Текст книги "Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке"

4

Nedlouho po oné tragické události přijel náš Ludvík na návštěvu. Do domu, jenž je postižen tajemnou kletbou, která obestírá náš příbytek šedým závojem smutku, přinesl světlo života a svěžest mládí. Nemohla jsem se vynadívat na tohoto pěkného hocha. Vysoký, ramenatý jinoch byl již takřka mužem. Horní ret byl lemován hebkým černým pýřím. A jeho oko hledělo ohnivě a podnikavě.

Jeho růžová líc zesmutněla, když jsem mu líčila poslední okamžiky naší nebohé matinky. Přejel si bílým kapesníkem čelo a pravil s povzdechem:

„Není nám dopřáno, aby se naše rodina těšila pospolitosti. Vždycky navštíví nás smrt, aby způsobila zkázu.“

„Co nyní učiníme?“ tázala jsem se ho teskně.

Odvětil:

„Jsem již dosti stár, abych se ujal řízení rodinných záležitostí. Je nás nyní pět opuštěných dětí. Nejde zde o mne aniž o tebe. Oba dovedeme si již opatřit chléb. Starost mne jímá o osud obou dvojčat a zejména novorozené sestřičky Blanky. Avšak, milá sestro, co to, že zde nevidím Jindřicha? Rci mi, kde je? Snad není churav?“

Tu nastala mi trapná chvíle, kdy mi bylo nic netušícímu bratrovi vyložiti události, které se zběhly za jeho nepřítomnosti. Vypravuji o tatíčkovi Jindřichovi, kterak po odchodu Ludvíkově poklesl na duchu, vzdaloval se domova a posléze svým duchem sestoupil v dětský věk.

Ludvík, naslouchaje mým slovům, vraštil čelo a usilovně přemýšlel. Výsledkem jeho přemítání byla slova: „Pravíš, sestro, že se Jindřich vzdálil a marné byly pokusy matinky jej přivésti nazpět a upoutati k rodinnému krbu. Avšak… v té době se narodila sestřička Blanka. Jak hodláš mi vysvětliti tuto událost?“

Ohnivě jsem se zarděla, a bojujíc s panenským studem, počala jsem hovořiti o podomku Martinovi. Kterak byl přijat do našeho domu jako podnájemník a jak nalezl libosti v očích nebožky matinky. Musela jsem naznačiti, že přestěhoval se ze své komůrky do přízemí a zaujal místo, které právem náleželo Jindřichovi.

Ludvík se uchopil za hlavu a zastenal: „Ó, mé tušení! Zrada vplížila se do naší rodiny a způsobila nesmazatelnou pohanu našeho jména. Nebesa! Zdaž můžete necitelně hledět na tento černý čin a nechat jej nepomstěn?“

Sklesl do lenošky a jeho tělem lomcoval hluboký žal. Hladila jsem jeho hlavu a snažila jsem se konejšivými slovy zahladit jeho smutek.

Osušil si zrak a rázně povstal: „Nyní není čas pro plané bědování. Přišel jsem, abych zavedl do naší rodiny opět řádné poměry. Nuže, jednejme!“

Společně odebrali jsme se k babičce, abychom vyhledali Jindřicha. Nalezli jsme našeho tatíčka skloněného nad obrázkovou knihou. Babička vyšívala kanavu a radostným zrakem hleděla na svého syna, který v dětské bezstarostnosti si pro sebe broukal, ukazuje si prstem vyobrazení rozličných zvířat.

„Jindřichu,“ pravil Ludvík, „poznáváš mne?“

Tatíček zvedl zrak a chvíli pohlížel na mluvčího tupě a nechápavě. Ponenáhlu se mu rozesmály oči a on zvolal „Ludvíku!“ a klesl bratrovi v náruč.

„Ani nevíš,“ žvatlal, „jak se mi po tobě stýskalo!“

„Jindřichu,“ pravil Ludvík hlasem, ve kterém se mísila laskavost s přísností, „Jindřichu, táži se tě, proč jsi opustil svoji manželku a děti? Je ti známo, že otci přísluší, aby děti své neopouštěl, ale bděl nad jejich blahem? Jak mi zodpovíš, že jsi tak lehkomyslně zavrhl své povinnosti?“

Pozorovala jsem, že během této řeči Jindřich jaksi dospěl a zmužněl. Odložil svou dětskou hravost a pronesl s vážností dospělého člověka: „Sám víš, milý synu, že onen sňatek se nestal z mé vůle, ale byl výsledkem rozhodnutí mé matky. Než neželel jsem toho, neboť vás, děti mé, jsem si oblíbil, jako bych byl sám vaším zploditelem. Proto jsem snášel jho manželské s chladnou myslí. Než soužití s vaší nebožkou matinkou, jejíž smrti upřímně želím, stalo se mi nesnesitelným, jakmile jsi z domova odešel. Vím, že jsem si počínal trestuhodně, zanechav své děti osudu. Avšak nezhojitelná tesklivost mne vyhnala z domu, jenž mi neposkytoval žádné radosti, a tak jsem se vrátil k matce stařeně, abych svojí dětinnou láskou jí pozlatil poslední dny jejího života. Učinil-li jsem nepravost, pokárej mne…“

Jindřich zaslzel.

