Текст книги "Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке"

3

Po zmatku, který byl způsoben nenadálou smrtí tatíčkovou, nastal v našem domě klid. Matička přestala si nás všímat, i zdálo se, že se její mysl zaměstnává jinými věcmi.

Zřejmě počala si hledět své osoby a dbala o to, aby její zevnějšek byl úhlednější. Odívala se v široké sukně z těžkého hedvábí a zdobila se rodinnými šperky. Častokrát radila se se zrcadlem a zdálo se jí, že zrcadlo jí šeptá, že svět není ještě pro ni uzavřen.

Vyhledávala společnost a tam osvěžila ve své paměti umění harašit tuhým hedvábím svých spodniček a pleskat vějířem muže přes dotěrnou ruku. Záhy počaly ji navštěvovat starší ženy v kapižonu a mantile, jež se odívaly sladkým úsměvem a horlivou řečí.

Rok po smrti tatíčkově, když vdova konečně odložila i poloviční smutek, objevila se u nás drobná, avšak čilá stařena, jež byla provázena vysokým ramenatým mužem. Mohutný knír a zrzavé licousy zdobily jeho zardělou líc; a jeho modré, dětské oči hleděly důvěřivě a dobrácky.

Matinka nám kázala, abychom si šli ven hrát. Nato se po špičkách odebrala do ložnice, aby se přesvědčila, že nic neruší spánek buclatých dvojčat. Pak se uzavřela se svými hosty v parádním pokoji, kdež jim předložila nakrojenou bábovku a sladkou rosolku.

Uposlechli jsme a vytratili jsme se ven. Avšak po chvíli mne Ludvík přemluvil, abychom se postavili za dveřmi a poslouchali.

„Milá zlatá,“ ozvalo se z parádního pokoje, „ženění není věc lehká. Ženíme se na celý život. Manželství je posvátný stav, který nese s sebou množství povinností.“

„Máte zcela pravdu, milá paní,“ zaševelila matinka, „nicméně musíme říci, že bez manželství není plného a šťastného života. Můj bože, když si vzpomenu, jak šťastně jsme s nebožtíkem žili! Jeden pro druhého jsme dýchali. Já se plahočila a starala, aby ani jeho spánek nebyl znepokojován mrzutým snem. Sladkými polibky jsem zaháněla chmury z jeho čela, a když jsem viděla, že je příliš zmožen práci, sama jsem brala na svá bedra tíhu domácnosti.“

Slzy přervaly její vypravování.

„Neplačte, drahá,“ těšila ji návštěvnice, „Bůh seslal na vás zkoušku a člověk malého ducha nepochopí, proč se mu zalíbilo tak učiniti. Snad to bude pro vaše dobro.“

„To také doufám,“ vece matinka živě.

„Hle, tady můj syn Jindříšek má již svá leta. Nevím, jak tu dlouho budu, a tak jsem se ustanovila, že se ožení. Obdržela jsem váš vzkaz, ale nevím, byla-li by to správná volba.“

„Čím je pan Jindřich?“ tázala se matinka.

„Jak to… čím?“

„Míním totiž, jaké je jeho zaměstnání?“

„Můj syn,“ odvětila stará paní s důrazem, „můj syn nemá žádného zaměstnání, a můj syn, dokud má matku, nepotřebuje zaměstnání. Starala jsem se oň zaživa a i po mé smrti bude mít z čeho žít…“

„Avšak… přece musí mít mužský nějaké zaměstnání, anebo aspoň úřad…“

„Snad. Ale můj Jindřich ničeho takového nepotřebuje. Jindřich chodil do latinských škol, ale já ho vzala domů, protože to na něho bylo moc. A nedovolila jsem, aby vzal na sebe nějaký úřad, neboť by si namohl prsa. Je slabý a neduživý a já mám, prosím, jen jedno dítě.“

„U mne,“ vece matinka sladce, „bude chován jako vlastní dítě. Budu ho chrániti proti nesnázím života, budu mu pečlivou matkou a milující manželkou.“

„Avšak vy máte své děti.“

„Mám dvě vlastní a dvě nevlastní. Bude prvním v rodině.“

„Nuže, ukažte mi svůj majetek. Chci vidět, do čeho se dává můj syn.“

Ze dveří vyšla stařena, následována svým velikým synem, jenž kráčel za matkou s navyklou poslušností a tesknou odevzdaností.

