti se nové neštěstí na naši rodinu. A byla to zejména matinka, která budila mou nevoli výstředním chováním.

Krasava totiž od nějaké doby počíná se šatit takovým způsobem, že vyvolává na ulici obecnou pozornost. Její kostýmy jsou podivného střihu, libuje si v pestrých barvách, až oči přecházejí. Klobouk, který sedí na věžovitém účesu, je dítě chorobné a předrážděné fantazie.

Když se matinka objeví na ulici, kupí se ženy před prahem. I staří a rozvážní občané vyndávají dýmky z úst a poulí oči údivem. Nezbedná mládež pobíhá za matinkou a vykřikuje: „Paní Móda! Paní Móda!“ Tento posměšný název matce Krasavě už zůstal.

Než na tom nebylo dost. Matinka úplně podkopala svoji vážnost tím, že navázala veřejné a okázalé přátelství s nadporučíkem Vilémem Šaršounem.

Nadporučík vozatajstva Vilém Šaršoun přišel do našeho města, když byl penzionován pro úraz. Spadl z koně, uhodil se do hlavy, což mělo na jeho duševní zdraví takový vliv, že byl uznán k službě neschopným. Kvitoval a usídlil se ve městě, kam příslušel jeho otec, jenž odkázal svému synovi dosti rozsáhlý a výnosný statek. Penzionovaný nadporučík se o statek nestaral a nechával jeho správu starému, osvědčenému správci. Sám pak trávil čas tím, že lelkoval po ulicích. Břinkal ostruhami po večerní promenádě, a kroutě si nabarvený knír, obtěžoval dívky. Najal si rozsáhlý byt na náměstí, kam se přestěhoval se svou hospodyní Barborou a vojenským sluhou Jáchymem. S nikým se jinak nestýkal, jsa uzavřené a podivínské povahy. Jak se seznámil s Krasavou, je mi dodneška záhadné. Jisto je, že od nějaké doby procházeli se spolu zavěšeni, nic nedbajíce lidských řečí. Paní Barbora, se kterou jsem navázala přátelství, stěžovala si mi, že matinka Krasava úplně nadporučíka ovládla. Její návštěvy u něho byly čím dále tím hojnější, až konečně se úplně k němu přestěhovala.

„Je mi hanba,“ plakala stará hospodyně, když mi přinášela tuto kormutlivou zvěst, „lidi na nás prstem ukazují, že my tadyhle se vdanou paní… Vždyť to ani nesmí být… A ona si ho úplně osedlala a komanduje celý dům. A mně, která jsem již jeho panu otci k úplné spokojenosti sloužila, vyhrožuje, že mne vyžene z chleba. Slečinko, zastaňte se mne!“

Co jsem mohla dělat? Jsem přece její dcera a nesluší se mi, abych matku poučovala. Těšila jsem Barboru, jak jsem nejlépe dovedla, ale sama jsem měla srdce žalem zkroušené. Bylo to pro nás velké neštěstí, a žel, to neštěstí se spojilo s jiným, daleko větším. Nedlouho potom přiběhl z lékárny mladý farmaceut a oznamoval mi bled, že nalezl tatíčka v laboratoři mrtvého. Nebohý Jaroslav nesnesl těch běd a požil jedu. Dobrovolně odešel ze života, nedbaje toho, že zanechává po sobě takový zástup sirotků…