Bratr byl dojat a děl, hladě tatíčka po licousech: „Nekářu tě, milý otče, moje láska k tobě činí mne slabým. Moje náklonnost k tobě zůstala nezměněna. Nicméně spatřil jsem svýma očima, že pořádek v rodině je ohrožen, a já přicházím, abych zavedl pevný řád a mrav. Slyš mé pevné rozhodnutí: Musíš se oženiti, abys vrátil sirotkům matku.“

Jindřich sklonil hlavu a zašeptal:

„Učiním, jak kážeš. Kde však mám najít nevěstu?“

„To budiž starostí mou,“ odvětil Ludvík.

Ludvík splnil slovo. Cele se oddal myšlence přivésti sirotkům novou matinku. Nejprve učinil v duchu přehlídku nevěst v našem městě. Bedlivě uvažoval o každé dospívající panně, vážil její vlastnosti, zkoumal pečlivě povahu a vyptával se horlivě. Navštěvoval domácnosti ve městě i v okolí, dával si předváděti nevěsty a zkušeným okem odhadoval jejich přednosti a bystře odhaloval vady.

Večer unaven sedal za stůl a podával mi zprávu o výsledcích svého pátrání.

„Tuším,“ mínil skepticky, „že se mi nepodaří v našem kraji nalézti ženu, která by byla vhodnou manželkou našemu Jindřichovi a starostlivou matkou nám dětem. Viděl jsem panny půvabné na pohled, ale neznalé vedení hospodářství. Poznal jsem fintidla, ženy rozmarné, ženy příliš hovorné, které mají zálibu ve švitoření, ale jsou neschopny naslouchati řeči jiného. Viděl jsem ženy, které jako závodník vydají ze sebe všecko, když tuší možnost se provdati. Dosáhnouce cíle, odškodňují se takové na účet manželův za námahu spojenou s přetvářkou. Za jedno milé slovo vyřčené před svatbou mají v zásobě deset jedovatých, kterými v manželství štědře rozhazují. Uzřel jsem ženy stárnoucí a kolozubé, které se vdávají ze ctižádosti a ze strachu před samotou. Seznámil jsem se i s takovými, které mají četné příbuzenstvo, i takovými, jichž pověst není zcela bezvadná.“

Odvětila jsem: „Přála bych si matinku takovou, u které by se snoubil půvabný zevnějšek s veselou povahou a dobrá mysl se zralou rozvážlivostí. Dbej toho, Ludvíku, abys při výběru nevěst nechybil. Náš Jindřich nebyl šťasten v prvním manželství a je třeba, aby byl nyní odškodněn.“

„Avšak kde ji nalézti?“ tázal se Ludvík teskně. „Kde naleznu nevěstu, která by byla Jindřichovi oddána?“ Oba jsme umlkli, oddávajíce se těžkému myšlení.

Po chvíli Ludvík odhodlaně vstal a promluvil: „Nezbývá nic jiného než navštíviti zprostředkovatele sňatků v krajském městě. Slyšel jsem o tom muži; pověst o něm praví, že jeho kancelář založila mnoho šťastných manželství. Rozhodl jsem se, že ho vyhledám.“

Schválila jsem tento úmysl a nabídla jsem se, že ho doprovodím, abych mu při vyhledávání nové matinky byla nápomocna. Svěřili jsme děti opatrování dobré sousedky a příštího dne jsme se vydali na cestu.

Ve městě jsme se doptali na adresu zprostředkovatele sňatků. Po nějakém bloudění našli jsme žlutavou jednopatrovou budovu chladného a odmítavého zevnějšku. Bylo nám jíti přes dvůr, který byl pln beden a rezivých obručí. Tápali jsme vlhkou tmou po točitých schodech, až jsme stanuli přede dveřmi, na nichž byl porculánový štítek majitele zprostředkovací kanceláře. Ludvík zatáhl za rukověť zvonku. Kdesi ozvaly se chraplavé zvuky. Nato bylo slyšet nedůvěřivé šoupání plstěných bačkor.

Mezi dveřmi se zjevil červený nos, který nesl kalné brejle.

Červený nos se tázal: „Čím posloužím?“

Sdělili jsme mu účel návštěvy; nato muž ustoupil stranou a zachraptěl: „Račte.“

Uvedl nás do svého pokoje, kde nás uvítal bílý papoušek se žlutou chocholkou skřípavým pokřikem. Usadil nás do plyšové pohovky a žádal o strpení. Zmizel v kuchyni, kde hučel oheň a sípěla slanina.