Uviděla nás státi u dveří a pravila:

„Jsem vaše nová babička. Budete ctíti tohoto tatíčka a budete poslušny?“ A podělila nás perníkem.

Za krátký čas konal se v našem domě svatební kvas. Já byla pyšna na svůj bělostný šat družičky, ale Ludvík, který byl za mládence, tvářil se zarytě a sveřepě. Byl nedůvěřiv k novotám, a proto nového otce nevítal přátelsky. Avšak veliký člověk s licousy získal si záhy přízně dětí.

Říci, že jsme byli s novým tatíčkem spokojeni, bylo by málo. My byli jím nadšeni; my ho milovali bezmezně. Jen si nemohly děti zvyknout nazývat ho otcem. Tak jsme mu říkali „Jindřichu“, jak jsme to slýchávali od matinky.

V první době manželství byl Jindřich obětí společenských úkonů, jež jsou obvyklé v měšťanských vrstvách. Nerad, avšak poslušně se jim podroboval, jsa povahy mírumilovné. Matinka mu velela, aby bral na sebe sváteční šat a chodil s ní po návštěvách. Nereptal a jen se lítostivě na nás díval, neboť těžko mu bylo postrádati společnosti dětí.

Zamlkle sedával za stolem, přijímal blahopřání k sňatku mechanicky a nechápavě naslouchal společenským rozhovorům. Byv otázán, odpovídal s nechutí a nedůvěrou, neboť nemiloval společnosti dospělých lidí, jejich hlučné hovory a oplzlé šprýmy. Pil kávu a ujídal bábovku, poněvadž mu bylo tak veleno; ale jeho zrak bloudil po stěnách a žádostivě toužil, aby byl konec návštěvě.

Bývaly proto doma prudké výstupy. Matinka byla ctižádostivá a nesla nelibě, že Jindřich nedovedl po světácku vystupovat. Stává se, že ho žene do hospody, aby přišel mezi lidi a nabyl rozumu. Poslechl, avšak záhy se z hostince vytratil, neboť mu tam bylo nudno, nesnášel tabákový kouř a rozvláčné tlachy sousedů.

Zato mezi dětmi nabýval života a veselí. Byl naším druhem při dětských hrách; žádné dítě nevidělo v něm dospělého člověka, ale poněkud přerostlého druha. Zpočátku byl matinkou držen v milostném zajetí. Ale záhy dovedl se vymaniti z jejích objetí. Jakmile zaslechl povědomý signál některého z našich kamarádů, již se vytratil z domova. Já a Ludvík jsme jej následovali a za námi se vybatolila buclatá dvojčátka Benedikt a Leopold.

Všechny děti nám záviděly našeho Jindřicha. Byl obratný a vynalézavý v dětských hrách. Žádný hoch nedovedl tak rychle běžet jako Jindřich, nikdo nedovedl se vyšplhat na nejvyšší borovici a tak zručně zacházet s pálkou a míčem. Brzy začaly se množit žaloby sousedů pro rozbitá okna špačkem. Následek toho byl trest domácího vězení, který uvalila matinka na děti i na Jindřicha. Matinka zarmoucena a roztrpčena chodívala žalovat na tatíčka, že jí dělá hanbu. Běhává po městě bos ve společnosti uličníků, šaty na něm hoří, chodívá domů umouněn a rozdrásán. Měšťané si stěžují, že jim kazí děti, že jsa kárán vyplazuje na hodnostáře jazyk a dělá neslušné posunky. Jednou byl s několika kluky přiveden strážníkem na obecní úřad, protože rozválel obilí a plašil dobytek. Matinka musela za něho zaplatit pokutu.