Rozhlédli jsme se po světnici, jejíž zdi byly pokryty množstvím daguerrotypií a rytin. V koutě u okna stál psací stůl, na němž stála lampa s papírovým stínidlem. Nad psacím stolem visela kytara beze strun, ale ozdobená množstvím pestrých stuh.

Seděli jsme v plyšové lenošce zamlklí; naše jazyky poutal ostych z cizího prostředí a tlačilo nás pomyšlení na úkol, který jsme podstupovali.

Po chvíli se mužík vrátil. Byl zarudlý od kamen a vál z něho zápach smažené cibulky.

Spěšně zamnul buclatýma ručkama a pravil s profesionálním úsměvem: „Prosím za odpuštění. Musel jsem nahlédnout do kuchyně, neboť si připravuji oběd.“

„Sám si vaříte?“ tázal se Ludvík.

„Sám, sám. Po vojensku,“ zachechtal se zprostředkovatel. „Jsem opuštěn. Postrádám něžné družky, která by tak říkajíc… pozlacovala západ mého života. To víte, kovářova kobyla chodí bosa, hehe… Jiným jsem opatřoval nevěsty, ale na sebe jsem zapomněl. Nyní sloužím za odstrašující vzor starého mládence, jenž neužitečně prožil svůj věk, aniž by dal světu řádné potomstvo.“

Položil ruku na hlavu Ludvíkovu a tázal se mastným hlasem: „Pan ženich? Chválím vám vaše rozhodnutí. Manželství je posvátný stav, který doporučuje náboženství. Již v Písmě stojí psáno…“ Odkašlal si a dodal: „Jest třeba složit zlatník zápisného.“

„Já nejsem ženich,“ ozval se Ludvík.

„Nikoli?“ podivil se mužík a podíval se na mne: „Snad tedy tadyhle máte pannu nevěstinku. Zdá se být trochu mladá, ale nevadí. Do manželství se má vstupovat v květu mládí, tak to doporučují učenci.“

Zarděla jsem se.

„Ona se nebude ještě vdávat,“ objasnil Ludvík.

Zdálo se, že zprostředkovatel ochladl. Pohlédl na nás nedůvěřivým zrakem a tázal se podezřívavě: „Co tedy ode mne chcete?“

Ludvík mu vysvětlil účel naší návštěvy.

Mužík vrtěl udiveně hlavou.

„To je první případ v mé praxi,“ děl, „jsem zvyklý na to, že mne vyhledávají rodiče, abych jim děti zaopatřil. Hm, hm… Podívejme se! Tatíčka chcete oženit? A cože pan otec nepřichází sám a vloží takový úkol do rukou nedospělých dětí? To jsou mi nějaké novoty…“

Ludvík pravil, aby rozptýlil podezření toho pána, že tatíček je velmi zaměstnán a kromě toho nemůže se vzdálit, neboť v domě jsou malé děti, kterým je třeba dozoru.

Zprostředkovatel chvíli dumal nad tím případem, ale pak se rozhodl, že není v jeho zájmu, aby projevoval nedůvěru. Předložil nám objemné album fotografií a vybídl nás, abychom do něj nahlédli.

Představilo se nám na podobenkách množství žen starších, mladších, v krinolinách starší módy i v novodobých turnýrech. Dámy v pelerinkách s moderními kapižony i prostovlasé v účesech jako věž či se čtveráckou rendlíkovou ofinou.

Každou z nich doporučoval zprostředkovatel nadšenými slovy, chvále jejich vlastnosti, spořádanost a uctivě se vyjadřuje o výši jejich věn. Nikdy nebylo shromážděno větší množství ženských ctností jako v tomto albu. Chyba byla v tom, že věno přisuzoval zprostředkovatel oněm starším dámám, kdežto mladší neměly kromě půvabných tváří žádných hospodářských předností. Ty označoval zprostředkovatel nanejvýše za čekatelky dědictví po vzdálených příbuzných.

Hlava se nám zatočila nad tou řadou nevěst. Ludvík otřel si z čela pot, rud a říčný prohlásil zoufale: „Jsem úplně bezradný, pane. Nikdy bych nevěřil, že vyhledání nevěsty dá takovou práci. Jsem v této záležitosti nezkušen a obávám se, abych nepřivedl tatíčkovi družku, se kterou by neměl býti šťasten.“

„Smím-li vám poraditi,“ pravil úslužně zprostředkovatel, „pak bych si dovolil upozorniti vás na tuto dámu,“ a ukázal podobenku, na které bylo viděti hladce učesanou slečnu s růží ve vlasech a knihou v ruce. Na rameni jí seděla holubička a kolem krku měla zavěšený rukávník.

„Je to,“ pokračoval, „jediná dcera po mlynářovi. Není bez věna, je rozšafná a tichá. Těší se dobré pověsti.“

„Má nějaké příbuzenstvo?“

„Nikoli. Je samojediná na světě. Otec jí zemřel, dav jí dobré vychování.“

„Jaká je její pověst po stránce mravní?“

„Och, pane! Již jsem pravil, že její pověst jest výtečná. Nemiluje pletek s mužskými a dává přednost osamělému životu.“

„Čím se zaměstnává?“

„Je dámská krejčová. Krajané si ji chválí pro dobrý vkus a solidní práci. Má slušnou živnost.“

„Avšak bude ochotna se provdati za tatíčka? Nezapomínejte, pane, že je zde pět dětí, z nichž pouze já stojím na vlastních nohách.“

„Jsem přesvědčen, že bude poctěna vaším návrhem.“

„Nuže, kdy bychom ji mohli navštíviti?“

„Kdykoli. Dopíši jí bezodkladně a vám dám adresu. Nebo počkejte: pojedu s vámi.“

„Je třeba vzíti tatíčka s sebou?“

„Samozřejmě. Třeba, aby si prohlédla ženicha.“

„Dobrá,“ pravil Ludvík a vstal.

Zprostředkovatel doprovázel nás s mnohými poklonami ke dveřím. Tiskl nám ruce a přál nám mnoho štěstí k nastávajícímu sňatku manželskému. Na chodbě děl sladkým hlasem: „A ještě něco. Málem bych zapomněl. Náležejí mi dvě procenta z věna jako provize. Doufám, že nemáte námitek?“

Ludvík přisvědčil.

Tatíček Jindřich souhlasil s našimi plány. Pravil: „Mé dítky, byly jste mi Prozřetelností svěřeny a mojí povinností jest, abych vám přivedl matku, která by pečovala o vaše blaho.“

Učinili jsme přípravy k návštěvě nevěsty. Objednali jsme krejčího, který tatíčkovi zhotovil oděv podle nejnovější módy. Ludvík překvapil tatíčka elegantní holí se stříbrným kováním. Když poprvé stanul Jindřich před námi ve vkusném fraku skořicové barvy, tu hleděli jsme na něho se zalíbením. Jaký to půvabný ženich! Které ženské srdce by mu odolalo? Omládl, krok jeho stal se pružným a oděl svou líc lhostejnou tvářností světáka, dobývačného a sebevědomého.

Když pak se přiblížil den určený k návštěvě nevěsty, tu sama jsem mu uvázala kravatu a oděv postříkala jemnou voňavkou. Jindřich byl podroben úzkostlivé prohlídce a jeho zevnějšek byl shledán bez úhony. Zprostředkovatel sňatků, pohyblivý a švitorný, se dostavil v určenou hodinu. Jeho oko znalecky spočinulo na štíhlé postavě Jindřichově a propukl v hlasité chvalořečení. Pak dal znamení k odjezdu.

Dostavník, žlutavý a bachratý, stál připraven před hostincem U Hvězdy. Na kozlíku seděl postilion v haveloku s trojnásobným límcem a bičem hladil netrpělivé koně po širokých zadcích. Když jsme vstupovali do vozu, tu dostavilo se mnoho známých, aby nám přáli štěstí na naší pouti. Jednu stranu sedadla zaujala jsem se svojí novou krinolinou, naproti mně seděl Ludvík se zprostředkovatelem sňatků, kteří usedli ženichovi po boku. Kromě nás krčil se v koutě mužíček s červeným nosem a smutným výrazem v modrých očích.

Postilion mlaskl, opsal bičem ve vzduchu osmičku a brzy opouštěli jsme městskou bránu. Když jsme se octli na císařské silnici, spadla z nás tíseň, neboť kolem nás hýřil modrý a zelený jarní den. Na polích pracovali lidé, a vidouce dostavník, rovnali hřbety, pohlíželi zvědavě za cestujícími a posílali za námi pozdravy s přáním všeho dobra; neboť v celém okolí bylo známo, že jedeme za nevěstou.

Míjeli jsme v mírném poklusu městečka i dědiny a zprostředkovatel se rozhovořil. Ukazoval nám stavení, ve kterých podle jeho slov sídlilo manželské štěstí založené jeho přičiněním.

„Pohlédněte tam na to bílé stavení s červenou střechou,“ mluvil, „tam bydlí pan Kejř. To stavení jsem dohodil i s nevěstou. Jsou šťastni a mají sedm dětí. A vedle, toť dům pana Honzla. Byl už letitý vdovec, a protože je jeho tvář poďobaná od neštovic, nedoufal, že by nalezl družku života. A tu šťastný nápad osvítil jeho mysl. Navštívil moji kancelář a já mu vyhledal nevěstu, která kromě milé povahy a úhledného zevnějšku přinesla mu tisíc zlatých v šajnech.“

Šňupl si a pohlédl na nás samolibým zrakem.

„A hle,“ pokračoval, „vizte tam ten šedý domek, před nímž stojí štíhlý topol.“

Podívala jsem se udaným směrem.