Babička, matka Jindřichova, naslouchala žalobám s mírným úsměvem a říkávala:

„Má drahá dcero, vy nerozumíte Jindříškovi. To dítě má zlaté srdce a něžnou povahu. Oženila jsem ho za vás domnívajíc se, že ve vás naleznu nástupkyni a že budete oň pečovati jako já…“

„Nevdala jsem se za dítě, ale za muže,“ odporovala matinka prudce. „Chci, aby mi byl manželem. O děti nestojím, těch mám plný dům.“

„A co máte proti němu jako manželi?“ pátrala babička.

„Co proti němu mám?“ vzkřikla trpce matinka. „Můj bože… Což je to nějaký muž? Násilím ho musím nutit k tomu, aby sdílel se mnou lože… a vykonával věci, které se přísluší manželi. Mám přece své požadavky…“

„Což není schopen ukojiti vaše žádosti?“

„Schopen… Schopen by byl, ale nenalézá v tom zalíbení. On jen takhle s kluky lajdákovat a uličníkovat. Na to ho užiju… Vy mi přece rozumíte, drahá matko… Co žena chápete, že je mi těžko…“

„A co… Koná manželské povinnosti?“

„Inu… Jak jsem pravila… Jednou mi řekl, že nebude dělat takové nestydaté věci. Považte si…!“

„Má dcero,“ pravila babička s povzdechem, „to dítě bývalo vždycky takové stydlavé… Já se mnohdy chystala, že jej poučím o těch záležitostech, ale když jsem viděla, že na mne hledí těma svýma modrýma nevinnýma očima, tak se mi slova vzpříčila v hrdle. Doporučuji, abyste s ním měla strpení a mírně se snažila zasvětit jej v manželské záležitosti. On dospěje a umoudří se. Ujišťuji vás, neboť jinak není hloupý hoch.“

„To není,“ přisvědčila matinka, „když je mezi svými kluky, to má rozumu dost. Jsem nešťastná mezi všemi ženami. Kvůli dětem jsem si vzala muže, a nyní vidím, že mám o jedno dítě více…“

Otřela si oči šátkem a dodala:

„Je to pro mne zkouška. Měla jsem neštěstí, že jsem ztratila drahého muže…“ Zaštkala.

„Nu, milá dcero,“ těšila ji babička, „snad bude lépe. Pošlete mi sem Jindřicha a já mu přísně domluvím.“

„Jindřich,“ pravila matinka, „snad by si dal říci. Je povolný a úslužný. Bohužel má kolem sebe špatný příklad. To všechno dělá ten uličník Ludvík. Kluk je to nevychovaný a nezbedný; a Jindřich dělá všecko po něm. Tuhle byl u nás Jaroš z kopečka a stěžoval si, že mu naši hoši rozváleli stoh. To nejsou děti, to je zvěř. Lidi na mne prstem ukazují, jak mám děti zvedené.“

Povstala a řekla prudce:

„Ten Ludvík mi musí z domu! O prázdninách mu bude čtrnáct let a já ho dám do učení. Manžela si kazit nedám. Snad bude potom pokoj.“

Tak se stalo. V polovině srpna byl Ludvík vypraven z domova. Měl nastoupit místo v obchodě s kůžemi v Ústí nad Labem. Ale předtím stál ještě v čele válečného tažení proti mládeži obce Habrové, která žila v odvěkém nepřátelství proti naší čtvrti.

Nemusím podotýkat, že se výpravy horlivě účastnil také náš Jindřich. Sám vypracoval válečný plán, sám ujal se vedení předvoje, který měl nepřítele provokovat.

Jindřich se svým hloučkem vystoupil na stráň, jež ční nad Habrovou, a se svými věrnými zanotoval posměšnou píseň:

 
U Křížů v maštali chcípla kobyla.
Radujte se, Habrováci, bude hostina.
Habrováci – hup!
Nažrali se krup,
napili se syrovátky, až jim bříšek puk!
 