„Kam se to díváte?“ zahartusil dohazovač, „dívejte se více vlevo.

Tam, kam se díváte…,“ zamumlal mračně, „tam se vzali z lásky…“

„Z lásky,“ huhlal, neboť nemiloval konkurence, „a já jsem mu, totiž tomu Pejšovi, nabízel nevěstu jako diamant. Měla třicet měr polností a usedlost čistou jako sklo. No, nelíbila se mu… Prý tak a onak. Napadá na nohu. To je toho. Copak není možné štěstí s kulhavou? A ona kulhala jen trošíčku, že to nebylo ani vidět. Nu, neposlechl… Vzal si z lásky nějakou, počkejme… Zbejvalíkovou. A nyní se perou jako cikáni. Inu, ženit se člověk nemá bez odborného vedení. Tak je to.“

Náš spolucestující, onen smutný mužík, který dosud seděl v koutě tak tiše, že jsme naň zapomněli, najednou se nepokojně pohnul, zakašlal a počal chraptivě: „Já na vašem místě bych se tak nevychloubal, pane Nývlt!“

Zprostředkovatel překvapeně pohlédl do kouta, odkud vyšla tato řeč. Asi poznal spolucestujícího, neboť nazvedl svůj lesklý kastrol a zahlaholil: „Pámbu zdravíčko, pane Mühlstein! Jak se vede?“

„Jak se vede?“ opáčil oslovený trpce. „Jak by se mělo vést člověku vámi nepřátelům vydanému a do otroctví uvrženému?“

„A copak, copak?“

„Neptejte se mne, pane,“ vece stařík trpce, „spoutal jste můj život se ženou, kterou jste lstivě vydával za anděla.“

„To snad přece ne,“ bránil se napadený, „to ani nemám ve zvyku. V obchodě jsem stoupencem solidních metod…“

„Ano. Tvrdil jste, že je tišší holubice a hebká jako hedvábí. Pravil jste, že za vaší praxe se neudálo, abyste poznal milostnější panny. Že prý je tak šetrná, že ušetří více, než jsem schopen vydělat. Že budu v manželství účasten četných radostí a blažeností. Ó, jak trpké bylo moje probuzení!“

„Nuže, nač si stěžujete?“ přerušil ho dohazovač nevrle.

„Nač? Haha! – Spojil jste můj život s baziliškem, jenž ukládal o můj život…“

„Že by ukládala o váš život?“

„Ano. Seděla, ruce v klíně, a neměla se k žádné práci, neboť měla koleno oteklé…“

„Tak jste mohl koupit léčivou mast.“

„Koupil jsem, mnoho peněz jsem za mast vydal, a koleno bylo stále oteklé. Kromě toho byla hluchá. Říkám jí: Ten vozík popostrč ke kůlně, a ona odpovídá: S tou jalovicí nebude nic. Tak jsem ji musel pohladit laťkou, aby dávala pozor, co se mluví…“

„Vy jste ji bil? To není hezké…“

„Co jsem měl dělat? Podívejte se: jediné, co uměla vařit, byla česnečka. A přitom neuměla rozkrájet česnek. Já ji učím: Česnek se nemá krájet, česnek se musí třít. A ona nepochopí. Tak co s takovou ženou? Nebo nechá vdolky nedopečené, a aby se zdálo, že jsou upečené, barví je černou kávou. Slyšel jste někdy něco takového? Když jsem v noci nespal, tu jsem přemýšlel, co mne ta ženská za těch sedm let, co jsem s ní byl, stála. Dělalo to na tři sta jednušek. Hlava se mi zatočila nad tou škodou. Naštěstí si ji brzy milostivý Bůh vzal. Spadla ze seníku, jako by jí někdo žebřík podtrhl. A tak jsem teď sám…“

„No, alespoň si dovedete vážit svobody,“ mínil zprostředkovatel filozoficky. „Teď si oddychnete…“

„Ono se řekne,“ odvětil mužík truchlivě, „ale copak je to nějaký život? Chodíš po stavení sám, nic tě netěší, kolem ticho jako na hřbitově. Dříve bývalo veselo. Začala ňafat, já chytil laťku nebo motyčku, co bylo právě po ruce, a do ní. Ona mne chytila za vousy a tak mne opanovala. Den pěkně uběhl. A teď tu stojím sám, samotinký, není nikoho, kdo by člověku uvařil, kdo by poklidil, žiju v nepořádku a ve smutku. Hůř jsem na tom než žebrák. Kdybych ležel na smrtelné posteli, není nikoho, kdo by mi vodu podal. A hospodářství hyne.“

„Inu, bez pečlivé manželky je těžký život,“ pravil dohazovač rozvážně, „ale je-li tomu tak, samota-li vás tíží a hospodářství hyne, pročpak se neobrátíte na mne? Mám teď pod rukou mnoho vhodných nevěst z vyhlášených rodin, a nikoli bez pretence. Tak jakpak, pane Mühlsteine, což kdybyste mne navštívil?“

„Když ono…,“ počal oslovený opatrně, „s tou ženitbou to není jen tak. To se musí ze všech stran uvážit. A potom jsem už člověk letitý a nemohu si brát žádné fanfárum. Ženskou rozvážnou, šetrnou a k člověku, proč ne? A ovšemže nikoli nahou jako Evu, neb jsem člověk opatrný a mám živnost…“

„Spolehněte se na mě,“ vece dohazovač živě, „já už vám vyhledám takovou, že mně budete do smrti děkovat.“

Mezi touto řečí dojel vůz do stanice. Smutný vdovec pravil: „Tak, já jsem tu doma.“ Sebral své uzlíky a čeřen na ryby, který měl uložený pod lavicí, a podal dohazovači ruku: „Sbohem, pane, a příležitostně se u vás zastavím.“

„Učiňte tak a nezapomeňte,“ děl zprostředkovatel, „já vás dobře obsloužím. Spámbíčkem, sousede, pozdravujte doma a na shledanou!“

Bylo už po poledni, když nás dostavník dovezl na místo naší pouti. Zprostředkovatel se postavil v čelo naší tlupy a vedl nás ulicemi města, až konečně zastavil před přízemním domkem obklopeným zahrádkou. Příchod cizinců vyvolal pozornost u sousedů. Ženy s děcky v náručí, mužové s dlouhými dýmkami v ústech vycházeli na práh a podrobili nás pečlivé prohlídce. Nebylo jim asi neznámo, že přízemní domek očekává ženicha. A tak jsme se stali středem intimní slavnosti, dříve ještě než se otevřela vrátka zahrádky a my vkročili dovnitř.

První, kdo nás uvítal, byl šedý pes, jenž ležel před boudou a lapal po mouchách, které obtěžovaly jeho zahnojené oči. Ulekl se nenadálého příchodu tolika lidí a pokusil se o chraptivý štěkot, zmítaje se na řetěze. Ustal, jakmile nám vyšla vstříc vysoká zardělá žena. Spatřivši dohazovače, propukla v pištivý a stydlivý smích.

Zprostředkovatel sňatků smekl svůj hnědý kastrol, vysekl galantní poklonu a promluvil obřadně: „Tak už jsme tady, slečno Angeliko.“

„Buďte nám vítáni,“ odvětila slečna Angelika a propukla opět ve smích.

Vstoupili jsme do útulné a živé světničky. Všechno tu dýchalo jarým a spořádaným duchem. Ze zahrádky bylo slyšeti pokřik ptactva, jež kanárek, poskakující ve své pozlacené klícce, se snažil přehlušit svými hlučnými trylky.

V čele stolu, v pohodlné lenošce, obložena polštáři, seděla bělovlasá paní. Při našem vstupu nasadila si brýle na oči a hleděla na nás zkoumavě a pátravě.

„To je moje maminka,“ představila ji slečna Angelika. Stará paní přiložila si veliký roh k uchu a tázala se: „Kdo jsou ti lidé?“

Angelika se schýlila k rohu a počala: „To jsou… maminko…,“ ale dále nemohla mluvit, neboť byla opět zachvácena smíchem, který ji lámal v kříži.

Zatímco se dcera dusila a otírala si slzy, které jí vehnal do očí nevázaný smích, kárala ji stará paní: „Ale Angeliko, nebyla tak rozpustilá. To se nesluší.“

Dohazovači, mně, Angelice, Jindřichu i Ludvíkovi bylo střídavě řvát do trumpety, než jsme staré paní vysvětlili příčinu návštěvy.

Stařena změřila Ludvíka bedlivým zrakem a pak pravila: „Zdá se mi, že je ženich pro naši Angeliku příliš mladý.“

Opět bylo nám se skláněti nad rohem a křičet stařeně do ucha, že ne Ludvík, nýbrž tatíček je ženich. Toto vysvětlení bylo provázeno takovým rámusem, že náhodní mimojdoucí se zastavovali u domu, jati podezíravými obavami, nestalo-li se uvnitř neštěstí. Byla to svízelná rozmluva, plná nedorozumění. Nevěsta, jejíž povaha nesnesla toto vyjednávání, prchla do kuchyně a tam vyplašila kočku svým usedavým smíchem.

Umdleni vzdali jsme se řeči s natvrdlou stařenou, jenom dohazovač ukázal se jako muž činu, jenž se tak lehce nevzdává. S ryčným povykem a divokou gestikulací vylíčil staré matce Jindřicha jakožto ženicha, jemuž podobného bylo by marno v dnešních časech nalézti, kdybychom proputovali zemi českou od západu na východ.

„Pan Jindřich je učiněné dobrotisko,“ řval dohazovač.

„Cože se stalo?“ ševelila stařena.