Habrováci, uslyševše potupnou píseň, počali se rotit a napadli přední hlídku. Rozzuřil se krutý boj. Vítězství počalo se klonit na stranu nepřátel, když tu Ludvík vyrazil se svým oddílem ze zálohy. Habrovácí byli na hlavu potřeni a ve zmateném útěku prchali do bran svého města. Až před dveře svých domovů byli pronásledováni palbou kamenů a koňských koblih. Tam jsme byli rozehnáni dospělými Habrováky, kteří s velkým křikem a láním ujali se svých pronásledovaných mláďat.

Ověnčeno vítězstvím a zpito triumfem vrací se naše vojsko k domovu. Avšak kromě vítězoslávy odnášeli jsme si četné rány utrpěné v boji. Ludvík měl jedno oko modré a rukáv natržený. Jidřichovu líc zdobil široký šrám, jenž svědčil, že se choval v boji mužně. Také já jsem neodešla bez úhony, ačkoli jsem se neúčastnila boje jako kombatantka, nýbrž co velitel zásobovacího oddílu.

Nemusím podotýkat, že účastníci výpravy nebyli matinkou uvítáni vlídně. Spatřivši svoje dvojčátka vykoupaná v černém bahně, vrhla se na nás s výkřikem raněné lvice. Zmocnila se Benedikta a Leopolda, strčila je do necek a nás ostatní, nevyjímajíc ani Jindřicha, obdařila četnými ranami měchačkou.

A brzy nato nastal nám den, kdy bylo rozloučit se s Ludvíkem, který obdržel dlouhé kalhoty a tvářil se důstojně. Zdálo se, že nevábí ho již dětské hry, a i na Jindřicha pohlížel jaksi s převahou dospělého muže.

Jenom když jsme vyprovázeli jej k nádraží, uložil Jindřichovi, aby nezapomněl se vyrovnat s Oldřichem, synem pohodného. Ludvíkovi znemožnilo domácí vězení, které na nás matinka po habrovské výpravě uvalila, aby se s nepřítelem naposledy utkal.

Jindřich vložil do rukou Ludvíkových slib, že se s Oldřichem vypořádá. Byl dojat a smuten. Pravil truchlivě:

„A co já si tady bez tebe počnu? – Nyní nebudu mít se s kým kamarádit!“

„Nic platno, hochu,“ odvětil Ludvík, „já už jsem velký. Já musím z domova, abych se mohl živit sám. Tobě je hej, ty jsi ženatý, ale já jsem svobodný, a proto musím do učení.“

„Slib mi, že na mne nezapomeneš,“ žadonil Jindřich.

„Budu ti psát,“ vece Ludvík, „a ty mi také piš, co je tady nového.“ Jindřich zaplakal.

„Neplač,“ těšil ho Ludvík, „já přijedu na svátky a přivezu ti pušku lankasterku. Já tě tu nenechám. Až si ušetřím nějaké peníze, pak odjedeme spolu do cizích krajin. Budem spolu lovit tygry a slony a založíme si haciendu. Ty budeš doma vařit a uklízet a já budu chodit do džungle na lov. A Oldřicha vydáme rudým tvářím, aby ho umučily…“

Ještě z dostavníku se vyklonil a volal:

„Nezapomenu!“

A Jindřich pohlížel za vozem, až zmizel v oblaku prachu. Pak vzal buclatá dvojčata za ruce a se svěšenou hlavou bral se k domovu.

Po odchodu Ludvíkově zmalomyslněl náš Jindřich a upadal do trudnomyslnosti. Již jej nelákaly naše hlučné hry a dětské radovánky. Zdálo se, že zestaral. Jeho rusé licousy počínaly prokvétati a kolem modrých očí usadilo se pletivo vrásek. Potuloval se po okolí a mnohdy nepřicházel několik dní domů. Sešlý, s ošumělým zevnějškem a hladov vracel se ze svých toulek; avšak nepřicházel ke své manželce, která se již vzdala myšlenky, že ho upoutá, ale přicházíval k babičce. Dobrá stařenka prolévala nad svým podivným dítětem hořké slzy, spravila mu potrhaný oděv, nasytila ho a pak hlídala jeho hluboký spánek. Sama věkem úplně zdětinštěla. Čas a události se v její mysli zapletly jako klubko nití, s nímž si pohrávalo kotě. Mnohdy se zdálo slaboduché stařeně, že je mladá matka a její syn nezletilé dítě. Počala mu věnovati onu úzkostlivou péči, jež náleží batolátkům. Nedbajíc jeho velké postavy, brávala jej na klín a rozmlouvala s ním žvatlavou dětskou řečí.