„Povídám…,“ hulákal dohazovač do trumpety, „že Jindřich, to jest ženich, je muž dobrý. Rozumíte: dobrotivý! Pašák! Pomilování hodný člověk!“

„Tak, tak,“ kývala stařena lítostivě, „taky říkám, že je hlavní zdraví. Ale já nejsem zdravá. Žaloudek mi neslouží. Karty jsem si vyložila a vyšla mi dlouhá cesta. Víme, jaká cesta může čekat ženu v mých letech. Tak tedy pan Jindřich si přišel pro naši Angeliku. A copak tihle dva?“ tázala se, ukazujíc na nás.

„To jsou jeho děti,“ zahřměl zprostředkovatel stařeně do ucha.

„Jaké děti?“ nechápala stařena.

„Děti…,“ hýkal zprostředkovatel, „jeho děti… to jest: nikoli jeho děti, ale vyženěné děti!“

„To není dobré,“ děla stará paní smutně, „ale já taky mívám zlé sny. Tuhle se mi zdálo o živých vlasech… Ale vy jste mi neřekl, kdo je ten mladík a ta dívka…“

Jindřicha omrzelo svízelné jednání; i vyšel do kuchyně, kde Angelika připravovala kávu pro hosty. Usedl na židli, a pohlížeje svým prostomyslným zrakem na zardělou dívku, počal hovor: „Chtěla byste si mě vzít, slečno Angeliko?“

Angelika byla tak překvapena touto prostou otázkou, že zapomněla se smát. Jenom si povzdychla.

Jindřich si vykládal onen povzdech ve svůj neprospěch.

„Já vím, slečno,“ děl smutně, „že se vám nehodím. Jsem už starší a nezajímavý. Ale podívejte se… když já mám tolik dětiček, takovou hromadu dětí, a já je sám neuhlídám. Vy se musíte za mě provdat, aby se mi ty děti nerozutekly; kde já je potom budu hledat? Tak si mne vezmete?“

„Ano,“ zašeptala dívka.

„Tak je dobře,“ pravil Jindřich spokojeně. Vstal a šel opět do pokoje, přistoupil k dohazovači, který klesl do židle zmořen a zpocený, a pravil: „Pane, už nemusíte tak křičet. Ona si mne vezme.“

„Výtečně,“ zasípěl dohazovač radostně, „nyní nám jenom zbývá, abychom poprosili matinku o požehnání.“

Stará paní přiložila opět roh k uchu a zprostředkovatel za velkého burácení oznamoval stařeně novinu.

Po značné námaze podařilo se mu vysvětlit stařeně, co se stalo. Matka zaplakala a pravila: „Buďte šťastny, mé děti,“ a pokoušela se přiměti snoubence, aby přijali její mateřské požehnání, což bylo zmařeno novým výbuchem smíchu šťastné nevěsty.

Svatba byla veliká a okázalá. Ludvík vzal si na starost opatřiti nezbytné formality, jichž je třeba k uzavření manželského sňatku. Vyjednával s velebným pánem, obcházel známé a zval na svatební hostinu, běhal, sháněl a staral se. Já pak jsem bděla nad úklidem v domě, kde zástup zjednaných žen myl, smýčil a drhnul. Čistě jsem oblékla naše děti a dbala jsem o to, aby nový domov učinil na naši matinku nejpříznivější dojem.

Bohužel, staly se příhody, které pokazily slavnostní náladu. Když již bylo vše připraveno do kostela a hosté trpělivě čekali, až nevěsta ukončí úpravu svého úboru, dveře se otevřely a jimi vstoupil vyčouhlý, zamračený chlapec. Prach, který lpěl na jeho šatu a obuvi, svědčil o delším putování. Chlapec zamumlal cosi na pozdrav a usedl za stůl.

Rozhlédl se po přítomných a pravil: „Mám hlad. Dejte mi jíst.“

Svatebních hostů se zmocnil úžas nad zjevením malého vetřelce; a Ludvík se tázal přísně: „Kdo jsi, hochu, a co zde pohledáváš?“

„No, přece…,“ děl chlapec, „jsem maminčin…“

„Které maminky?“ naléhal Ludvík.

„No, té… naší… Líznarovy. Co má dnes svatbu. Já jsem Alois Líznar, její syn. Byl jsem na vesnici a přišel jsem se podívat na maminčinu svatbu!“

Vtom vstoupila nevěsta. Spatřila chlapce, zbledla a opřela se o stůl.

„Lojzíku, co zde děláš?“ vydechla.

„Já jsem přišel,“ objasnil chlapec. „Ať mi dají jíst.“

Ludvík zakročil. Obrátil se k nevěstě a tázal se chladně: „Je to váš syn?“

Nevěsta zaplakala a kývla hlavou.

„A proč jste nám neřekla, že máte syna?“

„Bála jsem se a styděla,“ šeptala nebohá žena.

„To není hezké… A proč aspoň vaše matka se nezmínila?“

„Ona o tom nevěděla.“

Vidouc náš tázavý pohled, objasnila: „Znáte ji… Ona nedoslýchá.