Jednou jsem byla přítomna takovému výjevu.

Jindřich sedí na zemi, na rozprostřené pokrývce. Vedle něho je pestře omalovaný dřevěný kůň na kolečkách. Jindřich, ponořen ve své představy, které mu maluje dětská obrazivost, nepozoruje mého příchodu a brouká si:

„Hyjá – hyšta!“

Babička sedí ve své lenošce a se sladkým úsměvem sleduje počínání svého synáčka.

„Řekni mi, Jindříšku,“ žvatlá, „jakpak dělají hodinky?“

„Tiktak,“ odpovídá poslušně velké dítě.

„A jak dělá kravička?“

„Búu…“

„A koho máš nejraději?“

„Maminku.“

A tu se k němu stařena sklání a náruživě ho líbá. Sama jsem byla nedospělé dítě, ale tato groteskní scéna mne naplnila hrůzou. Pochopila jsem, že můj tatíček je slabomyslný a jeho matka, jíž rozum zvetšel, toho nepozoruje. Babička mne vyzvala, abych si s Jindřichem hrála.

„Dej na něho pozor,“ velela, „on je ještě maličký a ty jsi už velká a rozumná!“

Ještě nikdy necítila jsem tíhu své siroby a osamělosti jako ve společnosti těchto podivných dětí.

Mezitím stala se v naší domácnosti změna. Matinka, oželevši ztrátu svého dětinského manžela, vzala si do bytu podnájemníka.

Jako dnes ho vidím. Byl to výrostek málo přes dvacet let starý, zavalitý, s krátkýma nohama. Majitel místní hospody Na Trávníku zaměstnával ho ve své živnosti jako podomka. Trudovitá, omrzlá líc nevyhlížela vábně a jeho maličké oči zpod nízkého čela hleděly sveřepě. Vlasy měl tvrdé jako kartáč, jímž čistil cestujícím boty, a hlas jeho byl sípavý a budil představu zrezavělé pumpy.

Zpočátku jevil se jako pokorný a úslužný člověk. Všude ochotně doběhl, všecko vyřídil, měl se k dílu a neúnavně šukal po domácnosti, aby tu a tam něco zlepšil a spravil. Matince říkal „jemnostpaní“ a mne oslovoval „slečno“. Ba dokonce choval se dvorně k oběma dvojčatům, která byla pro něho „mladí páni“.

Matinka vyklidila pro něho malou komůrku v podkroví. Byla plna veteše, harampádí a zaprášených pavučin. Tam se nastěhoval se svým majetkem, jenž pozůstával ze dvou dýmek, vyřezávané skřínky na tabák, petrolejové svítilny a balíku sešitů krvavého románu. Současně s ním nastěhovali se do komůrky švábi a nakyslý zápach pivních splašků. Dlouho do noci zářilo okénko komůrky světlem petrolejové lampy na znamení toho, že jeho obraznost je ve službách šlechetného hraběte Manfreda, jenž bojuje s mrzkým hrabětem Ugolinem o srdce a jmění ctnostné schovanky Albíny. S hrabětem Manfredem sedal na věrného komoně a s ním odolával svodům krásné, avšak intrikánské kněžny Valpurgy. Časně ráno vstával a ještě za tmy ubíral se do hostince Na Trávníku, zatímco jeho srdce chvělo se obavami o osud nevinné Albíny, kterou opouštěl zajatou ve spárech lupičů.

Matinka omlouvala jeho přítomnost tím, že je potřebí mužského v domě. Vzdychala, že je trápena zlými sny a neblahými předtuchami a že se bojí špatných lidí.

„Je mi lehčeji,“ pravila, „od té doby, co je Martin v domě. Nebojím se zamhouřit oči a zlé sny ode mne odstoupily. Pohlédnu-li na tohoto dobrého mladíka, již je mně veseleji…“

A usmívala se přívětivě na Martina a nejednou jsem byla svědkem, jak ho hladí po tvrdých štětinách a říká, že je úhledný a slušný hoch.

Uplynulo několik dní, a s Martinem stala se změna. Vzpřímil se, zapomíná si čistit před prahem boty a jeho hlas haraší sebevědomě. Jaksi se nalil jako jarní poupě a jeho očka hledí drze a vyzývavě. Je hlučný, šramotí po domě jako ježek a jeho kachní nos září jako rubín.

A jednoho dne přestěhovaly se dvě dýmky, skřínka na tabák a balík sešitových románů z podkroví do přízemí; a do ložnice matinky vtáhl nakyslý zápach pivních splašků a veteše. Podomek se rozšířil a naplnil dům od střechy po sklep.

Již nebyl pokorným služebníkem ten Martin, ale stal se nad námi pánem. Vykračuje si po pansku, uprostřed temene má pěšinku a jeho štětiny se lesknou dřevěným olejem. Vzdal se místa podomka a řekl při té příležitosti svému patronovi několik hrubostí.

Stala jsem se služebnicí tohoto bývalého sluhy. Ráno vstupuji po špičkách do ložnice a snažím se, abych neznepokojila chumáč černých štětin, které čouhají z peřin. Když se pan Martin probudí, tu je mi přát mu dobré jitro a tázati se jej, jak se vyspal. Nato musím mu přinésti snídani a varovati se toho, aby se nerozčilil. Pan Martin setrvává obyčejně až k poledni v peřinách a dumá o sobě. Od té doby, co popanštěl, nabobtnal a je obtěžován ječným zrnem. Musím ho ošetřovati a připravovat náčinky. Někdy si zavolá děti a klade jim podivínské otázky.

„Kdože já jsem?“ táže se.

Musíme odpovědět:

„Pan Martin.“

„Kdo je pan Martin?“

„Hospodář.“

„Co trápí pana Martina?“

„Nevděk a marnost lidského bytí.“

„Jaký je pan Martin?“

„Člověk cvičený a v knihách zběhlý.“

„Co učiní pan Martin?“

„Krutě se pomstí všem, kteří se proti němu spolčili.“

Pak náhle vykulí oči a zařve:

„Všecko ven! Chci být sám, abych mohl v klidu všecko uvážit!“

A tu se tiše, jako myšky, děti vytratí ven a čekají, až pan Martin vstane a odejde z domova.

Po poledni vstává, pečlivě se strojí a upravuje. Je-li dobře naložen, pak snáší s povýšeným klidem laskání matinky, která kolem něho obskakuje. Běda, trápí-li ho nuda a špatná nálada. Tehdy odstrčí od sebe matku a zahuláká:

„Kliď se mi z očí, ženské plemeno! Vlákala jsi do svých osidel mladého muže, abys ho zničila! Zhyň, bídná Rosalindo!“

Pak se vybere z domova, vážným krokem přejde náměstí a vejde do hospody. Tam obtěžuje sousedy svým tlachem.