A já bych to musela křičet. Ale potom by to vědělo celé město.“

„A jak jste – “

Nevěsta se zapýřila.

„U nás byl jednou hudebník a ten se mi líbil. Říkal, že převezme statek po otci. Ošálil mne. Já byla taková nezkušená a on dovedl povídat všelijaké příhody. Pak odjel do Uher a víc jsem ho nespatřila. Byl to hezký člověk a ten chlapec je po něm.“

Náhle se zachechtala: „Takový to byl šibal…“

Ludvík upadl v myšlení. Pak se vzchopil a pravil: „Páni hosté odpustí, že byli svědky této trapné scény. Nu, stalo se. V mládí se provede leccos, co potom mívá vzápětí nepříjemné následky. Nyní musíme přemýšlet, jak bychom čin naší poněkud lehkomyslné matinky napravili. Ten hoch zůstane u nás. Na vesnici u cizích lidí by zpustl a zlajdačil. Je mu třeba vychování. Co myslíš, Jindřichu?“

„Jsem téhož mínění,“ mínil tatíček dobromyslně, „ať je nás víc. Bude veseleji.“

„Dobrá,“ pravil Ludvík s uspokojením; a obrátil se k nenadálému hostu: „Slyšels? Zůstaneš u nás. Souhlasíš?“

„Co by ne?“ odvětil vytáhlý hoch. „Snad to bude u vás lepší než u sedláka. Na vesnici jsem toho moc neužil. Málo jídla, moc bití.“

Pak Ludvík ukončil rozmluvu, ze svatebních hostů spadla tíseň způsobená nenadálým výjevem. Bylo dáno znamení, svatebčané se seřadili v průvod a kráčelo se do kostela.

Tak jsme dostali novou matinku.

Ludvík pobyl u nás ještě několik dní, zařídil vše potřebné, a když seznal, že domácnosti mladých manželů již nic nechybí, rozloučil se s námi a odjel za obchodem.

Než odjel, pravil k Aloisovi: „Chlapče, dělej dobrotu a buď poslušný svých rodičů. Asi k podzimu sem zajedu a vezmu tě s sebou na cesty. Ukážeš-li schopnosti k obchodu, pak učiním tě svým pomocníkem. Tak tedy dbej toho, abych neslyšel na tebe stížnosti.“

Klidně plynul čas mladým manželům a Ludvík, který čas od času přerušoval své obchodní cesty, aby zavítal domů, neměl důvodů k nespokojenosti. Splnil svůj slib a vzal Aloise do učení doufaje, že hoch nalezne zálibu v obchodu. Zpočátku se mu to líbilo. Navštěvovali mnohá města, viděli cizí kraje a to naplňovalo obrazotvornost toho živého chlapce uspokojením. Než netrvalo to dlouho a v chlapci se ozvala živá krev. Ztratil se jednoho dne a nebylo po něm stopy. Po čase jsme se dověděli, že odešel do Prahy a vstoupil k vojenské hudbě.

„Náhodou,“ vypravoval Ludvík, „spatřil jsem ho v Praze, když pochodoval pluk vojska. Alois bušil do velikého bubnu, jejž táhl malý chlupatý koník. Přidal jsem se k němu a šel jsem s plukem až do Motola, kdež byla vojenská přehlídka. Měl radost, že mne vidí, a když umlkla hudba, jsouc vystřídána polnicí, vypravoval mi o svých osudech. Zdálo se mi, že ve vojenském nějak vyrostl a zmoudřel.“

A dodal s upokojením: „Mám radost, že nalezl své místo. Zpozoroval jsem, že vojenská kázeň působí příznivě na jeho nezkrotnou povahu. Slíbil, že nás o svátcích navštíví.“

Musím také vypravovat o jedné nepříjemné události, která nám způsobila trpkost a porušila spokojený život mladého manželství.

Byl pozdní večer, pomýšleli jsme se odebrat na lože, když tu náhle někdo prudce zabušil na dveře. Pes se divoce rozštěkal a kdosi vyrážel zuřivé kletby. Opatrně jsem otevřela dveře a zavolala do tmy: „Kdo jste a co si přejete?“

Místo odpovědi vevalil se do chodby, dříve než jsem mohla dveře uzavřít, muž divokého zevnějšku. Jeho vychrtlé tělo halily pestré cáry a z houštin plnovousu vycházel chraplavý hlas.

„Co si přejete?“ tázala jsem se bojácně a srdce se mi chvělo.

Divý muž se zachechtal: „Domů přicházím, dívko, chci si odpočinout po světském putování. Chci složit svou unavenou hlavu mezi svými.“

„Kdo jste?“

„Táže se, kdo jsem,“ zvolal neznámý trpce, „neznají mne a snad mne nechtí znát. Chceš mne odkopnout od prahu, dcero nezdárná?“