„Byl kdysi podomek Martin,“ žvastá, „a ten podomek Martin se musel před každým kuliferdou ohýbat. Plival do leštidla a čistil cizincům boty a natahoval dlaň po spropitném. Každý si myslil: Podomek Martin, ten, co je každému k mání. Nikdo nevěděl, že v podomku Martinovi se skrývá pan Martin. A nyní hlásám: Byl podomek Martin, a nyní již není podomka Martina. Sedí tu s vámi pan Martin, který si může poručit pivo jako každý jiný. Lidé se diví: Jak to, že Martin přišel k povýšení? Snad skrze ženskou? Nikoli skrze ženskou, ale sám od sebe a pro svůj rozum…“

Napilý a s těžkou hlavou se vrací k domovu a bručí:

„Ještě jim ukážu, co pan Martin obnáší!“

V ten čas jsem obdržela dopis od Ludvíka. Psal mi, že skončil dobu učební a že vstoupil do stavu příručích. Sděloval, že o svátcích nás navštíví. Nesmírně jsem se radovala z toho psaní a těšila se na bratra.

Zatím udály se v našem domě změny, které byly příčinou nových, podivných událostí. Neušlo mé pozornosti, neboť byla jsem již děvče škole odrostlé, že postava matinčina se změnila. Líce jí pohubly, ale boky se rozšířily. Věděla jsem, co to znamená, a byla jsem naplněna starostmi.

Zato Martin se ještě více nadul. Pochopil, že jeho panství se ještě více upevnilo. Žádal, aby byl středem poct, jaké náležejí budoucímu otci.

„Daruji vám nového bratříčka,“ oznámil nám dětem. „To je odměna za vaše dobré chování. Bude se jmenovati Manfred a bude statečný a silný jako rytíř, jenž vysvobodil hraběnku Blanku ze spárů lupičů. Po mně bude míti jasnou mysl a úhlednou líc. Vy budete mu všichni sloužiti a jeho přání vykonávati. Běda tomu, kdo by se zprotivil!“

Dvojčata Leopold a Benedikt pravila, že by raději chtěla sestřičku. Martin se zamyslil a pravil:

„No, já nevím… Až podle toho, jak se budete chovat. Možná že vás obdařím sestřičkou, jejíž jméno bude Blanka. Ačkoli jsem si přál syna, přece budu se radovat i z dcery. Neboť vím, že rozkvete v spanilou pannu, a až dospěje, přiláká její krása a skromné chování kavalíra, jenž ji pojme za manželku.“

Pak odešel do města, vyhledal své kamarády, aby jim oznámil novinu. Jeho přátelé oslavili příchod nového člověka nevázanou pitkou a výtržností. Budoucí otec i jeho přátelé přespali tu noc v místní šatlavě.

Bylo to jednoho červnového podvečera, když v našem domě ozval se tenký pláč novorozeněte. Děti zvědavě obklopily lůžko, na kterém spočívala unavená a smutná matinka. Vedle ní vyhlížela zpod peřin červená a svraštělá tvář s drobným chmýřím na šišaté hlavičce.

Byla to holčička a podle přání Martinova bylo jí dáno jméno Blanka.

„Mějte ji rádi,“ zašeptala matinka, pohlížejíc na nás zamženým zrakem. „Bude sirotek jako vy…“

Já slíbila za všecky své sourozence, že novou sestřičku neopustíme a budeme ji mít rádi. Matinka těžce vzdychla, obrátila se ke zdi a usnula těžkým spánkem.

Opět obletovala smrt náš příbytek. Lékař, který navštěvoval nemocnou, povážlivě vrtěl hlavou, a jednoho dne nám oznámil, že matinka nám bude odňata. Martina, když uslyšel tu zvěst, posedla zoufalá zběsilost. Počal prodávat zařízení příbytku potulným obchodníkům, kteří se sletovali z celého kraje. Pak jednoho dne odešel z domova a zmizel beze stopy.

A za veselého letního dne provázeli jsme matinku na hřbitov.

Její hrob je třetí v řadě rovů naší rodiny. Pokrývá jej hebká tráva, jež obklopuje trsy modrých hořců a smutné květy páchnoucí pelargonie. Věčné světlo mrká pod skleněnou bání a nad hrobem je granitový pomník, jehož pozlacený nápis hlásá, že:

Zde odpočívá paní Julie Špinarová-Hrdličková,

rozená Cimrhanzlová.

Zesnula ve stáří třiceti pěti let

dne 27. června r. 1859.

Spi sladce, drahá matinko!